Tip na výlet: Od rozhledny v polabském Hrubém Jeseníku k zámku, jehož parkem kdysi pluly gondoly

Do Hrubého Jeseníku na Nymbursku turisté většinou míří k nejníže položené rozhledně na území České republiky – na uměle navršeném pahorku v nadmořské výšce 205 metrů byla otevřena v roce 2003. Rozhlednu hostí padesát metrů vysoká telekomunikační věž, kterou široko daleko obklopuje Polabská nížina, v těchto místech dokonale rovná jak stůl.

Rozhledna dostala jméno Romanka (uvádí se, že po místní holčičce, která se chodila dívat na její výstavbu), vyhlídková plošina se nachází šestadvacet metrů nad zemí a vede na ni 116 schodů. Nabízí se z ní dokonalý kruhový rozhled – pochopitelně na okolní končiny Polabí, z nichž se asi nejnápadněji snaží podobě roviny vymknout blízký vrch Chotuc. Zejména za příznivých podmínek jsou ovšem vidět i značně vzdálené končiny: Krkonoše, Železné hory, Ještěd, České středohoří…

Nejen rozhledna

Dříve než obec opustíme, připomeňme si, že je tu k vidění nejen výše zmíněná rozhledna. Zaujmout může např. barokní kostel sv. Václava, nedaleko od něho se zájemci mohou projít dlouhou lipovou alejí, ta je dovede k rovněž barokní soše sv. Mikuláše Tolentinského.

První zmínka o Hrubém Jeseníku je značně letitá, pochází z roku 1088, kdy král Vratislav II. daroval Vyšehradské kapitule poplužní dvůr s kovářem. Areál se od 16. století stal majetkem rodu Křineckých z Ronova – s jejich jménem se dnes ještě potkáme… Jedná se tak o jednu z nejstarších obcí na Nymbursku.

„Podle historiků je velice zajímavý postupný vývoj používaných názvů obce: 1088 – Jazenice, 1352 – Jesennyk, 1369-1405 – Jesenik, později Gesenik Weliky a Gesenik Maly, podle pramenů z let 1545 a pozdějších 1834 – Hrobo Jesenik. Od roku 1916 úředně Hrubý Jeseník. Jméno Jeseník vzniklo příponou -ík z „Jesenny“, tj. vrch porostlý jasanovým hájem,“ uvádí text informační tabule u rozhledny.

Zámek tak trochu italský

Od rozhledny jsou to k sousedům do Křince asi čtyři kilometry. Poblíž zdejšího původně barokního, později klasicistně upraveného kostela sv. Jiljí (po roce 2000 zásluhou obce vymaněného z havarijního stavu) a barokní fary z roku 1758 se rozkládá park, za jehož stromovou hradbou se nalézá náš další cíl. Jím je barokní zámek.

Křineckou dominantu nechal postavit August Pavel Morzin, původem Ital. Jeho krajan, architekt a sochař Carlo Lurago, je považován za autora stavebního projektu. Zrod zámku odstartoval v roce 1649, stavělo se deset let. Zásadní úpravy objekt zažil koncem 17. století, po polovině následujícího století a kolem roku 1807.

Zaznamenané dějiny lokality jsou ale pochopitelně o dost starší. Vůbec první písemná zmínka o Křinci pochází z roku 1352. Jeho tehdejší majitelé sídlili na tvrzi – ta se nejspíš nacházela na nedalekém návrší zvaném Kuncberk, případně – jak se uvádí – mohla být situována v podobě vodního hrádku u meandrů říčky Mrliny v dnešním zámeckém areálu.

Po husitských válkách se majitelem Křince stal Jan z Ronova, zakladatel křinecké linie starobylého českého panského rodu Ronovců. Na Kuncberku budoval gotický hrad, o století později byl tento objekt přebudován, ale v renesanční době jako šlechtické sídlo již nevyhovoval.

Křinec postupně měnil majitele, značné proměny a majetkové přesuny byly zejména spojené s dobou po třicetileté válce. Tradiční české protestantské rody vystřídala zahraniční katolická šlechta.

„K nové šlechtě patřil i starý rod Morzinů ze severoitalského Furlanska,“ popisuje příchod pro Křinec významného rodu informační tabule v zámeckém areálu. „Hrabě Pavel Morzin získal od svého otce za věrné služby ve vojsku Habsburků panství Lomnice nad Popelkou, Kalná a Vrchlabí. V roce 1649 k nim přikupuje od Valdštejnů panství Nový Kuncberk a povolává do Křince slavného italského stavitele Carla Luraga, aby mu pro manželku Elišku Marianu z Harasova vystavěl pohodlné barokní zámecké sídlo.“

V dalších obdobích zámek měnil majitele, prošel řadou úprav (přišel o hodinovou věž i barokní štíty v průčelí), francouzský park se proměnil v anglický, odstraněny z něho byly barokní sochy… Ale to, včetně období pro zámek ještě chmurnějších, teprve přijde; my se ale ještě na chvíli zdržíme v dobách „morzinovských“.

Gondoly i Vivaldi

Morzinové – jak při prohlídce zámeckých interiérů několikrát zdůraznil průvodce – měli smysl pro estetično, mnohdy vyjádřené až opulentními počiny. Jejich francouzský park se tomu dnešnímu nepodobal nejen proto, že jeho charakter později přešel k přírodně jaksi přirozenějšímu „anglickému“ vyjádření.

Bývaly totiž doby, kdy křineckým zámeckým parkem proplouvaly gondoly, kdy to tu dostalo takřka až benátský šmrnc. Záměru dopomohla nedaleká řeka Mrlina, respektive její vody svedené do kanálu. Asi to nebylo takové jako v zámecké zahradě v podkrušnohorském Ostrově, která si se svými grotami, oranžeriemi se zvířaty, zahradním divadlem, labyrinty, jezírky či fontánami vysloužila označení „osmý div světa“, ale i tak může turistovi podobné přirovnání přijít na mysl.

Při prohlídce interiérů zámku jsme obdivovali přes dvě patra vysoký Kamenný sál i s dokonale zachovalou původní kaplí v jakémsi větším výklenku – a mj. také před nedávnou dobou zrestaurované „modré pokoje“ s rokokovými freskami v modrém tónu. Zachycují výjevy z venkovského života v severní Itálii, ale také jednu slavnost Morzinů, kde je v pozadí vidět zámeckou kapelu. Mít dobré muzikanty patřilo k dobrému tónu. Doplňme, že kapelníkem křineckého ansámblu byl také – věhlasný Antonio Vivaldi.

Zámecké temno…

Nelze nezmínit méně povzbudivé časy křinecké památky. Po druhé světové válce byl zámek vyvlastněn státem a prodán obci. Interiéry sloužily škole, využívalo je zemědělské družstvo, Národní muzeum tu mělo expozici klávesových hudebních nástrojů a archiv diapozitivů a dokumentů Československé tiskové kanceláře.

I když už od roku 1965 se jedná o kulturní památku, dlouhá desetiletí po druhé světové válce byla spojena s celkovým chátráním objektu. Až na počátku 21. století svitlo na lepší časy. V roce 2006 objekt koupil soukromý majitel a mj. i s pomocí Středočeského kraje odstartovala ozdravná kúra. Její výsledek má na očích každý návštěvník: světlou venkovní fasádou počínaje, prohlídkovou trasou vedoucí dvěma podlažími v interiéru zámku konče. Přijďte se přesvědčit.

Dva vrchy v blízkém okolí

Když vám vybyde čas či prostě budete mít chuť toho vidět ještě víc, nasměrujte své kroky na dvě velice blízké vyvýšeniny. K první z nich je to asi kilometr. Cílem je nenápadný kopec, na kterém kdysi stál hrad, o něco později zámek – a i když se zde nakonec nedochovala ani jedna ze zmíněných architektonických forem, přesto si místo zaslouží pozornost.

Hrad Kuncberk (už o něm byla zmínka) na stejnojmenném vrchu (215 m n. m.) vyrostl ve druhé polovině 15. století zásluhou Jana Křineckého z Ronova. O století později (v roce 1575) se novým majitelem stal Jindřich z Valdštejna. Ale to se již kuncberská hradní éra chýlila ke konci – Valdštejnové sídlili na zámku v Dobrovici. V roce 1638 se tak o Kuncberku píše jako o objektu pustém.

Následovala éra zámecká. Panství se přesně v polovině 17. století stalo majetkem rodu Morzinů a ti na místě původního hradu na šestibokém půdorysu nechali v letech 1659-1680 postavit nevelký raně barokní zámek na půdorysu dokonce osmibokém. Situace se ale opakovala – zámek zchátral, v roce 1818 jej ještě opravili noví majitelé, jenže v průběhu dalších desetiletí se objektu opět přestalo „dařit“ a v roce 1891 byl zbořen.

Široký okružní příkop a val před ním jsou možná jedny z nejvýraznějších připomínek původního hradu. Z patrového zámku se toho dochovalo o něco víc – tyto pozůstatky ale nelze hledat kdesi nad úrovní pozorovatele, ale naopak pod jeho nohama. V zalesněném terénu se na několika místech hlásí o pozornost zahloubené zbytky zdí a klenutých sklepních prostor.

Na vyhlídkovou horu

„Svědecké vrchy jsou osamocené kopce, které převyšují okolní rovinatý terén. Zatímco jejich okolí podlehlo erozi a snížilo se, samotný vrch díky jiné geologické stavbě odolal,“ popisuje tento typ vrchů Jana Jůzlová v publikaci Toulky Polabím.

V Polabí je takových vrchů víc – například Oškobrh, Přerovská hůra, Břístevská hůra, Semická hůra… A patří k nim i Chotuc.

Své místo má necelé dva kilometry na západ od centra Křince, „vypíná se“ do nadmořské výšky 254 metry. Na území přírodní památky roste řada vzácných rostlin. Například vstavač nachový či klokoč zpeřený, jehož kuličky se kdysi používaly k výrobě růženců. Na kopci své místo nemají pouze zástupci flóry, ale také kaple Nejsvětější Trojice. Původně gotická stavba byla v roce 1697 barokně upravena.

Přitažlivým místem je zdejší jižní svah, který může posloužit coby kvalitní přírodní rozhledna. Dobře vidět je odsud mj. i rozhledna umělá, u Hrubého Jeseníku stojící Romanka. Čímž jsme se v samém závěru znovu dostali na start této trasy polabskou krajinou.

Zdroje:

Informační tabule na trase

https://zamekkrinec.cz

https://cs.wikipedia.org/wiki/Křinec_(zámek)

Jana Jůzlová: Toulky Polabím: Euromedia Group, 2019

Petr David, Vladimír Soukup: 888 hradů, zámků, tvrzí; Kartografie Praha ve spolupráci s Nakladatelstvím a vydavatelstvím Soukup & David, 2002

https://cs.wikipedia.org/wiki/Kuncberk