Ligurským pobřežím z města Cristofora Colomba až k pětici vesnic zavěšených na strmých útesech

Do metropole Ligurie, regionu, který značně kopíruje území bývalé Janovské republiky, je to z Prahy něco málo přes tisíc kilometrů. Rád jsem je absolvoval, abych se porozhlédl v jedné z krásných italských oblastí. Ostatně tato končina – a zejména její Italská riviéra omývaná vlnami Ligurského moře, je cílem turistů již od 19. století.

Region ve tvaru půlkruhu obepínajícího Janovský záliv získal své jméno po dávných obyvatelích – ve starověku bylo území obýváno Ligury, kmenem neznámého původu, který se tu usadil zhruba před čtyřmi tisíci lety. V roce 123 př. n. l. byla Ligurie začleněna do Římské říše, v běhu historie později patřila Langobardům, Frankům, od 11. století se tu měla k světu Janovská republika. Následovala plejáda dalších konfliktů, mj. i se Španěly či Francouzi, Ligurie se zmocnil také Napoleon a součástí Italského království se stala v roce 1861.

Od přístavu ke katedrále

Janov, město se zhruba 560 tisíci obyvatel, návštěvníka zahrne ve svém centru plejádou svatostánků, paláců a galerií. Ovšem na úvod se sluší zmínit nejpodstatnější místní primát – a tím je přístav.

I dnes se o janovském přístavu, jednom z největších ve Středozemním moři, hovoří jako o přístavu číslo jedna v rámci Itálie. Právě i díky němu zažil Janov ohromný rozvoj – zejména ve 14. století. Tehdy městskému státu patřila území dokonce až v Sýrii, severní Africe či na Krymu.

Ale zpět do světa turistického – tentokrát ve století jednadvacátém.

Když se návštěvník vydá od přístavu, vynikajícího orientačního bodu, do uliček východním směrem, po nějakých tři sta metrech dorazí na jedno z velkých náměstí – na Piazza Matteotti. Jeho dominantou je Palazzo Ducale (Dóžecí palác). Právě odtud „janovskému světu“ vládla středověká dóžata.

Pár kroků odtud západním směrem (asi tak dvě stě metrů) se k nebi tyčí bílošedě pruhovaná věž – a s ní i podobně laděná stavba místní katedrály sv. Vavřince (Cattedrale di San Lorenzo). Na svém místě setrvává už drahně let – s její stavbou se začalo v 9. století, dokončena byla v roce 1118. V dalších stoletích pochopitelně prošla různými ozdravnými zásahy, konkrétně na přelomu 13. a 14. století gotickou přestavbou.

Ke Kryštofovi

Následovat tu může zástup dalších sakrálních staveb a paláců – a také spousta úzkých a malebných uliček a větších či menších náměstí. K těm rozlehlejším patří Piazza Raffaelle De Ferrari, prostor nesoucí jméno po starostovi úřadujícímu na přelomu 19. a 20. století. Náměstí je nápadné kruhovou dispozicí, v jejímž centru své vody chrlí okázalá fontána.

Procházka městem se v mém případě nakonec stočila zpět k přístavu a jeho populárnímu Acquariu s pěti desítkami nádrží s tisíci mořských živočichů – ale ještě předtím jsem zamířil severozápadním směrem k osobnosti, k jejíž slávě i tato stavba coby nová vznikla (v roce 1992 na počest 500. výročí objevitelské cesty).

Ano, téměř finále v Janově patřilo – Kryštofu Kolumbovi. Nebo jak říkají Italové: Cristoforu Colombovi.

Nejprve jsem si společně z dalšími zástupy turistů prohlédl rodný dům slavného mořeplavce. Lépe řečeno jeho zdařilou repliku, protože původní nevelká stavba vzala v 17. století za své při francouzském námořním bombardování. Zmíněný dům se nachází u gotické městské brány z 12. století se dvěma věžemi Porta Soprana na náměstí Piazza Dante.

A pak již jsem stanul před Kolumbovým pomníkem na náměstí Piazza Acquaverde a chvilku vedl s mořeplavcem bezeslovný dialog…

Takže mi ani nepotvrdil, jestli se v roce 1451 skutečně narodil v ligurské metropoli. Existují totiž odborníci, kteří soudí, že se narodil jinde v Itálii – a že se snad dokonce jednalo o Korsičana, Francouze, Švýcara, možná dokonce Angličana. Ale všeobecně vítězí Janov.

Kostel téměř ve vlnách

Portofinobývá charakterizováno jako možná vůbec nejkrásnější letovisko oblasti, ale míst, na nichž oko Středoevropana spočine s radostí, je tu mnohem víc… Takže nyní bude následovat zhruba dvacetikilometrový přesun východním směrem, nejprve vlakem, ale později dojde i na avizované plavby Ligurským mořem.

První zastávkou za Janovem bude – rybářská vesnice Camogli. Podobně i další cíle se budou věnovat pobřežním krásám, ale podotýkám, že i cesty do ligurského vnitrozemí stojí za to. Terén vede návštěvníky poměrně rychle do vyšších nadmořských výšek, do společnosti zalesněných vrchů – například v Ligurských Apeninách. Ostatně plné dvě třetiny Ligurie jsou hornaté.

Ale teď již přistávám na západní straně nápadného výběžku nejen s řadou pozoruhodných vesnic, ale i pokrytých přírodním parkem – plným názvem Parco Naturale di Monte di Portofino. První kapitolu této lokality pro mě píše – jak už jsem se zmínil výše – Camogli, obec se zhruba pěti tisíci obyvatel.

Krásná široká pláž a přístav je součástí centra obce, nad jejími domy s barevnými fasádami se zdvihá kopcovitá krajina, která se již záhy tyčí zhruba sedm set metrů nad úrovní mořské hladiny. K hlavním památkám se tu řadí pevnost Castello della Dragonara a pak také místní svatostánek – bazilika Santa Maria Assunta.

Ta upoutá ze všeho nejdřív. Trůní na malém výběžku, při pohledu z dálky se zdá, jako by kostel vyrůstal přímo z mořských vln. Bazilika byla založena ve 12. století, o čtyři staletí později prošla barokní přestavbou. Stejně jako vábí pohledy zvenčí, zaujme i uvnitř – interiér je zdobený zlatem, mramorem a freskami.

Portofinem od hradu k majáku

Jak již jsem nenápadně nastínil, za destinaci číslo jedna se v této části Ligurie považuje obec Portofino. Loď už nás unáší do jejího přístavu, počasí zpočátku odmítá kladně spolupracovat, žene nad nás mraky a navíc dovolí, aby z nich spadlo o něco víc než jen pár kapek. Ale výsledný dojem z místa to nepokazí – navíc za necelou hodinku se do služby vrací slunce.

Úzkým zálivem, kterým vplouváme do této cílové stanice, se kdysi patrně proháněla spousta delfínů, protože původní název Portofinabyl – Portus Delphini (Delfíní přístav). Od konce 19. století je pomyslně vystřídali turisté – tehdy reprezentováni britskou aristokracií. A trend byl dokončen okolo roku 1950, kdy se hlavním zdrojem obživy místních obyvatel (dnes jich tu žije zhruba pět set) stal turistický ruch a úspěšně tak vystřídal rybolov.

Už sama vesnice při pohledu zdola i z řady výše položených vyhlídek potěší návštěvníkovo oko, ale k vidění je toho tady víc. Nad přístavem stojí kostel San Giorgio, který údajně hostí ostatky sv. Jiřího, jež sem dopravili ve 12. století křižáci.

Cesta od svatostánku vede dál do ještě vyšších partií – mj. ke hradu Castello Brown, který záliv bránil od druhé poloviny 16. století, a poté až k majáku. Skály okolo vás, moře pod vámi – a kromě toho i bujná a kvetoucí vegetace.

Plavba do Pětizemí

Přes padesát kilometrů je to z Portofina do nejvzdálenější z pětice donedávna takřka nepřístupných vesnic, vizuálně vzato zavěšených na velice strmých útesech. Cestu do Cinque Terre (pět zemí) jsem ale odstartoval ještě o deset kilometrů dál na východ – v obci Porto Venere. Také tato adresa rozhodně stojí za návštěvu. Její součástí jsou obce Fezzano a Le Grazie a trojice ostrovů: Tino, Tinettoa Palmaria.

Přistáli jsme u nejjižnějšího pevninského výběžku, na dohled třetímu (a jasně největšímu) ze jmenovaných ostrovů. Zdejší památky – zejména kostel San Pietro, postavený již v 5. století na pozůstatcích římského chrámu, ve 13. století rozšířený, nápadný svými bílými a černými pruhy, ale také románský svatostánek San Lorenzo a hrad Castello di Porto Venere – jsou natolik cenné, že nejen vesnice Cinque Terre, ale i Porto Venere má své místo na seznamu světového dědictví UNESCO.

Hrad i kostel mizí za našimi zády, loď se vydala na nepříliš dlouhou plavbu severozápadním směrem. Pětice vesniček (Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare) už je sice přístupná i po silnici či vlakem, ale vodní cesta se mi zdá nejoptimálnější. Už jen pro ty neopakovatelné pohledy směrem k takřka kolmým skalním stěnám, na něž umní stavitelé umístili shluky teras s barevnými domy.

V „Pětizemí“, které je od roku 1997 na seznamu UNESCO, jsem navštívil trojici vesnic. V největším Monterossu (necelých 1500 obyvatel) se mi představila nejen dlouhá, rozlehlá pláž, ale v horních partiích obce také kapucínský klášter San Francesco a široké údolí ve tvaru amfiteátru. Jeho svahy pokrývají vinice. Ostatně uvádí se, že místní lidé se spíše než rybolovu věnují právě zemědělství.

Následuje čtyřkilometrový přesun, vlakem se přemisťuji do sousední Vernazzy. Obce prastaré, prvně je zmiňovaná okolo roku 1080. Její dnešní podoba je pochopitelně jiná – ovšem některé její architektonické perly také něco pamatují. Například kostel Santa Margherita d´Antiochia. V jeho případě se jedná o románskou stavbu z roku 1318. K prohlídce láká rovněž hrádek Castello dei Doria, jeho počátky se váží dokonce k 11. století. Hodně návštěvníků – mě nevyjímaje – mířilo na vrchol jeho věže. Báječná vyhlídka!

Poslední zastávkou nejen v oblasti Cinque Terre, ale i na této cestě Ligurií, se stala obec Riomaggiore. Míjíme další kostel, další hrádek a sestupujeme až dolů pod vysoký blok domů „zavěšených“ na útesech. Všemi směry se nám naskýtá nádherný výhled. Nad sebe na smělá obytná stavení, na opačnou stranu – stále ještě dost vysoko nad hladinou – na vodní pláň Ligurského moře. Do jehož náruče se už docela brzy chystá sestoupit sluneční kotouč.

Jedna z italských cest právě končí, další už možná čekají…

Zdroje:

Informační tabule a prospekty na trase

Janov (Itálie) – Wikipedie

Portofino – Wikipedie

Cinque Terre – Wikipedie