Článek
Stanisław Lem (1921-2006), spisovatel, filozof, lékař, futurolog a satirik, do světa beletrie vstoupil v roce 1946. Časopisecky publikoval novelu na pokračování Marťan, a kromě ní také první povídky.
Přesto když o pět let později, v roce 1951, vyslal za čtenáři sci-fi román Astronauti popisující dramatickou výpravu na Venuši, bylo jeho jméno veřejnosti ještě téměř neznámé… Což se ale velice rychle začalo měnit.
Nejen že se sami Astronauti dočkali mnoha překladů – o tři desetiletí později se již o Lemovi s uznáním hovořilo jako o nejslavnějším polském spisovateli od dob Henryka Sienkiewicze. Věhlas týkající se žánru science fiction měl v jeho případě celosvětové parametry.
Další slavný autor píšící sci-fi, Philip K. Dick, dokonce naprosto vážně tvrdil, že Lem nemůže být jen jeden člověk, že se musí jednat o celý tým autorů!
Šíře Lemova záběru byla obdivuhodná – od dramatických setkání lidí s mimozemským rozumem (např. v románech Planeta Eden, Nepřemožitelný, Fiasko) přes díla až psychologického ražení (např. reprezentovaná velice uznávaným románem Solaris z roku 1961 o zkoumání unikátního inteligencí oplývajícího oceánu, jenž silně poznamená duševní život badatelů) až k tvorbě filozofických esejů. To vše by k možnému akceptování dickovské mylné domněnky o osobnosti autora přímo vybízelo.
V hlavní roli Ijon Tichý
Ovšem to pořád ještě nebylo vše. Protože do rozsáhlého výčtu rozličných podob Lemovy tvorby patří rovněž – sci-fi bajky, pohádky, místy přímo vesmírné grotesky.
Svou nepřehlédnutelnou roli v nich kupř. hraje dvojice robotů-konstruktérů, Trurl a Klapacius (Kyberiáda, 1965), ještě výraznější stopu však zanechal – Ijon Tichý.
Barona Prášila galaktického střihu, který na scénu coby literární produkt vstoupil v roce 1957, českým čtenářům připomněl v koprodukci Knižní klub a nakladatelství Baronet v letech 1999 (Hvězdné deníky) a 2000 (Hvězdné deníky II.). Celkově tak v českých překladech Františka Jungwirtha, Heleny Stachové a Pavla Weigela zazářilo čtrnáct cest Ijona Tichého vrcholících jeho kontakty s mimozemskými civilizacemi, pět jeho vzpomínek a dalších sedm povídek s tímtéž hlavním hrdinou.
(Část z nabídky Deníků vydalo o 22 let dřív Nakladatelství Svoboda (1977), název souboru tehdy dala nejrozsáhlejší próza – Futurologický kongres.)
Hvězdné cesty dobrodruha Ijona Tichého jsou četbou zábavnou, ironickou, chytrou, lidi a jejich vlastnosti nešetřící (např. v Osmé cestě se slovy mimozemské civilizace hovoří o člověku moudrém jako o odporňouši zrůdném, typickém představiteli zabijáků; Jedenáctá cesta končí slovy, že je opravdu milým pomyšlením, že ničemou může být jedině člověk).
Deníky vysloveně hýří přetlakem nápadů. Člověku se opět chce dát Philipu K. Dickovi za pravdu. Pokud vydavatelé v první ze jmenované dvojice Hvězdných deníků konstatují, že Lem nápady „chrlí doslova jeden za druhým – mnohým autorům sci-fi by to, co se objevuje na jejich stránkách, vystačilo na celoživotní tvorbu“, mají naprostou pravdu.
Byrokracie, jež zaplavila planetu vodou; mutované brambory útočící na pocestné; totální náprava světových dějin a pokus přeprogramovat Velký třesk; objev, že informace mají hmotnou podstatu, takže po překročení kritické meze jejich celkového množství veškerý technologický svět oněmí; zjištění, že skutečnost se ani trochu nepodobá tomu, co vnímáme, protože lidstvo je trvale pod vlivem preparátů, jež od nás svět nejen oddalují, ale dokonce jej i přímo falšují…
Jsem sice naprosto přesvědčen, že milovníci sci-fi velice dobře tyto a další plody invence velkého Poláka znají – ale i tak si myslím, že je vhodné uvedenou klasiku připomínat. Mimo jiné i proto, že již v polovině minulého století k nám čtenářům začal promlouvat hlas, který dodnes neztratil nic na své naléhavosti.
Zdroje:
Informace z knih Nepřemožitelný (nakladatelství Plus, 2018); Hvězdné deníky (Knižní klub a nakladatelství Baronet, 1999)
