Článek
Ideálním startovním místem jsou v tomto případě Horní Stakory, součást města Kosmonosy. Vypravíme se totiž na blízký vrch Baba. Ovšem dříve než vstoupíme na okružní naučnou, dva a půl kilometru dlouho stezku (se sedmi zastaveními byla vybudována v roce 2019), stojí za malou zastávku i „startovní“ vesnice.
O pozornost si tu říká secesní hřbitovní kostel sv. Havla z roku 1905 a snad ještě o něco víc u silnice do Kosmonos (a v těsné blízkosti zmíněného kostela) stojící půvabná čtyřboká dřevěná zvonice vybudovaná někdy kolem roku 1700.
Dřevěná zvonice v Horních Stakorech
Třetihorní svědci
Jsme na naučné stezce. Pokud se chcete s jejími informačními panely potkat od čísla1 do čísla 7, pak se z Horních Stakor vydejte souběžně po modře značené turistické stezce. A absolvujte okruh proti směru hodinových ručiček.
Já to ovšem z nejrůznějších důvodů – i dílem náhody – vzal směrem přesně opačným a nejprve jsem zaútočil na vyšší z obou vrchů přírodní rezervace. Kromě Baby (363 m n. m.) je na skalnatém dvojvrší turisty připraven přijímat rovněž o pět metrů nižší Dědek. Dodávám, že oba „hostitelé“, jejichž paměť sahá až kamsi do vzdálených třetihor, nabízejí opravdu přitažlivé pohoštění. Krajina v jejich dosahu se náhle víc než dramaticky mění.
Luční idyla pod Babou
Mírně stoupající a nepříliš dlouhá cesta (na vrchol Baby je to něco málo přes kilometr) se nejprve vine lučinami a sady, pak se vnoří do zdánlivě „obyčejného“ lesa – jenže vzápětí se mezi stromy zjeví pozůstatky dávného kráteru, přesněji neovulkanických komínů třetihorní sopky a příchozí je přinejmenším překvapen. Tohle jako by na území ploché Jizerské tabule nepatřilo.
Sopka o stovky metrů vyšší
Zejména pozůstatky Baby, původně až o stovky metrů vyššího vulkánu, jsou impozantní. Zavítejte k nim a zjistíte, že si málem začínáte představovat, jak tu kdysi zuřila sopečná činnost – a že se po ní do současnosti dochoval místy velice působivý skalní labyrint.
Sopečná minulost na Babě
Úzký průchod pod vrcholem Baby
Ještě jednou Baba a její dramatické skalní zákoutí
Zdejší krajina získávala dnešní podobu v několika fázích. Druhohorní křídové moře ustoupilo a jeho mocné usazeniny byly na řadě míst (také zde) proraženy magmatem z hlubin země. Po utuhnutí magmatu vznikla řada čedičových hornin – odborně nazývaných olivinický nefelinit. (Odtud pochází jméno zdejšího skřítka Nefeliníka, který na části informačních tabulí promlouvá k dětským návštěvníkům.)
Nějak tak se postupně zrodily a zformovaly dva zdejší suky – Baba a Dědek. V originální verzi byly mnohem vyšší, ovšem po čtvrtohorní erozi skončily umenšené do podoby, v níž se nám zjevují dnes.
Blízko Baby má své sídlo Dědek, potěší nejen dalšími trhlinami, jeskyněmi a průrvami, ale také dalekou vyhlídkou na Český ráj a za dobré viditelnosti – jak upozorňují turistické průvodce – až na Krkonoše. Jelikož na vyhlídce jsem se ocitl zhruba po patnácti letech, zdálo se mi, že průzor nad stromy se o něco ztenčil. Inu, stromy rostou… Ale možná si to jen špatně pamatuju.
Dědek a jeho vyhlídkové místo
Orchideje a chvála čediče
Nejen skaliska sopečného původu a výše zmíněná vyhlídka stojí za zaznamenání. Jedna z informačních tabulí upozorňuje, že právě na Babě je největší výskyt orchidejí na Mladoboleslavsku. Každoročně tu vykvétá devět druhů a je naděje, že se tu znovu objeví i dalších pět druhů.
„Vrch Baba má to štěstí,“ lze se dočíst na další z tabulí, „že na živiny chudý pískovec, který je tu uložen z druhohor, prorazily právě čedičové horniny. Čedič je bohatý na minerální látky, proto se na tomto podkladu rostlinám, i těm vzácným, daří.“
Klášter a zámek
Tři a půl kilometru a z Horních Stakor jste se přemístili do centra Kosmonos. Kde na vcelku malém půdorysu je k vidění až nečekaně bohatá nabídka architektonických památek. Nejprve jsem vystoupal na nejvyšší místo města, kde od konce 17. století stojí kostel Povýšení sv. Kříže a bývalý piaristický klášter.
Nejvyšší místo Kosmonos a kostel Povýšení sv. Kříže na něm
Svatostánek vyrostl v letech 1671-1673 a byl tak jedním z prvních barokních kostelů na Mladoboleslavsku. Přilehlý klášter s gymnáziem je jen a málo mladší – Heřman Jakub Černín jej nechal postavit v letech 1688-1694. Jedním z cílů bylo zvýšit úroveň vzdělanosti na černínovském panství; klášter se stal kulturním a duchovním centrem, konala se tu divadelní a hudební představení, samozřejmostí byla bohatá knihovna.
Zásadní změnu přinesl rok 1784, kdy byl řád piaristů přemístěn k sousedům do Mladé Boleslavi (do minoritského kláštera na Karmeli). Kosmonoský areál zahálel jen krátce, v roce 1793 opuštěné prostory koupil Johann Leitenberger – a zahájil zde novou éru: tu představovala továrna na potiskování textilií.
Toto zaměření zde vydrželo následujících sedm desetiletí – další změna přišla v roce 1867. Areál koupil nový vlastník, zemský výbor, a zřídil tu ústav pro choromyslné. Dnes tu – nejen v bývalém klášteře, ale i v novějších pavilonech – sídlí psychiatrická nemocnice.
Kosmonoský zámek
Pod lipovým stromořadím, jež lemuje cestu k nemocnici, stojí na místě bývalé tvrze, vybudované v 16. století, zámek. Jeho současnou čtyřkřídlou podobu nechal vybudovat rovněž Heřman Jakub Černín, stalo se tak v letech 1697-1709. K výraznější úpravě objektu došlo v první polovině 19. století.
Již od roku 1945 je zámek účelově využíván, v části stavby sídlí škola, v roce 2004 tu vzniklo muzeum, lákavým cílem může být i zámecký park – ten momentálně prochází revitalizací, část zámku slouží kulturním a společenským akcím.
Svatá chýše
Hlavní architektonická perla a kosmonoská památka číslo jedna se nachází asi tři sta metrů od zámku, v Boleslavské ulici. Jedná se o barokní poutní areál zdejší lorety, tvořený Svatou chýší (Santa Casa), ambity s kaplí sv. Martina a zvonicí – ta stojí mimo uzavřený areál.
Do třetice všeho dobrého: také vznik tohoto místa inicioval výše zmíněný Heřman Jakub Černín. Loreta byla založena roku 1704, vysvěcena o tři roky později; autorem návrhu byl Giovanni Batista Alliprandi. Průběh josefínských reforem areál nepřežil, byl zrušen, ovšem v roce 1831 se dočkal nového vysvěcení.
Hranolová stavba Svaté chýše, schrána domku Panny Marie, tvoří středobod areálu, její hlavní a nejpřitažlivější objekt. Plášť chýše je bohatě vyzdoben reliéfy ze života Panny Marie a starozákonními sochami.
Svatá chýše, v pozadí věž zvonice
Svatá chýše
Kaple sv. Martina
Kosmonoská Santa Casa je jednou z několika desítek kopií obydlí Svaté rodiny. To původní stávalo v rodišti Panny Marie v Nazaretu, kde žila se sv. Josefem a vychovávala malého Ježíše. Domek byl uctíván již od dob prvních křesťanů. Ve 13. století byl rozebrán a jednotlivé kameny přemístěny na křižácké lodi do východní Itálie, 25 kilometrů jižně od Ancony.
Místo bylo nazýváno Loretto, podle názvu vavřínu (lat. laurus). Stavba Santa Casy byla do dnešní podoby upravena v 16. století. „Na ochranu původního zdiva staré kaple byl postaven výpravný mramorový plášť – obal. Podobné stavby podle tohoto vzoru se budovaly po celé Evropě – měly i shodný půdorys,“ píší autoři publikace Kosmonosy, baroko – Loreta, Černínové a Jelínkové.
Kosmonoskou Svatou chýši obklopuje přízemní ambit, do něhož je včleněna kaple sv. Martina, vybudovaná v roce 1702.
Zvonice byla postavena v roce 1673 podle návrhu Francesca Carattiho. „Již od své výstavby je mírně nakloněna směrem k západu, což patrně způsobilo nestabilní podloží, i když stavitel hraběti Černínovi údajně tvrdil, že je to proto, aby dobře čelila převládajícím západním větrům,“ uvádí Jana Jůzlová v publikaci Toulky Pojizeřím.
Zdroje:
Jana Jůzlová: Toulky Pojizeřím; Euromedia Group, 2021
Kolektiv autorů: Kosmonosy, baroko – Loreta, Černínové a Jelínkové; Historický klub Osvětové besedy Kosmonosy, 2009
Informační tabule na trase
Mapy.com
