Článek
To je všechno moc pěkné, ale i v tomto pozemském ráji může na člověka číhat nepříjemnost, ne že ne. Nedorozumění spočívající v jazykové bariéře. Nebo v tomto případě spíš v jejím opaku. Protože tu poměrně nečekaně můžete narazit na psy, kteří rozumějí česky. Alespoň já to zažil. (Přiznávám ovšem, že jádro problému nebylo pouze lingvistické povahy.)
K události došlo v severní části druhého největšího Jónského ostrova, nad rozlehlou zátokou, kde má své sídlo horská vesnice Liapades. Od pobřeží jsem tehdy vystoupal strmou silničkou a vydal se západním směrem k další horské obci – Lakones. Cesta v horním patře skalnatého pobřeží vedla dál k obci Paleokastritsa, o níž domorodci hovoří jako o nekrásnějším místě na Zemi.
Což o to – tamní klášter Panagia Theotoku tis Paleokastritsas je opravdu památkou mimořádnou, okolí je malebné až úplně na doraz a nepříliš vzdálený hrad Angelokastro, trůnící na vysoké skále přímo nad mořskými vlnami, umí vyrazit dech (a to nejen při náročném výstupu). Zážitky jak hrom! Foťáky a kamery v plné permanenci!
Jenže o tom dnes nechci hovořit. Chci se zmínit o situaci, která v bedekrech není popisována, ale s níž by měl prozíravý turista přesto počítat. Jde o výše naznačené jazykové dovednosti místních psů.
Psi za plotem
Na okraji Lakones jsem míjel rozlehlou zahradu; za plotem se zvolna a důstojně procházeli dva hafani. Značně podobní dogám, ovšem s nadprůměrně vyvinutou muskulaturou. Pohlédli na vetřelce (čili na mě). To prostě museli. Byli ve službě. Jeden z nich hlubokým basem štěkl. Druhý se podobně zdrženlivě přidal.
Bohužel mě nenapadlo nic duchaplnějšího, než být slušně vychovaný a odpovědět. Takže jsem i já pozdravil. „Dobrý den.“ Psi se nejprve vychytrale tvářili, že neporozuměli. Přiblížili se natěsno k plotu a tu a tam cosi podotkli. Zatím se ale nejednalo o žádné drama.
Pokračoval jsem ve směru k nejkrásnějšímu místu na planetě; psi mě doprovázeli. Za plotem. Ohromně vysokým plotem. Určitě přinejmenším na výšku třímetrovým. Možná ještě o nějaký ten decimetr vyšším.
To mě – přiznávám se zahanbením – nezdravě povzbudilo. Nastartovalo k odsouzeníhodnému fanfarónství. Takže jsem pokračoval v nahlas pronášených poznámkách. V češtině. Pro jistotu. S neochvějnou vírou, že mi živočichové nemohou porozumět. Jistá opatrnost byla na místě, protože… Protože jsem tu a tam z úst nemístně vypustil cosi ve smyslu, jako že mě sledují zbytečně a marně, že si brousí zuby úplně naivně, že plot nezdolají ani náhodou, že to mají marné, i kdyby se uštěkali…
„Jen si štěkejte, štěňátka!“ řekl jsem dokonce.
V družném hovoru jsme kráčeli nějakých sto metrů. Já se svými sentencemi, psíci se svými basovými poznámkami. Nezvyklý řecko-český jazykový kurs byl v plném proudu…
Když tu…
Náhle jsem si uvědomil, že mohutnému plotu jaksi chybí dokončení. Náhle jeho ochranná bariéra končila – a následovalo ochromující prázdno. Připadal jsem si rázem jak nahý. Bezbranný. Psi se naopak potutelně usmívali. Ale jen tak trošku. Vzápětí totiž bleskurychle nasadili ukrutně přísný výraz. To se nedalo přehlédnout.
Bylo pozdě na omluvy. Na vysvětlování.
Výraz obou hlídačů mě nenechával na pochybách, že naprosto přesně porozuměli všem mým nejapným českým glosám. Že mám před sebou psí polygloty, kteří teď se mnou zatočí (když ne něco horšího). Že ochrání svou ostrovní hrdost. Že nebudou ani trochu nakloněni masové turistice a z toho vyplývajícím kulturním rozdílům…
Chvíli jsme ztuhli – já i oni, pak mě jako ve snách napadlo mechanicky pokračovat v započatém přesunu. Pomalu jsem se začal vzdalovat z obce, jíž se říká „balkon Jónského moře“ – ale výhled jsem si příliš neužíval. Kamera vězela v pouzdře a já se sunul, co noha nohu mine.
Psi mě následovali.
Opustili zahradu…
Ve finále mohu konstatovat, že vlastně nevím, jestli mě zvolna pronásledovali, nebo si jen uvědomili, že díru v plotě využijí k neplánované procházce.
Následovali mě dobré dva kilometry.
Kdykoliv jsem se opatrně ohlédl, zastavili se…
Vyčkávali. Kochali se mými rozpaky. Ze všech sil jsem se snažil nebát, protože to se doporučuje, ale ono se to lehce řekne. Tváří tvář fyzické přesile a silným osobnostem bývá najednou vše jinak…
Další zastávka. Má i jejich. Odstup se neměnil…
Jak asi správně tušíte: nesežrali mě.
Jejich pohled ale dával jasně na vědomí, že český turista by měl z jejich vesnice opravdu co nejrychleji, a především natrvalo vypadnout. Že jsou připraveni na to jaksepatří dohlédnout…
Od té doby se střežím odolat pokušení, o někoho se byť jen nevinně verbálně otřít. Týká se to stejně tak lidí, jako psů. Protože ani psy není radno podceňovat. Nejen ve fyzickém slova smyslu. Jejich porozumění lidskému plemeni je někdy až vysloveně šokující.
Inu, nelze se divit – žijí po našem boku už nějakých třináct čtrnáct tisíc let.
