Článek
Nejvhodnější startovní pozicí je náměstí v Horní Blatné. Trasa severním směrem nejprve vede ke kapličce, kde na zájemce číhá první tabulka se „strašidelnou“ informací, o chvíli později míjí fotbalové hřiště. Stezka není turisticky značená, ale to nevadí – na mapách je velice snadno identifikovatelná. Navíc vydatně pomáhají, jak jsem již předeslal, ony dřevěné navigační šipky.
Kostel sv. Vavřince v Horní Blatné; postaven byl v 16. století ve stylu saské renesance.
Na skalních útesech
U další kaple – po druhé světové válce zničené a v roce 2017 znovu postavené – se cesta noří do lesa, k avizované vyhlídce už je to zhruba jen sedm set metrů. Místu se říká Na Strašidlech, ale i Jindřišské skály (Heinrichstein). Podotýkám, že cesta z Horní Blatné až ke skalám je v podstatě bez převýšení.
Příchozího nejprve vítá Blatenské dvojvěží a Ohnisková skála – a pak ze země vyrůstají další a další skaliska tvořená krystalickými břidlicemi; dnešní podobu jim vtisklo mrazové zvětrávání ve čtvrtohorních meziledových dobách.
Kolem Polední skály se blížím ke skalnímu masivu Borůvčí čili k místu, odkud se naskýtá skvělý půlkruhový výhled na krušnohorské vrchy a údolí Blatenského potoka. Pode mnou je ostrý sráz padající kolmo dolů, nade mnou další, až dvacet metrů vysoké skály. Úplný vrchol se nachází v nadmořské výšce 913 metrů.
U Blatenského dvojvěží
Výhled na údolí Blatenského potoka
A ještě jeden pohled do dáli…
„V údolí pod skalisky, u silnice do Potůčků, stával kdysi oblíbený výletní hostinec „Zum Heinrichstein“, který však byl po roce 1945 rozbořen a spolu s ním i všechny ostatní volně stojící budovy v údolí Blatenského potoka,“ píše se v publikaci Krušné hory známé i neznámé autorů Petra Davida a Vladimíra Soukupa.
Přímo na strašidla tu turista s největší pravděpodobností nenarazí, ovšem legendy zmiňují různé varovné události. V nich se zjevují rytíři létající vzduchem, zní tajuplný psí štěkot, do hlavní role se ale dostává třeba i bratrský spor o valoun zlata, končící pádem obou jedinců do pekla…
Památník na místě kostela
„Znalci tvrdí, že kdo nenavštívil Přebuz, Rolavu a Jelení, nezná Krušné hory,“ upozorňují autoři výše zmíněné publikace. Tak to v následujících chvílích alespoň částečně napravím – z Horní Blatné přes Nové Hamry mířím do Jelení.
Pohybuji se v místech, odkud je to k hranici s Německem okolo jednoho kilometru a kde se stopy civilizace smršťují na minimum. A to i v místech, kde stávala horská ves Jelení (Hirschenstand), založená v 15. století horníky ze saského Schneebergu. Těžíval se tu cín. Což trvalo do 19. století.
Památník na místě bývalého kostela v Jelení
Dějiny to tu nakonec semlely tak, že nezůstal kámen na kameni. Ještě v 50. letech minulého století stál na kraji vesnice kostel sv. Antonína Paduánského, ale nakonec i ten – podobně jako ostatní stavby – byl zbořen. Dnes na jeho místě od roku 1993 stojí památník všem obyvatelům zaniklých obcí Jelení a Chaloupky. A v okolí pár domů…
Malebné jezero je rybník
Má další cesta vede západním směrem, k území Velkého močálu, od roku 2012 součásti národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště. Coby kamenem dohodil jsou pozůstatky bývalého cínového dolu Rolava (Sauersack), vybudovaného Němci za druhé světové války. Mě ale tentokrát zajímá zdejší svět horských rašelinišť, podmáčených smrčin, potoků, tůní, jezírek…
To vše se nachází na náhorní plošině v nadmořské výšce 900 až 950 metrů na rozloze přes 750 hektarů v naprosto neobydlené krajině.
Rolavský rybník
Pohled na hráz rybníka
Do soustavy zmíněných jezírek, jichž tu má být několik set, patří i jedno výrazně rozlehlejší; vlastně by se hodilo spíš označení jezero – až na to, že se jedná o rybník. Největší vodní plocha Velkého močálu je totiž umělého původu, vnikla jako zásobárna vody pro okolní důlní zpracovatelské provozy. Jenže časem s okolní přírodou naprosto dokonale splynula… Jedná se o Rolavský rybník.
Od přístřešku Sauersack stojícího u silnice do Přebuzi je to k rybníku tři čtvrtě kilometru. Po příjemné lesní cestě, při mé návštěvě po nočním lijáku místy nasáklé jak houba, místy pokryté mikrojezírky. Stezka končí u hráze rybníka. Který ovšem klasické představě rybníka opravdu vůbec nevyhovuje. Jednoznačně mám dojem, že jsem se zastavil uprostřed rozlehlého lesa a stanul na břehu malebného horského jezera s hnědě zbarvenou rašelinnou vodou. Třeba i vám to tak bude připadat.
Zdroje:
Petr David, Vladimír Soukup: Krušné hory známé i neznámé; Euromedia Group, a. s., 2020
