Článek
Jsou místa, o nichž člověk ví, že by je měl alespoň jednou v životě navštívit, ale odkládá to tak dlouho, až se s nimi nakonec mine… V mém případě takovým místem ještě donedávna byla Libice nad Cidlinou. Dlouho jsme se míjeli – až letos to přestalo platit. Místo lidmi k obývání vybrané již v pradávné době bronzové a v širším povědomí zapsané zejména v souvislosti s vyvražděním rodu Slavníkovců jsem konečně spatřil na vlastní oči.
Sousoší před chrámem
Na západním okraje Libice nad Cidlinou, obce se zhruba 1300 obyvateli, jsou dnes vidět základy paláce z přemyslovského období, kostela (chrámu) ze slavníkovské éry a vstupní brány – odkryl je archeologický průzkum z druhé poloviny minulého století. Hradiště tu vzniklo na rozhraní 8. a 9. století a v polovině 10. století se stalo centrem velice vlivného knížectví. Pod vládou Slavníkovců se sjednotily severovýchodní a jižní Čechy. Ve vrcholném období měla Libice styky s celou tehdejší kulturní Evropou.
Základy vstupní brány
Areálu dnes vévodí a základy zmíněných staveb, jichž tu ovšem bývalo víc (nejméně tři chrámy, mincovna, hospodářské stavby, železářské objekty…), střeží dva nevlastní bratři. Zvěčněni v bronzovém sousoší vytvořeném Marií a Vojtěchem Adamcovými. Dívám se do očí dvou mladých mužů. Poutníků. Stojí tu svatý Vojtěch a svatý Radim.
„Trval bys na svém rozhodnutí jít na pohanský sever, vstříc mučednické smrti, kdybys věděl, že právě ta tě tam čeká?“ Otázka visí ve vzduchu, nahlas ji však nevyslovím. A starší z obou bratrů, druhý pražský biskup a misionář sv. Vojtěch pochopitelně mlčí. Zasněně i odhodlaně hledí kamsi za mě, mlčí souhlasně, jistě že by šel – možná to cítil jako povinnost i jako jedinou svou možnost…
Bratři na stráži areálu
Mocní Charváti a krvavé září
Známe to z dějepisu. Přemyslovci versus Slavníkovci. „Východ a jih země, tedy takřka celá poloviny dnešních Čech, podlehne přímé vládě Přemyslovců až poté, kdy se definitivně rozhodne, že se Čechy budou jmenovat Čechy, a nikoliv Charvátsko… Na severovýchodě a východě země totiž žije početný a v průběhu 9. století sílící kmen Charvátů… Na světle dějin se objeví v čele s rodem Slavníkovců, s rodem o nic méně významným, než jsou Přemyslovci v sousedství,“ uvádí Petr Hora-Hořejš v publikaci Toulky českou minulostí 1.
Pointa je neméně známá: 28. září 995 rostoucí rozpory obou rodů vyvrcholily vyvražděním všech přítomných Slavníkovců, včetně žen a dětí; přežili pouze Soběslav, nová hlava rodu a libický vladař (tou dobou vojensky pomáhal německému císaři Otovi III.), Vojtěch a Radim, kteří tou dobou pobývali v cizině.
To již měl Vojtěch (956-997) za sebou poměrně komplikovanou životní dráhu. V roce 982 usedl na biskupský stolec – stalo se tak na přímluvu vládnoucího přemyslovského knížete Boleslava II. (932-999). O šest let později ale odešel do Říma k papeži Janovi XIV., který vyhověl jeho žádosti a zprostil ho biskupského úřadu. „Byl (Vojtěch) odhodlán šířit křesťanskou víru, avšak v Čechách, kde dosud převládaly pohanské zvyky, poměrně narazil,“ charakterizuje konflikt Jana Jůzlová v publikaci Toulky Polabím. Sporných okolností bylo víc, ale jeden z hlavních se mohl týkat Vojtěchovy snahy „upevnit vnitřní organizaci církve a dosáhnout ekonomické i soudní nezávislosti na světské moci – tedy moci vládnoucího knížete“, uvádí Vladimír Liška v publikaci Šedé eminence v evropské historii.
V těchto místech stával slavníkovský chrám…
...a zde palác z přemyslovského období (Přemyslovci hradiště opustili po roce 1130).
O další čtyři roky později se Vojtěch na žádost Boleslava II. vrací zpět do Čech, a to se skupinou benediktinských mnichů, pro něž založí Břevnovský klášter, první mužský klášter na našem území. Už za rok opětovně odchází, neboť poměry se na jeho vkus příliš nemění – a po vyvraždění rodu se rozhodne již nikdy nevrátit.
Následuje jeho poslední životní etapa, misijní činnost mezi pohanskými Prusy, kam zamíří i přes mnohá varování. „Dne 23. dubna 997 se osud Vojtěcha Slavníka naplnil. Pohané na něj zaútočili ve chvíli, kdy mířil k jejich posvátnému háji. Tam ho přibili ke stromu a ubodali jako oběť svým božstvům. Při rituálních tancích mu pod vlivem alkoholu a přírodních drog nakonec usekli hlavu,“ uvádí Vladimír Liška ve výše zmíněné publikaci, v kapitole věnované českému světci. Již za necelé dva roky od Vojtěchovy smrti byl v západním křesťanském světě uznáván (a prohlášen) za svatého.
Jeho bratr Radim (před 970-1006) byl roku 999 vysvěcen v Římě na biskupa a o rok později se stal prvním arcibiskupem v polském Hnězdně. Ostatky obou bratrů byly v roce 1039 za panování knížete Břetislava I. převezeny do Prahy.
Skok o osm staletí
Turista má v Libici poměrně bohatý výběr, kterým směrem pokračovat. Hodně blízko jsou Poděbrady (od zámku vede do Libice červeně značená turistická trasa, vzdálenost čítá pět kilometrů), o moc dál to není do Kolína či na opačnou stranu do Nymburka. Já si ten den vybral Novou Ves na Kolínsku, kam je to z Libice asi 15 kilometrů. Časový skok jsem absolvoval o poznání větší – o téměř osm staletí vpřed.
Cestou na Bedřichovu vyhlídku
K zastávce v Nové Vsi – a rovněž v blízké Křečhoři – vybízejí dva památníky a jedna rozhledna; místa jsou spjatá s bitvou u Kolína, k níž došlo 18. června 1757. Byla součástí tzv. Sedmileté války (1756-1763), rozsáhlého střetu, který bývá označován za první celosvětový válečný konflikt, někteří historici tak hovoří o „nulté světové válce“.
Fridrich čili Bedřich
Z centra Nové Vsi stoupám ještě s několika zájemci na vrch nad obcí, na místo zvané Bedřichova vyhlídka. Armáda habsburské monarchie se saskými spojenci tu poprvé porazila pruského krále Fridricha (Bedřicha) II. Habsburskou armádu „dirigoval“ polní maršál Leopold hrabě Daun, jeden z nejlepších vojevůdců v éře Marie Terezie.
Rozhledna na vrcholu kopce
Památník bitvy u Kolína při pohledu z rozhledny
Na nejvyšší místě stojí vedle sebe rozhledna a štíhlý památník z pískovcových kvádrů. V letech 1840-1842 nechal pomník vystavět majitel kolínského panství Václav Veith. Právě tady měl pruský král své stanoviště, odtud v závěru bojů řídil bitvu – a nakonec zčásti i ústup.
„Podle vzpomínek současníků,“ píše se na informační tabuli, „se zde měl Fridrich v době, kdy již prohrával bitvu, obrátit k přihlížejícím vesničanům českou větou: Koukejte, koukejte, sedláci, jak královna vyhrává.“
Památník u Křečhoře
Monumentálnější památník téže bitvy stojí od roku 1898 u Křečhoře, je dílem architekta Václava Weinzettela a sochaře Mořice Černila. Tyčí se na návrší, již z dálky je dobře viditelná jeho vrcholová silueta dvouhlavého habsburského orla.
Zdroje:
Informační tabule na trase
Petr Hora-Hořejš: Toulky českou minulostí 1; Bonus Press, 1993
Vladimír Liška: Šedé eminence v evropské historii; Nakladatelství XYZ, 2019
Jana Jůzlová: Toulky Polabím; Euromedia Group, 2019
