Brdy znovu objevujeme už deset let, vojenský újezd se proměnil v chráněnou krajinnou oblast

Završila se tak zhruba devadesátiletá éra, kdy v hlavní roli byla armáda. A po nezbytných úpravách – zejména pyrotechnické očistě území v letech 2012-2017 – se začaly návštěvníkům nabízet nově vyznačené pěší trasy i cyklotrasy. Pro řadu z nich tak začalo období objevování či znovuobjevování krás této vrchoviny.

Nejinak tomu bylo i se mnou. A tak se v následujících letech po vyhlášení CHKO začaly na mé zpočátku územní znalosti víceméně skromné povahy nabalovat zkušenostmi rozsáhlejší – čímž ovšem nechci tvrdit, že jsem již snad vyčerpal veškerou nabídku tohoto tuzemského centrálního horstva.

Následující řádky a fotografie by tak rády připomněly uplynulé desetiletí – a zejména místa, která mohou pro někoho být dobrým tipem na výlet, pro jiného vzpomínkou či nápadem, že sem by bylo dobré zavítat (přinejmenším) ještě jednou.

(Pro doplnění: „Některé oblasti, jako dopadové plochy (vysoké množství nevybuchlé munice) a těžko přístupná místa nešla vyčistit a je do nich trvalý zákaz vstupu. Trvale nepřístupné nadále zůstává posádkové cvičiště o rozloze přibližně 50 km² v severní části CHKO v trojúhelníku obcí Jince, Zaječov a Obecnice,“ připomíná text na Wikipedii.)

Hrad nad širokým údolím

Pomyslnou výpravu zahájíme v severní části území, od Malé Vísky se vydáme ke hradu Valdek. Ten na skalnatém ostrohu nad Červeným potokem vyrostl ve 13. století – poprvé se o něm v roce 1263 písemně zmínil Oldřich Zajíc z rodu Buziců. Čili z rodu tehdy velice významného. Jeho členové zastávali vysoké funkce u královského dvora, konkrétně Oldřich Zajíc byl purkrabím Pražského hradu.

Kamenný hrad s nápadnou věží a romanticky upravenou vstupní bránou (v 19. století) začal někdy po husitských válkách chátrat, přestal být totiž užíván k trvalému bydlení. Takže když jej v roce 1602 získal Jindřich Otta z Losu, jednalo se již o neobyvatelnou zříceninu.

Pokud mě paměť neklame, do roku 2021 byli turisté od vstupu do objektu odrazováni varováním před možným nebezpečím padajících kamenů, po tomto datu byla vstupní brána osazena mříží a vyhlášen zákaz vstupu. Ale i tak zastávka u hradu potěší.

Na protější straně údolí, kterým protéká zmíněný Červený potok, je oblíbeným místem vyhlídková Jindřichova skála. Podobně jako v případě hradu Valdek, i na ni se lze pohodlně dostat z Malé Vísky po žlutě značené turistické stezce.

Hranu skály tvoří až dvacet metrů vysoké stěny, pod nimiž terén pokračuje kamenným mořem. V roce 1910 byla lokalita, dnešní přírodní památka, upravena na turistickou vyhlídku. Hrana skály dostala litinové zábradlí – a skála, do té doby Vísecká, své nové jméno: po knížeti Jindřichovi z Hanau, majiteli hořovického panství.

Vyhlídka je odsud skutečně mimořádná. Široké táhlé údolí zdvihající se na protější straně až do nadmořské výšky 663 metrů (tak vysoký je vrch Beranec, sama Jindřichova skála těch metrů nastřádala 588) budí dojem, že se návštěvník ocitl v podstatně vyšším pohoří. A pod Berancem je velice dobře patrný – právě hrad Valdek.

Nejjižnější osmistovka

Král brdských lesů. Tak o tom nápadném vrchu psal na konci 19. století Jaroslav Vrchlický. Znamená to, že ze severu míříme na samý jih území, protože nyní naše kroky povedou na Třemšín (827 m n. m.). Na nejjižnější osmistovku pohoří. Na vrch, který se v časech národního obrození těšil podobné vážnosti jako např. vrch Blaník.

Vrcholovou kótu lze pochopitelně dobýt z více směrů, já se na ni vydal od Roželova. Necelých čtyřicet výškových metrů pod cílem jsem minul kapličku, která na svém místě stojí od roku 1771, a pak již jsem byl na území, kde rožmitálská větev již vzpomínaného rodu Buziců někdy okolo roku 1200 založila hrad.

V roce 1424 jej vypálili husité. V 16. století to za Zdeňka Lva z Rožmitálu chvíli vypadalo, že by mohl být hrad opraven, ale nakonec se tak nestalo… Po hradu se tak dochovaly jen málo nápadné stopy, ale kráse a přitažlivosti místa to nikterak neubírá.

Z okraje vrcholových partií se naskýtá až překvapivě daleký výhled – neměl jsem problém zahlédnout zasněžené šumavské vrcholy. Uvádí se, že když tu stávala rozhledna (vysoká byla 18 metrů, vyrostla tu v roce 1888, o 27 let později ale byla z bezpečnostních důvodů stržena), byly vidět skoro celé Čechy, Šumava, ale i Krušné hory a snad i Krkonoše.

Milovníky přírody potěší blízké okolí vrchu – na mysli kromě lesních zákoutí mám především impozantní kamenné moře. A o něco dál – asi čtyři kilometry severozápadním směrem – stojí za návštěvu skalnatý vrchol Nad Maráskem (801 m n. m.). Jedná se o další kvalitní vyhlídkový bod – a mj. také o nejvyšší místo Brd v Plzeňském kraji.

Na cestě do centrálních vřesovišť

Po severu a jihu je na řadě další světová strana. Tentokrát je výchozím místem Obecnice, obec na dohled Příbrami, a dílčím cílem vrch Klobouček (704 m n. m.). „Vybíhá nenápadně z východního úbočí Toku (865 m n. m.) a z dálky se projevuje jen jako terénní vlna porostlá lesem,“ píše Jan Hajšman v publikaci Brdy opět otevřené.

Je to naprostá pravda. Stejně jako fakt, že na nejvyšším místě stanete u podobné hrany jako na Jindřichově skále – pod sebou nyní pro změnu máte patnáctimetrovou stěnu. A z hrany ničím nerušený výhled směrem na Příbramsko.

Jak už z předchozích řádků vysvitlo, není to odsud daleko na střechu Brd, na nejvyšší Tok. Já se ale při jiné výpravě vydal na místo ještě o něco vzdálenější, do centrálních partií pohoří – na Houpák (794 m n. m.) čili na vrch na cílové ploše Jordán. Vrcholu už z dálky dominuje vojenská betonová pozorovatelna. Opět je tu souvislost s Tokem – Houpák je jeho dlouhým severním výběžkem.

Kromě vojenských staveb (jsou tu ještě tři další) a dalekého výhledu, dokonale kruhového, zaujmou i rozsáhlé plochy vřesovišť. A také skutečnost, že betonový objekt známe z filmu Obecná škola.

Odsud to není daleko k dalšímu vyhlídkovému brdskému místu – na mysli mám vrch Beran (684 m n. m.). Zejména vyhlídka severním směrem je výborná. A kromě ní tu turista narazí na další rozlehlé kamenné moře.

Od vodní nádrže ke Kazatelně

Kolmých skalních stěn a balvanovitých moří už jsme absolvovali poměrně dost, takže na chvíli změníme téma: do hlavní role se teď na chvíli dostane voda.

Přesně na západ od Příbrami se v lesích ukrývá vodní nádrž Pilská. Podobně jako nedaleká zásobárna vody Láz byla vybudována k napájení hutních a důlních provozů u Příbrami. Na Pilském potoce měla předchůdce, jímž byl rybník Arcivévodkyně Žofie. Následná vodní nádrž vznikala od srpna 1848 do října 1853.

Hráz protíná údolí mezi vrchy Zavírka a Malá Ohrádka. Vodní plocha je zejména při pohledu z opačné strany velice fotogenická, což lépe než slova doloží obrázky.

Pokud se od nádrže vydáme po modré severovýchodním směrem, po necelých třech kilometrech staneme u vrchu Třemošná (778 m n. m.). Z boků nápadné hory vystupuje řada skalisek – populární je vyhlídková Kazatelna (730 m n. m.). Vyhlídka je odtud opět vynikající. Vidět je Orlov, Březové Hory, Příbram, Svatou Horu… Za dobré viditelnosti se pozorovatelům představí i vrchy Benešovska či Písecké hory.

Jeden rybník hezčí než druhý

Závěr výprav bude opět patřit vodnímu živlu. Z Bukové mířím přes Jahodovou horu a kolem pozoruhodné Rozpuklé skály k Padrťským rybníkům. Dvojici malebných vodních ploch, které před rokem 1565 založil Florián Gryspek z Gryspachu, majitel rožmitálského a mirošovského panství, vysoký úředník na dvoře císaře Ferdinanda I.

Kdysi oba rybníky byly rozlehlejší, dnes se udává, že Hořejší padrťský rybník má 115 hektarů, Dolejší 65 hektarů. Hráz toho většího měří přes 800 metrů.

Pěkně vypadají oba, to je pravda, ale ještě o něco zajímavěji – alespoň pro autora těchto řádků – Dolejší padrťský rybník. Hlavní vodní plochou počínaje, mokřinami v jeho okolí konče. Hodnocení ale nevnucuji, to je na každém z vás. Stejně jako to hlavní: kam že se letos v této krásné části země české vydáte. Tak šťastné cesty!

Zdroje:

Jan Hajšman: Brdy opět otevřené; Starý most s.r.o., 2015

Informační tabule na trasách

Chráněná krajinná oblast Brdy – Wikipedie