Článek
Od železniční zastávky a krátce poté od obří šachové figurky jsem se v úvodní lokalitě vydal podél Berounky k lomu Alkazar. Jak Srbsko ke svému názvu přišlo? „Název obce se vysvětluje tím, že v ní žili lužičtí Srbové,“ uvádí Ivan Klich ve své publikaci Výlety podél Berounky. „Dalším vysvětlením je, že se ve zdejším údolí usídlila družina kněžny Ludmily, která podle části legend přišla do Čech z (Lužického) Srbska.“
Dříve než z obce, o níž první písemná zmínka pochází z roku 1428, dorazím k legendárnímu lomu, asi by to chtělo alespoň poznámku týkající se zmíněné šachové figurky. Tedy spíše značně přerostlé figury. Protože černý šachový kůň, který tu kousek od říčního břehu stojí, má na výšku přes dva metry a váží okolo půldruhé tuny.
Velká šachová figurka pár kroků od Berounky
V letech 2009-2015 se v regionu totiž realizoval projekt Karlštejnské šachy – tvořilo jej 32 rozměrných šachových artefaktů ze stavebních prefabrikátů a železobetonu. Dílo vymyslel i vytvořil Vladimír Glasser a na Srbsko připadl zmíněný černý kůň (jezdec). Turisté zde a na dalších místech mohli u šachových „soch“ sbírat razítka.
Jako nedobytná pevnost
Nejprve po žlutě značené turistické stezce (až k místu, kde se do Berounky vlévá Loděnice/Kačák), poté pár set metrů po naučné stezce – a stojím u paloučku, za nímž se strmě zdvíhají kolmé stěny bývalého etážového vápencového lomu. Do oka hlavně padnou stěny zvané Homole (Malý Matterhorn) a o něco dál Matterhorn (Velký Matterhorn).
Dějiny si s lokalitou zahrály, vnutily jí řadu proměn. Počátkem 20. století se tu těžil vápenec – po úzkokolejce byl transportován do Berouna; druhá světová válka těžbu ukončila a pokusila se v nově vzniklém systému podzemních prostor uvést do provozu nacistickou podzemní továrnu na výrobu leteckých motorů (projekt nebyl dokončen); v 50. letech se část těchto prostor využila pro uložení radioaktivního odpadu z jáchymovských dolů (uzavírají je betonové clony).
Skalní stěny za bujnou vegetací
Skalní masiv Homole
Na jednom z konců skalního tunelu
Postupně se propracováván z pozice těsně nad hladinou Berounky až na druhou etáž lomu, místa se mi stávají přírodními rozhlednami, narážím na několik drobných jeskyní a jeden kamenný tunel; nedivím se, že trampové aktivně přispěli ke změně názvu tohoto místa. Z původního lomu Hostim I se tak nakonec stal Alkazar – natolik jim prostředí připadalo srovnatelné s arabskými nedobytnými pevnostmi ve Španělsku.
Lom se častokrát těšil nejen návštěvami ryze turistickými; je i vyhledávaným místem horolezeckým a také lokalitou využívanou filmaři: připomeňme, že se tu kupř. natáčely exteriérové záběry z filmu Zlatokopové z Arkansasu nebo scéna ze Svatební cesty do Jiljí.
Vodopády bez vody
Dříve než se ze skal v národní přírodní rezervaci Karlštejnsko přemístím do rokle téměř na opačném konci oblasti, učiním malou změnu žánru. Kameny a skály nahradí – voda.
Tedy lépe řečeno – nahradit by je měla, jenže v tuto chvíli mám ze Srbska namířeno asi dva a půl kilometru severním směrem, k Bubovickým vodopádům, a tak mám téměř jistotu, že sice spatřím kamenitou, členitou, divokou část údolí Bubovického potoka, jíž ale na přelomu jara a léta bude chybět – právě voda.
V údolí Bubovického potoka
Ostatně na to upozorňuje informační panel nedaleko místa, kde by měla voda spěchat přes vápencové schody a alespoň mírně šumět. Ale kdeže…
„Před námi je nejkrásnější místo Bubovického údolí. Potok si zde prorazil cestu tvrdšími vápenci, díky čemuž se zde vytvořila kaskáda vodopádů. Jejich malebnost dotvořil pěnovec, hornina vznikající vysrážením uhličitanu vápenatého, rozpuštěného v potoční vodě, za pomoci řas a mechů. Je to jedna z mála příležitostí, kdy můžeme pozorovat vznik horniny,“ píše se na panelu.
„V posledních letech jsou však vodopády bez vody,“ pokračuje text. „Bubovický potok tekl vždy po větší část roku pod sutí a údolí bylo bezvodé, ve vodopádech se však voda na povrchu objevovala. Proč tomu tak dnes není, přesně nevíme. Svou roli v tom hrají suché roky, ale příčin bude více.“
Letošní červen, vodopády bez vody…
Totéž místo před rokem
I tak je to krásné místo… A že nemusí být v této roční době vždy na suchu, dokládám snímky z loňského června. Vody sice tehdy nebyla zrovna přemíra, ale tekla. Spěchala. Šuměla… Tak snad zase někdy příště.
Nad roklí i na jejím dně
Stojím na samé hraně nad prudkým srázem a pokouším představit si, že to, co je kolem mě a pode mnou, kdysi bývalo mořským dnem. Hledím do Černé rokle, přitažlivé lokality v severovýchodní výspě Českého krasu v sousedství obce Kosoř.
„V moři, které se tu kdysi rozlévalo, se proháněli žraloci, jejichž zkameněliny tu můžeme dnes objevit,“ uvádí se v publikaci Národní parky a chráněné krajinné oblasti. Přiznávám, že podobný nález mi nebyl dopřán ani jediný, ovšem já se sem s podobným hledačským úmyslem nedostavil.
Nad Černou roklí…
...a pohled z nižších partií
„Na prudkých srázech jsou přirozené skalní výchozy i opuštěné lomy. Vzhledem k tomu, že těžba zde skončila před mnoha desítkami let, došlo ke spontánnímu zarůstání území, které znovu získalo přírodní charakter. V opuštěných lomech jsou obnaženy hraniční vrstvy dvou devonských stupňů – lochkov a prag. Právě tato hranice má z geologického hlediska mezinárodní význam,“ dočteme se v publikaci.
Území, na kterém se vápenec těžil na konci 18. a v první polovině 19. století, je chráněno od roku 1970, v současnosti jako národní přírodní památka Černá rokle (užívá se i označení NPP Černé rokle). Rozkládá se na více než třinácti hektarech.
Místo je to kouzelné. Od opravdu daleké vyhlídky Nad Černou roklí na okraji Kosoře lze po schůdné stezce kolem příkrých úbočí a skal sestoupit až do nejnižších partií, jimiž protéká Šachetský potok.
Zdroje:
Ivan Klich: Výlety podél Berounky; Euromedia Group, 2019
Informační panely na trasách
Kolektiv autorů: Národní parky a chráněné krajinné oblasti; Olympia, 2003
Vlastní text
