Gotika si tu podává ruku s barokem, ve věži září ještě jedna menší. Za zážitky do Hradce Králové

Gočárovou třídou se blížíme k historickému centru, už nám zbývá jen překonat Labe (po Pražském mostě), po schodech terasy Kozinka vystoupat vzhůru – a pak již se nad našimi hlavami budou elegantně vypínat věže centrálního čili Velkého náměstí.

Abych byl konkrétní, nejprve nám do oka padla dvojice věží katedrály sv. Ducha a blízká Bílá věž, ale vzápětí se přesvědčujeme, že tím „věžovité“ představení zdaleka nekončí. Náměstí na půdorysu protáhlého trojúhelníku je svého druhu architektonickou pokladnicí. A jelikož ten den zrovna slunce jede na plný březnový výkon a obloha je až přemrštěně šmolková, jedná se o pokladnici naprosto blyštivou. Pátek třináctého je v tu chvíli takovému vjemu zjevně nakloněn.

Od Slavníkovců ke Švédům

Stěží si lze představit, že v dějinách občas nastal čas, kdy Hradec Králové zažíval natolik drtivé rány osudu, až se několikrát ze všeho nejvíc podobal totálně vylidněnému městu. Což se stalo např. v závěru třicetileté války, kdy se tu nadmíru žalostně projevili Švédové, kteří město na soutoku Labe a Orlice dobyli.

Podobně neblaze tu zasáhlo několik ničivých požárů – např. v letech 1290, 1339 a 1407; svým způsobem ale nakonec „přispěly“ ke gotické přestavbě lokality. V roce 1586 další požár pohltil 65 domů. A o dalších 13 let později zaútočila epidemie moru – zapříčinila tehdy smrt čtyř tisícovek obyvatel.

Ale nebylo pochopitelně vždy jen zle. Místo si oblíbili Slované již někdy v 6. století. Zaujalo také rod Slavníkovců, po nich Přemyslovce (kteří své předchůdce, jak známo, v roce 995 vyvraždili) – a to již tu stávalo mohutné hradiště, sídlo knížecí správy.

Přemysl Otakar I. v roce 1225 povýšil tehdejší osadu na královské město. To je od roku 1306 zmiňováno coby věnné město českých královen (král Rudolf Habsburský ho tehdy s dalšími sídly připsal své choti Elišce Rejčce; ta tu pobývala v letech 1308-1318).

Z Hradce Králové postupně vznikalo jedno z největších měst českého království. Značný rozmach zažívalo za krále Jiřího z Poděbrad a Jagellonců.

Vzhůru do věže

Stojíme pod renesanční Bílou věží, hlavy notně zakláníme, protože stavba zahájená v roce 1574 a dokončená o patnáct let později má na výšku 72 metrů. Barva hořického pískovce, z něhož byla postavena, jí dala jméno.

Turisty vítá denně od 9 do 18 hodin a jak se vzápětí přesvědčujeme, jedná se nejen o vynikající rozhlednu v samém srdci města. V letech 2013-2015 prošla zásadní rekonstrukcí, která se týkala oprav vnějšího pláště, ale rovněž i proměny interiéru – jeho součástí se staly špičkové technologie, takže návštěvníci mohou nově ocenit i multimediální prohlídky seznamující s historií Bílé věže i Hradce Králové.

Zcela jistě je zaujme skleněný model věže, který je dílem sklářů z Nového Boru. Váží přibližně jednu tunu, věž zobrazuje v měřítku 1:20 – na výšku tak má 3,6 metru. Sestupujeme k němu po krátkém bočním schodišti, ocitáme se pohledově nad ním a obdivujeme jeho dokonalé tvary. V potemnělém prostoru oslnivě září…

Jdeme výš – podotýkám, že celou cestu po velice pohodlném, v podstatě až nečekaně širokém schodišti a jeho jednotlivých úsecích.

V sedmém patře míjíme zvon Augustin – se svými 8000 kilogramy a spodním průměrem 206 centimetrů je třetím největším a nejtěžším zvonem v České republice. V Bílé věži má své místo od roku 1581. Vyroben byl již v roce 1509, kdy jej ulil hradecký zvonař Ondřej Žáček.

Na zvon se zvonilo do roku 1968 – pak na čtyřicet let utichl. Od roku 2008 se několikrát do roka ohlásí, především během významných světských a církevních svátků.

O patro výš je k vidění hodinový stroj – jeho autorem je Josef Boček, do provozu byl uveden v roce 1829.

V desátém patře pak vstupujeme na ochoz a užíváme si pohled na město a jeho okolí. Zejména na hradecké historické centrum, ovšem vidět někdy bývá i hodně daleko – mj. až na vrcholky Krkonoš a Orlických hor.

Okolo katedrály

Srovnatelnou dominantou Velkého náměstí je v těsném sousedství věže stojící katedrála sv. Ducha. Monumentální gotická cihlová trojlodní stavba z počátku 14. století.

Jak se říká: každý den není posvícení. Zkrátka a dobře – pátek třináctého dal o sobě přece jen vědět, katedrála měla ten den z technických důvodů mimořádně zavřeno. Ovšem i pohledy zvenčí stály za to. Dvojice věží pod azurovou oblohou působí jako další místní pohledový magnet.

Dodejme, že za vlády Jiřího z Poděbrad byl kostel přestavěn, poslední úpravy (regotizační) se uskutečnily ve druhé polovině 19. století.

Pevnost, která se neosvědčila

Přestavby v uplynulých staletích zažívalo i celé město. Po již zmíněné gotické následovala renesanční (v 16. století ji prosazoval mj. i první radní Martin Cejp z Peclinovce – jedna z obětí moru v roce 1599) a v polovině 17. století barokní.

Nejen výše zmíněné pohromy měly bezprostřední vliv na podobu města. Do jejich společenství se rovněž zařadily válečné události (jmenuje např. potýkání Marie Terezie s pruským králem Fridrichem II. čili boje o rakouské dědictví).

Děje tohoto kalibru vedly až k tomu, že se z Hradce Králové začala od roku 1766 stávat rozsáhlá pevnost – město k tomuto účelu o rok dřív vybral císař Josef II.

V té souvislosti se často hovoří o příchodu nových pohrom: mj. byla zbořena předměstí Pražská a Mýtné. „Na stavbu hradeb byl rozebrán i blízký kopec Rožmberk, řeky Labe a Orlice svedeny do nových řečišť přímo pod hradby, četná ramena zasypána a okolní terén snížen tak, aby mohl být v případě nebezpečí zatopen,“ uvádí autoři publikace 444 historických měst a městeček České republiky.

Pevnost na ploše 320 hektarů byla dostavěna v roce 1789 na půdorysu osmicípé hvězdice s až deset metrů vysokými hradbami. Titánské dílo. Ovšem víceméně zbytečné…

Konstatuje se totiž, že se pevnost neosvědčila, vojska ji jednoduše obešla – jako se to kupř. stalo v roce 1866, kdy právě v okolí Hradce Králové utrpěla rakouská vojska drtivou porážku od Prusů. Město tehdy opustilo na 5000 lidí, zbylo asi jen 500 obyvatel. Byl to navíc i rok, kdy tyto končiny decimovala epidemie cholery.

Takže nakonec přišel rok 1884 a s ním i císařské nařízení, na jehož základě byla pevnost zrušena. Bouralo se od roku 1893, hradby až na malé úseky zmizely do roku 1914, poslední zbytky pevnosti pak vzaly za své v letech 1929-1930.

Když starostoval František Ulrich

Nehovořme ovšem pouze o neštěstích či nedostatcích, protože to by vůči tomuto východočeskému městu bylo přinejmenším nespravedlivé.

Zmiňme např.: že v 19. století se jednalo o druhé nejvýznamnější středisko národního obrození; že k významnému rozvoji tu došlo za starostování Františka Ulricha (ve funkci byl v letech 1895-1929), který přizval dva vynikající architekty – těmi byli Jan Kotěraa jeho žák Josef Gočár; že to byl plán druhého jmenovaného z let 1926-1928, který se stal pevným základem pro další rozvoj města; že na základě tohoto plánu město obklopil pás zeleně, byl stanoven počet pater domů, úprava zahrad a dvorů…; že o Hradci Králové se nikoliv nezaslouženě začalo hovořit jako o „salonu republiky“…

Dva svatostánky

Teď ale zpět na naši prohlídkovou trasu. Momentálně jsme se ocitli před bývalou radnicí, jejíž stavba – pozdně barokní z roku 1742 – volně navazuje na tělesa katedrály a Bílé věže. Dojem z této části Velkého náměstí umocňuje dalšími dvěma věžemi.

Pokračujeme dál…

Zhruba ve středu náměstí se k nebesům tyčí mariánský morový sloup. Vyrostl tu v roce 1717, socha Panny Marie shlíží na své okolí z devatenáctimetrové výšky, pod ní jí společnost dělají sochy osmi světců.

Na území města je k vidění ještě další pěkná řádka pozoruhodných objektů a míst (včetně muzeí či galerií), ale naše březnová cesta se právě začala chýlit ke svému závěru. Ten obstarala dvojice svatostánků.

Ten první – barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie– se svými dvěma věžemi v hlavním průčelí hlásí o pozornost na jižní straně náměstí. Objekt postavil v letech 1654-1666 italský barokní architekt Carlo Lurago. Otevřeno pro veřejnost má denně – od 13 do 15 hodin. Příležitost jsme si pochopitelně nenechali ujít…

Finále pak patřilo ještě jedné sakrální stavbě – naprosto odlišné. Stojí v Jiráskových sadech ne zcela daleko od labského vodního toku, je celá dřevěná a na své současné místo byla transportována v roce 1935 z východního Slovenska.

„Kostel sv. Mikuláše je unikátní v tom, že se ve své historii stěhoval z místa na místo dokonce dvakrát,“ píše se v informačním materiálu o svatostánku (vydaném Hradeckou kulturní a vzdělávací společností). „Původně byl kostel postaven jako pravoslavný v obci Habura, od této obce ho odkoupila Malá Poľana a kostel sloužil řecko-katolické církvi. Nakonec ho ale čekala cesta mnohem delší, protože v roce 1935 ho zakoupilo město Hradec Králové. Kostel cestoval po železnici a byl opět postaven v Jiráskových sadech, kde stojí dodnes.“

Tak – a to je pro tentokrát vše. Na případnou příští návštěvu, jak jsem již naznačil, toho ovšem zbylo ještě dost. Hradec Králové není na zážitky ani trochu skoupý.

Zdroje:

Petr David, Vladimír Soukup: 444 historických měst a městeček České republiky; Kartografie Praha, 2004

Bílá věž, průvodce. Zvon Augustin. Kostel sv. Mikuláše – informační materiály; vydala Hradecká kulturní a vzdělávací společnost s.r.o., 2022, 2015, 2019

Mapy.com