Na samém jihu Černé Hory: Krajinou s minarety mezi velkým a malým mořem

Konkrétně ve své nejjižnější oblasti. Kde jsou již takřka na „dohled“ albánské hranice a kde jsou proto samozřejmostí dvojjazyčné nápisy. Právě se nacházíme v Ulcinji, nejjižněji položeném černohorském městě, odkud je to do Albánie již jen šestnáct kilometrů.

Nejprve mám namířeno k poloostrovu, na němž již od časů Ilyrů trůní prastarý hrad, který se ovšem v čase, jemuž říkáme současnost, proměnil v rozsáhlý kamenný hotel. Ovšem dříve, než stihnu do těsné blízkosti Jaderského moře dokráčet, přiláká mou pozornost jedna z řady štíhlých věží v boční uličce. Minaret patřící k Pašově mešitě.

Chvíli stavbu obhlížím zvenčí, ale brzy mě osloví místní a vyzvou, abych vstoupil dovnitř. Což rád činím. Ze všeho nejdřív tu vystoupám do výše umístěného „ženského oddělení“ – o pár let dřív mě ve značně rozlehlejší mešitě v Alanyi k totožnému kroku nasměroval jeden Turek. „Odtud budete mít mnohem lepší fotky,“ konstatoval tehdy.

V Ulcinji se celkem dochovalo šest mešit (některé prameny tvrdí, že dokonce sedm; přiznám se, že jsem je nepočítal, takže nemohu spor rozsoudit), pověsti velice důležité památky se těší Námořnická mešita, vystavěná ve 14. století Maury. Kdysi sloužila také jako maják.

Další kroky vedou do nejvyšších partií již zmíněného poloostrova, ke hradu, a stejně tak i do křivolakých uliček této městské čtvrti. Přijít sem lze nejen po ulici ze severu, ale i vystoupat po schodech přímo z pláže. A ocitnout se mezi majestátními kamennými budovami, u zbytků hradu a v sevření mohutných hradeb. Na jedné z teras se právě chystá hostina – jak se dovídám vzápětí – hostina svatební; personál hbitě přináší stoly, židle, brzy i baterie s lahvemi vína…

Opouštím město, které bylo osídleno již v 7. století př. n. l., které bylo několikrát zničeno zemětřesením (v roce 444 naprosto srovnáno se zemí; ničivý zemětřas tu zaznamenali mimo jiné i v roce 1979 – se stupněm 7,0 Richterovy škály), město, které v antické době proslulo coby „hnízdo pirátů“, které mívalo různé obyvatele – Řeky a Římany nevyjímaje (dnes tu zhruba 60 procent obyvatel tvoří albánská komunita), město, které je pro návštěvníky Černé Hory jedním ze zaslouženě přitažlivých cílů.

Mohou za jméno lesy, nebo vápencové hory?

„Původní název Crna Gora je dodnes výstižným pojmenováním do značné míry nedotčené země s rozlehlými lesy a hlubokými roklinami, kterou si Karel May zvolil za kulisu svého dobrodružného románu V balkánských roklích. Název Montenegro, země tmavá, temná, pochází od Italů, a znamená i to, že po dešti se mnohočetná horská vápencová pole jakoby obarví na černo,“ vysvětlují název jihoevropské země autoři publikace Černá Hora – průvodce po zahraničí.

Rozloha Černé Hory je 13 812 kilometrů čtverečních, má zhruba 600 tisíc obyvatel. Její současný název byl poprvé použit na konci 15. století. Po první světové válce se stala součástí Jugoslávie, po jejím rozpadu vyhlásila se Srbskem společnou federaci. Červnové referendum v roce 2006 se stalo úvodním krokem k nezávislosti.

Už ne město duchů

Jen něco málo přes 20 kilometrů je to z Ulcinje do Baru, přístavního města i turistického letoviska, dalšího cíle této cesty. Ovšem mnohem více než tento nejvýznamnější přístav Černé Hory se o pozornost přihlásí jeho historický předchůdce – Stari Bar.

Město na vyvýšeném místě pod impozantními vrchy pohoří Rumija, zhruba tři kilometry vzdušnou čarou od pobřežní linie, vzniklo na přelomu 6. a 7. století, a to zásluhou byzantského císaře Justiniána. Nebyl ale první, komu místo padlo do oka – hradiště tu již kolem roku 800 př. n. l. postavili Ilyrové.

V 15. století, poté co ho ovládli, město důkladně opevnili Benátčané. Příliš to ovšem nepomohlo, protože již o století později se ho zmocnili Turci. Ti místo obohatili například o zvonici, parní lázně či akvadukt, který město zásoboval pitnou vodou z horského pramene, vzdáleného tři kilometry.

Nejen osvobozovací boje v průběhu 19. století zanechaly na tváři sídla hluboké jizvy. Když po roce 1878 museli Turci z města odejít, vyhodili do povětří dvě skladiště střelného prachu. Explozivní „rozlučka“ zlikvidovala na dvě stovky budov, spoustu dalších poškodila. Za své vzaly mimo jiné i katedrála sv. Jiří ze 13. století a románský kostel, kde za tureckého panování byl uskladněn osudový střelný prach.

Aby ničivých pohrom nebylo úplně málo, přišel na předchozích řádcích již připomenutý rok 1979 a s ním ničivé zemětřesení, které – jak se uvádí – z místa definitivně učinilo „město duchů“. Čímž se snad, jak věří místní, skličující éra působivého sídla pod zelenými horskými vrcholy uzavřela.

Stoupám úzkou, kameny vydlážděnou uličkou, ke vstupní bráně do areálu, který se ze všeho nejvíc podobá muzeu pod otevřeným nebem. Řada budov byla zakonzervována, ale i opravena. Přitažlivá lokalita na vysoké ostrožně byla odjakživa ze tří stran chráněna zcela přirozeně a výsostně efektivně, a to kolmými skalními útesy. Čtvrtou stranu střeží hradby. A s nimi brána, v tuto chvíli již otevřená a vysloveně zvoucí.

Míjím objekty, které dnes slouží jako divadlo, a blížím se k hranaté stavbě, jež plnívala roli celnice. K vidění je dále řada svatostánků, kus opevnění, část arcibiskupského paláce i akvaduktu z 18. století se sedmnácti oblouky…

Dojem posilují úchvatné výhledy – zejména severním směrem na kopce dosahující nadmořské výšky 700-900 metrů (nejvyšší místo pohoří Rumija ovšem míří mnohem výš, vrcholná kóta se nalézá 1593 metry nad hladinou mořskou). Až tak vysoko se po pravdě řečeno nechystám, ale vzhůru se přesto vydávám.

Od starobarského areálu vede červeně značená stezka výš a výš – a stojí to za to. V dálce je, když se ohlédnu, vidět nejen výchozí město, jeho budovy včetně dalších štíhlých věží minaretů a tisíce olivovníků, ale i pobřeží „velkého moře“ čili Jadranu, azurově modrá mořská plocha. A přede mnou jsou nová přitažlivá místa (například pětimetrový vodopád Vrteljak, česky Kolotoč, na potoku Bunar) a nade mnou další vzdouvající se vrcholy. Za nimiž je v tuto chvíli zatím ještě ukrytý závěrečný cíl této cesty – „malé moře“.

Sladkovodní moře, ptačí ráj

„Jeden z posledních sladkovodních močálů, největší jezero na Balkáně se rozkládá na ploše 391 kilometrů čtverečních mezi masivy pohoří Prokletije a Rumija,“ charakterizují Skadarské jezero na hranicích Černé Hory a Albánie autoři průvodce po Černé Hoře. „Plocha jezera kolísá v závislosti na stavu vody mezi 370 a 530 kilometry čtverečními. Jezero je dlouhé 43 km, 14 km široké, průměrná hloubka dosahuje 7 m, některé části jezera však dosahují až 60 m a leží již pod povrchem moře. Celkem je na něm na 50 ostrovů.“

Jednomu z nich se říká černohorský Alcatraz – důvod je zřejmý: na ostrově Gmožur se totiž kdysi nacházela věznice. Při výletu lodí, jichž z Virpazaru (asi 20 km severně od Baru) vyplouvá celá plejáda všech možných typů a velikostí, míjíme i toto místo.

Ale zejména vnímáme rozlehlou vodní plochu obývanou spoustou zástupců ornitologické říše. Není divu – jedná se o jednu z největších ptačích rezervací v Evropě, uvádí se, že tu žije více než 270 ptačích druhů. Mimo jiné i poslední evropští pelikáni.

Na závěr podotýkám, že samotný Virpazar nemusí sloužit pouze jako naloďovací středisko, v nabídce toho má tato ves (součást Baru) o poznání víc. Například hrad s muzeální expozicí a skvělou vyhlídku z jedné z teras na skadarské malé moře a jeho ptačí ráj.

Zdroje:

Kolektiv autorů: Černá Hora – průvodce po zahraničí; Kartografie Praha, 2003

Černá Hora – Wikipedie

Ulcinj – Wikipedie

Skadarské jezero – Wikipedie