Šumavské jezero pod Poledníkem si v názvu nese stopy sklářského prachu

Jelikož k jednomu z pětice jezer ledovcového původu na české straně Šumavy se už za chvíli vydáme z Prášil, je nejspíš jasné, o jakou vodní plochu se bude jednat. Ovšem dříve než se jí budeme podrobněji věnovat, upřeme pozornost na samu obec.

Prášily (německy Stubenbach) se svými více než 112 kilometry čtverečními jsou rozlohou největší obcí v Česku, která není městem. Zprvu se jim říkalo Gattermayerova huť, protože v roce 1749 zde Lorenz Gattermayer založil sklářskou huť. Název Stubenbach se dostal do popředí po roce 1763, kdy sklárnu koupil hrabě Josef Kinský.

Když prach inspiruje

„České jméno Prášily má zřejmě souvislost s nepříjemným faktem, spojeným s bývalým provozem sklářských zařízení, kdy obec byla pokryta prachem ze stoup a brusíren,“ uvádí autoři publikace Česko všemi smysly – Šumava.

Zdejší hutě se specializovaly na výrobu zrcadlového skla, v provozu byly do roku 1824. Pak je vystřídala výroba ručního papíru. „Ten s oblibou používal malíř a grafik Josef Váchal, prášilský papír se dostal i do prezidentské kanceláře,“ lze se dočíst ve výše zmíněné knize.

Papírová dominance vydržela do roku 1933, tehdy papírna vyhořela a obnovy se už nedočkala. Což obec nepoznamenalo úplně osudově, protože Prášily tou dobou již žily čilým turistickým ruchem.

Nemuselo to ovšem mít úplně dlouhého trvání, protože po druhé světové válce, po odsunu německého obyvatelstva a začlenění Prášil do Vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda, se zdálo, že významné prvorepublikové turistické centrum zanikne. Obec byla uzavřena, návštěvníci sem mohli jen na zvláštní povolení, počet obyvatel postupně klesl až k pouhým pěti desítkám.

V devadesátých letech minulého století byl ale vojenský prostor zrušen, lokalita byla zpřístupněna veřejnosti, a tudíž opět ožila – letní i zimní turistikou. Vydat se lze odsud pochopitelně na víc míst, tentokrát si vybíráme klasiku a míříme takřka přímo na jih. Nejprve na zhruba pětikilometrový přesun a asi o dvě stě metrů výš.

Výstup k jezeru

Prášily jsme nechali za sebou, míříme k Prášilskému jezeru. Místo je to zcela zaslouženě oblíbené, fotogenické; navíc atraktivní je už sama trasa. Zejména ve vyšších partiích, kde kromě lesního porostu na sebe stále hlasitěji upozorňuje Jezerní potok vytékající z jezera a po zhruba pěti kilometrech mířící do náruče řeky Křemelné.

Cesta je stále užší i kamenitější, až se konečně nad našimi hlavami zjeví část balvanitého valu (vysoký je devět metrů) a za ním – jakoby v obří kamenné míse – jezerní hladina. Ohrazena je také dvěma staršími morénovými valy. Jezero v žulovém a rulovém karu na svazích hory Poledník zaujímá rozlohu 3,7 hektaru, jeho hloubka je až patnáctimetrová, nachází se v nadmořské výšce 1080 metrů. Vizuální dojem notně posiluje rovněž pohled na zhruba 150 metrů vysokou stěnu nad protilehlým břehem porostlou zejména smrky.

Kamenný pomník na hrázi připomíná tragickou smrt studenta O. Kareise, který se tu utopil v roce 1927.

„V jezeře byl v roce 2019 objeven nálevník lahvenka velká, jde o první nález tohoto druhu v Česku,“ uvádí text na Wikipedii. Kolem jezera jsou nepřehlédnutelné koberce borůvek, brusinek, jeřabin…

Dál a výš na Polední horu

Hora tyčící se nad jezerem má většinou oblý protáhlý hřbet, ovšem právě její východní svahy jsou značně prudké. Zapracoval na nich „modelář“ ledovec – a umístil sem mj. i Prášilské jezero. Řeč je o rulovém Poledníku, který je se svými 1315 metry nadmořské výšky patnáctou nejvyšší horou české části Šumavy. Říká se mu rovněž Polední hora.

„Býval středem oblíbeného loveckého revíru, v minulosti tu stávala chata Na Tokáni, v níž se scházeli domácí i cizí střelci, hosté knížete Schwarzenberga. Díky odlehlosti zde našel útočiště kriticky ohrožený tetřev hlušec.“ (Česko všemi smysly – Šumava)

Padesátá léta minulého století silně ovlivnila i tento vrch – tehdy se ocitl v nepřístupném hraničním pásmu. O desetiletí později vrchol kopce opanoval vojenský areál – sloužil jako základna protivzdušné obrany a odposlechová stanice. V té době bylo zapovězené i Prášilské jezero.

Po roce 1989 se Poledník zbavil vojenské přítomnosti, jednotlivé objekty šly k zemi – ovšem s jednou výjimkou: tou byla betonová radarová věž s trojicí půlkruhových pater. Co s ní? Rozhodnutí padlo v roce 1997, věž byla Správou Národního parku Šumava přebudovaná na originální rozhlednu.

O rok později ji začali využívat turisté – po zdolání 227 schodů se zájemci dostanou na 37 metrů vysoký ochoz a mohou se kochat mimořádnou vyhlídkou. Na centrální Šumavu a Bavorský les, za dobré a ještě lepší viditelnosti až na Alpy. Z Prášil je to k rozhledně – po červeně značené turistické stezce – osm a půl kilometru.

Zdroje:

Informační tabule na trase

Petr David, Petr David ml., Petr Ludvík, Vladimír Soukup: Česko všemi smysly – Šumava; Nakladatelství S&D, 2011

https://cs.wikipedia.org/wiki/Prášily

https://cs.wikipedia.org/wiki/Prášilské_jezero

https://cs.wikipedia.org/wiki/Poledník_(Šumava)