Článek
Před nedávnem (přesněji 10. června letošního roku v Novinkách) mě na Přestřelku upozornila glosa Josefa Chuchmy. Jeho „malá úvaha o pomíjivosti“, o tom, jak i titul, který byl ve své době událostí, po letech skončí v přepravce mezi dalšími odloženými svazky a k mání je za pouhou desetikorunu. Knihu jsem si takřka obratem obstaral – namísto náhodné přepravky mi k ní dopomohl Knihobot.
„V čase mých studií byla Přestřelka běžně nesehnatelná, neboť její autor byl persona non grata kvůli svému angažmá na konci šedesátých let. Jeho nejobjemnější kniha (480 stran) byla (stejně jako jeho ostatní) vyřazena z knihoven, v antikvariátech se rovněž nevyskytovala (antikváři takové tituly schraňovali pro své známé v zadních prostorách prodejen),“ napsal Josef Chuchma ve své glose.
Zprvu ceny, nakonec zákaz
Spisovatel a scénárista Jan Procházka (1929-1971) působil v 60. letech jako vedoucí dramaturgické skupiny Filmového studia Barrandov. V období Pražského jara byl jedním z jeho hlavních protagonistů, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 skončil jako zakázaný autor, publikovat nesměl. Zemřel za necelé tři roky poté, krátce po štvavé kampani StB a státních médií.
Ilustrace z vydání v roce 1966
Záložka knihy vydané v roce 1966 (poprvé se za čtenáři vydala už o dva roky dříve) charakterizuje příběh jako „vzrušující detektivní román“ ze života pohraničníků na čáře v místech, kde se potkávají řeky Morava a Dyje (přesto vymyšlených, jak upozornil autor); jednotka pronásleduje skupinu, snažící se dostat přes hranice; před čtenáři defilují nejrůznější vojenské typy a charaktery; příběh spoluvytváří osudy dvou hlavních hrdinů (pohraničníka Vojtěcha a knihovnice Arnoštky), jejich rodící se vztah, ale také ponory do minulosti, do jejich dětských let, do časů válečných, které nesmazatelně poznamenaly jejich blízké – a tudíž i je samé…
Hlavní devízou Přestřelky je ovšem nejen její „vzrušující příběh“ (ale i autorův osobitý humor), snad ještě o poznání víc její nečernobílé vnímání světa, její přemýšlivost, rodící se pochybnosti hlavního hrdiny. Byť autor přiznal, že postavy a prostředí jsou dílem jeho fantazie, přesto si lze knihy považovat nejen pro její nespornou literární kvalitu, ale i ji brát za svého druhu historický dokument. Ostatně v ohlasech pod Chuchmovou glosou mj. zaznělo: kniha v čase mého dospívání utvářela můj přístup k politice a poválečné minulosti.
Rok před prvním vydáním Přestřelky byl Janu Procházkovi za scenáristickou tvorbu ještě udělen titul laureáta státní ceny Klementa Gottwalda. Ovšem již tehdy měl – lze říci – nakročeno k tomu stát se výše zmíněnou personou non grata. V Přestřelce jsou ty náznaky patrné…
Krajina v hodině úsvitu vypadala tak mylně, jako by svět byl stvořen pro mír a nikoliv pro věčnou válku.
Právě těmito slovy román končí; slovy až příliš nadčasovými…
Nejen kvůli nim souhlasím s dalším diskutujícím pod glosou – na účet knihy podotkl, že ji vnímá již jako trochu zastaralou, nicméně stále skvělou; a že jejího autora sice asi nejvíce proslavilo Ucho, ale Přestřelka se mu stále staví bok po boku.
Zdroje:
