Článek
Člen tzv. Velké trojky science fiction (společně s A. C. Clarkem a Isaacem Asimovem), nositel řady literárních ocenění (čtyřikrát Hugo pro jeho romány – a k tomu třikrát Retro Hugo za roky, kdy tato cena ještě neexistovala, pětkrát Nebula), nositel ceny známé jako Velmistr žánru (v roce 1974 byl vůbec prvním autorem, který ocenění za celoživotní zásluhy o žánr fantastické literatury získal) – to vše charakterizuje přínos Roberta Ansona Heinleina (1907-1988).
Za vrcholné autorské období se u tohoto amerického spisovatele (také leteckého inženýra a námořního důstojníka) považuje konec 50. let až 70. léta minulého století (z té doby se hlavně připomínají romány Hvězdná pěchota a Cizinec v cizí zemi), ovšem své mistrovství plně prokázal i v dílech předchozích. Jedním z těch, jež si nezaslouží zapadnout v zapomnění, jsou právě i výše zmínění Vládci loutek.
Měkkýši z kosmu
„My všichni, kdo tam odcházíme, píšeme tyto zprávy. Když se nevrátíme zpět, toto bude náš odkaz svobodným lidským bytostem – všechno, co víme o jednání parazitů a o tom, na co je třeba si u nich dávat pozor… Přestože byl plán Spása úspěšný, nikdy si už nemůžeme být jisti, že jsou všichni měkkýši zlikvidováni.“
Těmi to slovy začíná závěrečná kapitola knihy z roku 1951, která je jediným Heinleinovým průnikem do subžánru „invaze mimozemšťanů“. Útočníky jsou parazitičtí vetřelci (měkkýši), kteří poté, co se na napadeného člověka přisají, okamžitě nad ním přebírají naprostou kontrolu. Současně je jim hned známé vše, co daná osoba ví. Ovládaný plně provádí to, co si vetřelec přeje.
V románu se s invazí pouštějí do boje američtí tajní agenti v čele se Samem Nivensem, vypravěčem příběhu. Děj se odehrává na počátku 21. století, technologie jsou ovšem rozvinutější než ve skutečném 21. století; první výsadek měkkýšů je zaznamenán v Iowě, ovládané území se ale postupem času rychle rozšiřuje.
Vládci loutek nejprve vycházeli na pokračování v časopise Galaxy Science Fiction. „Tematicky kniha evokuje pocit paranoii, později zachycený ve filmu Invaze zlodějů těl z roku 1956, který má podobnou premisu,“ píše se na Wikipedii.
(Předlohou zmíněného filmu byl román, který v roce 1955 napsal Jack Finney; hlavním prostředkem invaze jsou v něm květiny; po kontaktu s nimi je člověk nahrazen plně ovládaným klonem. Dílo předloni tuzemským čtenářům svým vydáním připomnělo nakladatelství Fobos.)
„Heinleinův román také opakovaně zdůrazňuje analogii mezi mysl ovládajícími vetřelci a komunistickými Rusy, odráží tak v té době převládající „rudý děs“,“ uvádí se mj. v textu na Wikipedii. V celkovém vyznění díla jde ovšem o víc než jen o zdůraznění této analogie. V hlavní roli se především ocitá téma manipulace, ovládání lidí, téma nadvlády, téma věčné… A také tím vším iniciovaný vzdor, protiakce, hledání důmyslné odpovědi a s ní spojené podoby záchrany…
Číst sci-fi znamená…
Vládci loutek byli v Česku poprvé vydáni v roce 1992 nakladatelstvím AG Kult (a pak ještě jednou v roce 2000). V roce 2011 román vydalo nakladatelství Banshies.
„Číst science-fiction znamená číst Simaka,“ připomíná se Heinleinův výrok v souvislosti s jiným klasikem žánru. Pronesl jej na adresu autorského kolegy Clifforda D. Simaka, jak uvádí text na přebalu Simakovy Přestupní stanice (v letošním roce knihu vydala Euromedia Group, a. s. v edici Laser). Podobnou poklonu si ovšem zcela neméně zasluhuje i autor Vládců loutek.
Což Heinlein plně doložil nejen romány a povídkami, které napsal v následujících letech, ale i tvorbou, která autorovo nejúspěšnější období o desetiletí předcházela. V té době se mj. prezentoval dílem, v němž do žánru přinesl nové, do té doby nepoužívané téma. Ale o tom až někdy příště.
Robert A. Heinlein: VLÁDCI LOUTEK; vydalo nakladatelství BANSHIES, s. r. o., překlad Martin Janda; 2011.
Zdroje:
