Pražské divočiny: Bohnickým údolím k zaniklé viniční usedlosti – a pak na vrcholy skal Podhoří

Do na délku asi půlkilometrového území, kterým protéká Bohnický potok a jež je součástí přírodního parku Drahaň – Troja (společně s dalšími sedmi přírodními parky a jednou přírodní rezervací), jsem se vydal ze Starých Bohnic. Z míst, kde již od 12. století stojí kostel sv. Petra a Pavla, původně románská stavba do současné klasicistní podoby proměněná na počátku 19. století.

Po modré turistické značce jsem zamířil na území, které autoři publikace Přírodní památky, rezervace a parky charakterizují jako „geomorfologicky velmi členité, s nejrůznějšími biotopy – od záplavových území vltavské nivy přes výhřevné stráně vltavského údolí s pestrou vegetací skalních stepí, dnes zarůstající náletovými křovinami“.

Na setkání se zástupci zmíněné vegetace (k vidění tu bývají květy tařice skalní, dále koniklec luční český, chráněný křivatec český, bělozářka liliovitá nebo plamének přímý) bylo přece jen v půlce března ještě trochu brzy, ale i v této době, kdy příroda teprve šikuje své síly, aby se již za pár dní, nejpozději týdnů plně probudila i projevila, mají podobné končiny, co návštěvníkům nabídnout.

Břečťan nahoře, břečťan dole

Po necelém kilometru a půl jsem se začal blížit k jedné znamenité vyhlídce na severní hraně údolí – a zároveň i nad jeho nejvýchodnější výspu. Ještě před tím než jsem pohlédl do hlubin a dálav, učinil jsem malou odbočku. Právě jsem totiž míjel Bohnický ústavní hřbitov, někdy také označovaný jako „hřbitov bláznů“.

Hřbitov je to bývalý, s pohřbíváním se tu přestalo v roce 1951. Na ploše dva a půl hektaru se nachází více než čtyři tisíce hrobů. Jako součást Psychiatrické léčebny v Bohnicích vznikl hřbitov v roce 1909, uvádí se, že ročně tu bylo pohřbeno přibližně osm desítek pacientů zemřelých v léčebně. V průběhu první světové války, v roce 1916, zde místo posledního odpočinku nalezly tři tisíce italských zajatců, kteří ve vojenském lazaretu podlehli tyfové nákaze.

Hlavní dominantou prostředí, kterou návštěvník zaregistruje okamžitě po vstupu hlavní bránou (druhá, vedlejší, na opačné straně areálu je trvale zavřená) je – břečťan. Doslova tu to obsadil. Naprosto důkladně. Úspěšně vyšplhal až na vrcholky stromů, pod nimi pak vytvořil masivní souvislý koberec.

Ještě jedna dominanta je tu nepřehlédnutelná – tou je zřícenina kaple. A do výčtu „dominant“ ještě patří jeden letopočet, ten se většinou v souvislosti se zmíněným hřbitovem připomíná: v roce 1984 zdejší exteriéry využil režisér Miloš Forman při natáčení filmu Amadeus. Konkrétně pro záběry ukládání těla W. A. Mozarta do hromadného hrobu.

Od vyhlídky k viniční usedlosti

Od hřbitovní zdi je to necelých sto metrů na vyhlídku nad Bohnickým údolím. Modrá značka tu končí, neboť se jedná o odbočku z hlavní modré trasy, která v nejnižších partiích prochází celým údolím. Z vyhlídky lze ovšem rovněž pokračovat po neznačených cestách a cestičkách západním směrem a zažívat další výhledy do údolí, za údolí, na obnažená skaliska…

Po sestupu dolů, k ulici V Zámcích, jsem se znovu napojil na modrou na nejzápadnější výspě údolí a vydal se opačným směrem do jeho nitra. Už jen proto, že pohled na skály zdola má rovněž něco do sebe – a protože mě tu čekala ještě jedna krátká zastávka. U zbytků zaniklé viniční usedlosti. Cestou na ni upozorňují zbytky kamenných teras, pozůstatky starých vinic.

Usedlost nesla jméno Lísek, první zmínka o ní pochází z roku 1704 a její rozvoj je spjat s rodinou Osbornů (po roce 1830). Jakub Osborne tu měl šestihektarovou vinici, vybudoval na ní lis a révu tu pěstoval do roku 1854, kdy ji zničil révokaz. O dvanáct let později byl lis rozebrán. Na začátku 20. století byly pozemky připojeny k nedalekému Zemskému ústavu pro choromyslné. Zpustlá vinice se dočkala opravy, v rámci pracovní terapie tu někteří pacienti pěstovali révu – a nejen ji. Tento stav trval do roku 1911, pozemky poté zchátraly během první světové války a již nikdy nebyly obnoveny.

K sousedům do rezervace

Jak již bylo řečeno, součástí přírodního parku Drahaň – Troja je osm přírodních památek a jedna přírodní rezervace. „Je jí PR Podhoří – příkrá stráň na pravém břehu Vltavy tvořená různými proterozoickými horninami a žílami mladších dioritových porfyritů. Rostou zde společenstva teplomilných bylin i křovin, poskytující vhodné životní prostředí nejen vzácným druhům hmyzu, ale i četným ptákům, mimo jiné i slavíku obecnému, ťuhýku obecnému, sedmihlásku hajnímu atd.,“ uvádí autoři výše zmíněné publikace.

Do vrcholových pater této rezervace právě stoupám od křižovatky ulic V Zámcích a Bohnická. Samotná, jen o něco více než osmihektarová rezervace zaujímá pozici v úzkém pásu kopírujícím jeden z ohybů vltavského toku. V předjarním čase zaujme příchozí zejména dvojicí skvělých vyhlídkových míst.

Za vydatné pomoci slunečních paprsků, jimž během mé návštěvy nebránil v konání ani jediný obláček, byla podívaná naprosto dokonalá. Lesknoucí se říční pás, pode mnou takřka kolmé skalní srázy a za řekou – část metropole. Dobře patrná byla i silueta svatovítského chrámu.

Zdroje:

Kolektiv autorů: Přírodní památky, rezervace a parky; Nakladatelství Olympia, 2004

Petr David, Vladimír Soukup: Praha – vnější části (Průvodce po Čechách, Moravě, Slezsku); S & D (Soukup & David), nakladatelství a vydavatelství, Praha, 2000

Přírodní památka Bohnické údolí (Chráněné území) • Mapy.cz

Bohnický ústavní hřbitov – Wikipedie

Lísek (usedlost) – Wikipedie