Článek
Jako vstupní místo na trasu jsem zvolil stanici metra Ládví – k napojení na modře značenou turistickou stezku je to odsud jen nějakých čtyři sta metrů. Na ní se příchozí okamžitě ocitne v parku v hájemství stromů, v horkém slunném dni obzvláště vítaných společníků.
První zastavení na trase je spjaté s mimořádně temnou podobou tuzemské historie: vstoupili jsme do areálu Památníku protifašistického odboje Kobylisy. Čili na území bývalé vojenské střelnice, kterou nacisté během druhé světové války proměnili v popraviště. Zastřelili tu přes pět set českých vlastenců a protifašistických odbojářů.
Pietním místem se území stalo hned po válce, o třicet let později, v roce 1975, bylo přeměněno na Památník protifašistického odboje, za další tři roky pak bylo prohlášeno národní kulturní památkou.
U vstupu do kobyliského památníku
Malý ponor do historie
Na okraji tehdejší vsi Kobylisy střelnice vznikla v letech 1889-1891. Vybudovala ji rakousko-uherská vojenská správa pro potřeby výcviku střelby z klasické pěchotní zbraně – pušky. Místo ovšem brzy zaujalo výletníky. „Vojenské kapely tu pořádaly koncerty, byla zřízena konírna a cvičila se jízda na koni. Po 1. světové válce nacvičovaly na střelnici i měšťanské sbory, Sokol a další spolky,“ lze se dočíst na Wikipedii.
Druhá světová válka toto místo tragicky poznamenala – německá správa Prahy zřídila v zadní části střelnice popraviště, z bývalé konírny se stalo poslední vězení odsouzených. „Nejvíce represivních poprav proběhlo v prostorách střelnice v Kobylisích po atentátu na Reinharda Heydricha v období tzv. II. stanného práva. Zvuky výstřelů byly záměrně přehlušovány spouštěnými motory autobusů a automobilů. Za 33 dnů, od 30. května do 3. července 1942, zde bylo prokazatelně popraveno 539 lidí: 463 mužů a 76 žen, jen výjimečně jiné než české národnosti.“ (Wikipedie)
Kříž a plastika plačící ženy
Dnešní výzdoba památníku byla dokončena v roce 1975. Na místě bývalých koníren je mozaika od Martina Sladkého, poblíž stojí dřevěný kříž a plastika plačící ženy od Miloše Zeta. Pamětní desky se seznamem popravených byly umístěny naproti popravčímu místu.
Vzhůru na vrchol ostrova
Připomínku, jaké podoby mohou mít dějiny rodu homo sapiens, jsme nechali za zády, pokračujeme po modré severním směrem. Po necelém půl kilometru odbočujeme vpravo, za průvodkyni přijímáme značku zelenou.
K nejvyššímu místu – k vrcholu Ládví(359 m n. m.) – to není daleko, brzy mezi stromy zahlédneme měřickou věž Ládví, postavenou v roce 1936, patnáct metrů vysoký objekt postavený ze žuly a betonu; nachází se tři metry pod nejvyšším místem tohoto „mini pohoří“. Které téměř kompletně pokrývá lesopark Ďáblický háj.
Nejvyšší partie vrchu Ládví jsou plné skal a balvanů.
Měřičská věž pod ochranou stromů
Stromy – jak již bylo poznamenáno – jsou výborní společníci, ale nejen ty se zde dostávají do centra pozornosti. Zhruba uprostřed lesoparku turista narazí na několik bývalých lomů – ten nejcennější je chráněn jako přírodní památka Ládví. A to proto, že jeho součástí je tzv. přílivová kapsa s ohlazeným kamenem, která dokládá, že tenhle kopec býval v druhohorách ostrovem obklopeným mořskými vodami.
Na dně bývalého lomu je dnes mokřad, takřka celý je obkroužen kolmými skalami.
Přírodní památka Ládví
Vyhlídka a hvězdárna
Postup východním směrem přináší další atraktivní nabídku. Východní část Ládví má podobu skalnatého výběžku, který mj. slouží i jako skvělá přírodní rozhledna. Zaměříte-li pohled na sever, můžete se potěšit siluetou Řípu a vrchy Českého středohoří. „Tento rozhled při své návštěvě Ládví roku 1835 obdivoval i Karel Hynek Mácha.“ Text na Wikipedii připomíná, že věhlasný básník býval také zdatným turistou.
Zatímco nyní jsme hleděli do dálky v řádu desítek kilometrů, cílová zastávka pohledy mnohonásobně prodlouží. Závěrečnou „destinací“ na této trase je totiž Hvězdárna Ďáblice.
V roce 1956 byla zpřístupněna veřejnosti, které nabízí pozorování denní či noční oblohy, ale nejen to. V její nabídce jsou rovněž populárně naučné přednášky či filmové pořady. Pohádkově laděné menu tu čeká na dětské návštěvníky.
V současnosti je organizačně spojena se Štefánikovou hvězdárnou na pražském Petříně, od roku 1979 je třetím střediskem Hvězdárny a planetária hlavního města Prahy.
Hvězdárna Ďáblice
Dalekohled, jehož vznik se datuje před rok 1903.
Vesmír bez omezení
„Naše hvězdárna nabízí bezbariérový přístup až k dalekohledu. A je tak jednou z mála na světě, která vám umožní přímé astronomické pozorování velkým dalekohledem, i pokud se pohybujete světem na vozíku,“ píše se na webových stránkách hvězdárny.
Zmíněný dalekohled jsem při návštěvě obou kopulí hvězdárny viděl hodně zblízka – právě jím jsem se zahleděl skrz prosluněnou červnovou oblohu – asi dvě hodiny po poledni – do hlubin sluneční soustavy a tam spatřil malý srpek Venuše.
U druhého dalekohledu mi hvězdárna umožnila zadívat se na sluneční kotouč a jakoby „zblízka“ zaznamenat několik skvrn na jeho povrchu. Ovšem nejen v tom se skrývala zajímavost – další byl samotný přístroj, s jehož pomocí jsem žhavý kotouč viděl notně přiblížený.
„V roce 1969 byl do západní kopule instalován čočkový dalekohled o průměru objektivu 19 cm a zrcadlový dalekohled o průměru 30 cm. Přístroj, jehož vznik se datuje před rok 1903, si pro svou soukromou hvězdárnu v Praze-Podolí původně pořídil lékárník František Fischer,“ uvádí web hvězdárny. Jedná se tak nejspíš o jeden z nejstarších dalekohledů podobného využití nejen v tuzemsku, ale i v Evropě.
Zdroje:
Informační tabule na trase
Jana Jůzlová: Toulky kolem Prahy; Euromedia Group, 2024
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kobyliská_střelnice
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ládví
https://www.planetum.cz/hvezdarna-dablice
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hvězdárna_Ďáblice
Mapy.com
