Článek
Nemalá část celosvětové populace soudí, že starý rok vyprovodit a nový přivítat je třeba s náležitým audiovizuálním doprovodem. To znamená, že na přelomu roku je žádoucí vystřelit k noční obloze gejzíry blesků podmalované hromobitím na úrovni zběsilé kanonády.
Nebudu sáhodlouze rozebírat estetické faktory či dokonce organizovat hlasování pro a proti. Protože zaměřit se víc než na lidi hodlám na jejich věrné a dlouhodobé spojence, totiž psy. (Uvádí se, že v družném společenství s lidmi existují již zhruba třináct až čtrnáct tisíc let.)
Jak to viděl Diogenés
Starořecký filozof a představitel kynické školy Diogenés ze Sinópé je známý mj. svou drobnou provokací z athénského náměstí, po němž se měl procházet v pravé poledne, s lucernou v ruce a s opakovaným zvoláním: „Hledám člověka!“ Tak právě tento jedinec choval psí rasu ve veliké vážnosti.
Psi se mu jevili jako tvorové, jež mohou být lidem vzorem přirozenosti, mírnosti, prostě jako představitelé úrovně, která je lidem vyžívajícím se v ustavičných bojích, závisti a pokrytectví naprosto vzdálená. Jaké by to bylo krásné – uvažoval Diogenés – kdybychom i my uměli většinově žít bez přetvářky.
Dodávám, že psi jsou bytosti vnímavější a nepoměrně citlivější než my. Řekl bych, že i niterně, smyslově ovšem v každém případě.
Nutná obrana
Jednoznačně to vynikne i při hysterickém vítání nového čtyřčíslí v kalendáři. Pochopitelně – pokud se jen halasněji rozpráví a maximálně létají špunty ze šampusů, situace je přijatelná. Jenže pak nastoupí těžká artilerie, tvůrci prchavých světelných obrazců a stvořitelé ukrutných hromobití – a problém je na světě.
Takže i loňské poslední hodiny – a následné desítky minut roku letošního, byly pro nejednoho psa pravým utrpením. Ten, kterého jsme opečovávali já a má přítelkyně, nebyl výjimkou. Přičemž si nemyslete, že se v našem případě jednalo o nějakou bázlivou chudinku či plyšáčka z gauče. Urostlý rotvajler je rozhodně jiná liga, jiná kubatura.
Jenže pak začalo slavnostní ostřelování i té malé části českého území, kde jsme zrovna dleli, a bylo tak nutné začít konat. Začít se starat. Pes se jevil stále víc neklidný, čímž jednoznačně vyjadřoval své odmítavé stanovisko k zavedené lidské silvestrovské ideologii.
Nechat psa venku by byl zločin nejen v očích starořeckého filozofa – v tom jsme s ním byli zajedno. Psa jsem tedy vzali domů. Do bytu. Do obýváku, kde mu nemohla vadit ani televize, protože tou jsme se zase nemínili rušit my.
Nebylo to řešení optimální. Pes stále slyšel až příliš dobře – nemluvě o záblescích, jež ho iritovaly. Zatažení žaluzií nepomohlo, spíše hrozilo, že je pes strhne při upřímných protestech.
Nebudu vyjmenovávat všechny podniknuté kroky, přeskočím pár minut a přenesu se do chvíle, kdy jsme s přítelem člověka zamířili po schodech do sklepa. Do samého centra sklepních prostor, do úzké chodbičky mezi garáží a prádelnou, kde jsme byli od horních obvodových zdí úplně nejdál.
Nepomohlo to. Psi mají sluch opravdu mnohem vyvinutější než my. Záblesky už sice byly neviditelné, ale zvukové vlny – v psím vnímání – naprosto nerušeně procházely zdivem.
Zkoušeli jsme leccos. Včetně vyprávění psích pohádek (na motivy příběhů z Čapkovy Dášeňky), osobních pohovorů, terapeutických masáží a vlídných domluv. Marné mluvit!
Nakonec se nám po kratším úsilí podařilo najít sluchátka, jaká používají kupř. dřevorubci – a jež míval frajersky nasazená Otík z vesničky střediskové. Možná by to částečně pomohlo, ale psovi se tahle ozdoba zdála až příliv revoluční. Takže opakovaně vznášel své interpelace, tj. vyl a pomůcku na hlavě nestrpěl.
Naštěstí v tu chvíli oslava příchodu nového roku počala slábnout. Pyrotechnické zásoby se tenčily. Oslava měla svůj vrchol za sebou…
P. S. Do nového roku jsme vstupovali v obci, v níž – podobně jako i v dalších vybraných lokalitách – byl v platnosti striktní zákaz používání silvestrovské pyrotechniky. Že úctyhodný nápad nenašel úplného uplatnění, zcela jistě zapříčinila nějaká zlá náhoda. Asi se informace nedostala ke všem… Češi jsou jinak přece velice ohleduplní a disciplinovaní.
