Na trase z bývalé černohorské metropole k mauzoleu ve výšinách pohoří Lovćen

Ale to je ještě přede mnou. V samém finále cesty. Teď jsem na jejím začátku.

První dojem – příjemné městečko. Stojím na jeho východním okraji, sluneční vodopád zalévá památky v dohledové vzdálenosti. Konkrétně nevelký pravoslavný Soudní kostel v Ćipuru zasvěcený Narození Nejsvětější Matky Boží. Znamená to, že jsem na západním okraji historického jádra černohorského města Cetinje. V bývalé metropoli.

Společně s dalšími turisty se na úvod vydávám východním směrem, do hustší městské zástavby, do společnosti další plejády památkových objektů. Pokud se totiž o sídle založeném v 15. století a pojmenovaném po řece Cetině tvrdí, že je městem-muzeem, jedná se o tvrzení vysloveně trefné. Na rozdíl od známých přímořských letovisek jako Budva či Kotor je atraktivní zejména jako kulturní a duchovní centrum země.

Město na náhorní planině

Cetinje zaujala místo v náruči hor, na náhorní planině poodstoupené dobrých dvacet kilometrů vzdušnou čarou od pobřeží Jaderského moře. Místo se ukázalo být natolik nedostupné, že právě proto se po dlouhá staletí stalo hlavním městem knížectví Zeta a později království Černé Hory.

Dějiny města – jako celé země – jsou spjaty s řadou dramatických událostí, významných osobností a pozoruhodných počinů. Z osobností je nutné zmínit Ivana Crnojeviće, legendárního vůdce Černohorců, který se v Cetinji usadil v roce 1482, poté co ho do hor vytlačili Turci. Ti ostatně v následujících staletích město třikrát obsadili, ale nikdy se v něm neudrželi dlouho.

Do historie se zapsal také Jiří Crnojević, Ivanův nástupce. Na mysli zrovna nemám počínání na polích válečných, ale nezanedbatelný kulturní přínos. „V klášteře Obod v Rijece Crnojevića blízko Cetinje instaloval tiskárnu, první na Balkáně,“ uvádí autoři publikace Černá Hora – průvodce po zahraničí. „Tiskařský lis byl pořízen v Benátkách a velmi obtížně dopravován do Cetinje. Pouhých 28 let poté, co Gutenberg vynalezl první tiskařský stroj, byla v Černé Hoře vytištěna první kniha (1493).“

Tvůrce moderního státu

Vliv Cetinje výrazně vzrostl v průběhu 19. století. Petar II. Petrović Nejgoš dokázal spojit 35 kmenů z celé oblasti – na scénu tak vstoupil moderní černohorský stát. Zmíněný Njegoš byl nejen světský, ale i duchovní vůdce; charakterizován je také jako nejvýznamnější básník v historii země. S jeho jménem se při této cestě ještě setkáme.

V roce 1878 byla na berlínském kongresu Černá Hora uznána za samostatný a nezávislý stát, Cetinje se poté začala měnit v hlavní město mj. i s ministerstvy a velvyslanectvími. O čtyřicet let později nezávislý stát zanikl a s tím šel ruku v ruce i pokles významu města. Když byla Černá Hora obnovena coby jedna z jugoslávských republik (1946), státní úřady se usadily v Podgorici – ta je hlavním městem dodnes.

Od kláštera k Orlímu hnízdu

„Cetinje si tak zachovala atmosféru malého ospalého městečka jakoby z počátku 20. století,“ píší autoři v černohorském průvodci.

Ani toto tvrzení není důvod odmítnout. A to nejen proto, že obyvatel tu žije asi tak jako v menším českém okresním městě. Přibližně 15 tisíc. I tak tu na návštěvníky čeká bohatá nabídka, zejména – jak již bylo řečeno – značný počet památek. A nejen jich.

S dalšími turisty křižuji poklidným městem, jeho uličkami s bývalými ambasádami Francie, Itálie, Rakouska, Ruska, Velké Británie… Diplomaté jsou už na jiných adresách, ale stavby dál nesou poselství o časech minulých. Míjím další a další paláce… Mimo jiné Královský palác Nikoly I., od dvacátých let minulého století přeměněný v Národní muzeum.

Dalších pomyslných pár kroků – něco přes sto metrů – a stojím před nejvýznamnější místní památkou, klášterem sv. Petra Cetinjského. Čili před duchovním centrem země. Nejstarší část pochází z 15. století, dnešní podoba je mladší – klášter ji získal v roce 1701.

Nejen architektonickými svědky minulosti ovšem umí toto černohorské město zaujmout. Tím dalším, zcela nepřehlédnutelným, je okolní příroda – a s ní spjatá řada skvělých vyhlídkových míst. K jednomu z nich se klikatí úzká cesta od kláštera, po zhruba pěti stech metrech dovede zájemce na vrchol zvaný Orlov krš (Orlí hnízdo).

Na nejvyšším místě vlaje černohorská zástava, přímo pod ní se klene nevelká stavba – mauzoleum knížete Danila. A ze všech míst tohoto „orlího kopce“ se nabízejí mimořádné vyhlídky. Mimo jiné i na Jezerski vrh (Jezerní vrch). Vypíná se na západě, asi tak sedm kilometrů vzdušnou čarou – a nezmiňuji se o něm náhodou.

Njegoš na druhém nejvyšším vrchu

Ostrý střih a ze sedmi kilometrů je už jen pár set metrů. Z nadmořské výšky 650 metrů jsme se posunuli o celý výškový kilometr. Finále této cesty totiž patří pohoří Lovćen. Jezerski vrh je jeho druhou nejvyšší kótou (1657 m n. m.), což ale není hlavní důvod obliby tohoto místa.

Momentálně se společně s dalšími turisty nacházím asi tak v polovině cesty mezi městy Cetinje a Kotor, kopec jsme zdolali motorizovaně – ale úplně bez vynaložení vlastních sil to tady přece jen nebude. Od parkoviště nás čeká výstup tvořený 461 schody. Část trasy vede tunelem, pak se před návštěvníky otevře přímo panoramatický pohled na okolní vrchy (také na hlavní lovčenskou velehoru, jíž je Štirovnik se svými 1749 metry nadmořské výšky).

Zraky se kromě toho upírají na chodník vedoucí po relativně úzkém hřebenu – a především na objekt v samém závěru trasy. Jím je mauzoleum, o poznání větší než na Orlím hnízdě. Zde – na jednom z vrcholů pohoří Lovćen – je pohřben v textu již zmíněný Petar II. Petrović Nejgoš. V mauzoleu, které bylo vybudováno v letech 1951-1974 podle projektu chorvatského sochaře Ivana Meštroviće.

Kolem dvou obřích žulových ženských postav vstupujeme dovnitř, do interiéru. Sedí tu podobně rozměrná socha básníka, filozofa a vladaře vytvořená z černého mramoru. V podzemní kryptě je umístěn mramorový sarkofág.

Opouštíme mauzoleum. Kolem nás se vlní vrchy vápencového masivu jakoby nastříkané zelenými skvrnami svěží vegetace. Krásný, téměř velebný závěr jedné černohorské cesty.

Zdroje:

Kolektiv autorů: Černá Hora – průvodce po zahraničí; Kartografie Praha, 2003

Cetinje – Wikipedie

Lovćen – Wikipedie