Tip na výlet: Po skalách vysoko nad Labem k vodopádové perle Českého středohoří

Výlet vedoucí po stezkách na vyhlídková místa i nořící se do hlubin úzkých údolí zahajuji v Dubici, přesněji v její části Dubičky. Od krajské metropole nás dělí zhruba pět kilometrů. Od prvního malebného výhledu jen pár metrů. Naskýtá se od zdejšího kostela sv. Barbory a nabízí jeden z řady úžasných obrazů labského údolí.

Nedaleko svatostánku postaveného v roce 1579 a ještě v 16. století přestavěného, který ve svém interiéru uchovává nejen pozdně gotickou sochu světice, po níž dostal své jméno, ale i vzácný zvon z roku 1595, jemuž za druhé světové války hrozilo roztavení, tak právě zde se napojím na zeleně značenou turistickou stezku a vykročím severovýchodním směrem.

„Letecké“ pohledy na Labe

Cesta v těchto místech – podobně ovšem i na zbytku trasy – je ve stylu nahoru dolů, výrazně členitá, hluboké zářezy do terénu střídají místa s dalekými výhledy, přičemž k tomu v pořadí druhému už mám docela blízko. Jen něco málo přes kilometr. Pojmenováno je po významném regionálním členu Klubu českých turistů Václava Krčilovi (1892-1972).

Z „vyhlídkové římsy“ se nabízí jeden z nejkrásnějších pohledů na Labe, jež tu dlouhým táhlým obloukem obtáčí Bránu Čech (Porta Bohemica) – a podobně jako od Dubiček se v zorném poli pozorovatele vzdouvají vrcholy oblých kopců východní části Českého středohoří.

Labský kaňon je neméně působivý při pohledu se sousední vyhlídky Mlynářův kříž (uvádí se i jako Mlynářův kámen). První název má oporu ve skutečnosti, že místo je osazeno železným křížem. Také sem zájemce dovede zeleně značená stezka.

Té se dnes držím ještě další kilometr, v jehož závěru mě čeká první delší sestup. Nejprve si o krátkou zastávku řekne kaple Panny Marie Pomocné. Tedy spíše jen to, co z ní zbylo. Objekt z 19. století nepřežil rok 1960, kdy byl zbořen.

Nedaleko kamenné ruiny se o pozornost hlásí Mlynářova stezka – šipka příchozí směruje na turisticky neznačenou, ale přesto víc než dobře čitelnou cestu, místy tedy spíše cestičku, která klesá až na dno zdejšího údolí k Moravanskému potoku. A k dalším kamenným ruinám, jež tu zbyly po mlýnu. Cedule dává na vědomí, že stojím u bývalého Horního lesního mlýna.

Potok v hlavní roli

Následuje cesta proti proudu potoka, nikterak dlouhá, odhadem je to k další zastávce jen asi čtyři sta metrů. Zde o sobě vodní tok dává vědět nejen vizuálně, ale i zvukově. Stojím na vyvýšeném místě coby dobré pozorovatelně, přímo přede mnou (i pode mnou) své trvalé představení nabízí Moravanský vodopád.

„Patří spíše k méně známým a nepříliš vyhledávaným vodopádům Českého středohoří,“ konstatuje Martin Janoška ve své publikaci Nejkrásnější vodopády České republiky. Což je možná pravda – a pokud ano, tak určitě škoda.

Za odpovídajícího vodního stavu (uvádí se, že Moravanský potok – někdy se užívá také Mlýnský potok – občas trpí malým průtokem) se totiž jedná o velice přitažlivý přírodní útvar. V čase mé návštěvy to naštěstí s vodou nebylo úplně zlé. Samotný vodopád je dvoustupňový, celkově šestimetrový – horní stupeň měří 4,5 metru, dolní metr a půl.

Další vodopády

V Moravanech jsem vkročil na žlutě značenou turistickou stezku a pár kilometrů (ne o moc víc než tři) absolvoval po silnici. Relativně vysoko nad vodopádem. S pocitem, že se ubírám poetickou náhorní rovinou, na čemž nemohl nic změnit ani asfalt pod mými podrážkami. Takto laděná cesta měla své trvání do Podlešína, části obce Stebno.

Silnici jsem tu opustil, nikoliv ale žlutou stezku. Neboť právě ta mě nyní táhlým sestupem vedle k vodopádu číslo 2 na této trase. Po asi půlkilometrovém pochodu je třeba se trefit na krátkou neznačenou odbočku a dojít k Čertovu mlýnu (rovněž jen část zbylých obvodových zdí). Jako orientační bod je to ale místo víc než vhodné.

A pak – pokud jste rozhodnuti nevelký vodopád v blízkosti tohoto mlýna spatřit na vlastní oči – sestoupit až těsně k Podlešínskému potoku a vydat se proti jeho proudu. Procházka je to místy málem dobrodružná, skrz bujnou vegetaci ve společenství pár popadaných stromů… Přiznávám, úplně těsně jsem se k padající vodě nedostal, ale přece jen ne tak daleko od ní, abych si ji nemohl zvěčnit.

Čedičové sloupy

Cesta vstupuje do finále. Chvíli ještě po žluté, pak vpravo v bok – a po zelené k Vaňovskému vodopádu (užívá se i označení Podlešínský vodopád, podle vodního toku, který se tu vrhá na naše poměry vskutku do hlubin).

„Vaňovský vodopád představuje typický příklad vodopádu lávových proudů a svým vzhledem připomíná exotické vodopádové lokality z ciziny,“ uvádí Martin Janoška. „Vodní proud přepadává prakticky v celé své výšce přes podkovovitě zatočenou skalní stěnu údolního uzávěru tvořenou mohutnými čedičovými sloupy.“

Vodopád je to velice fotogenický, ale na naše poměry i vysoký – voda padá z výšky 12 metrů. A i když nepatří k místům příliš bohatým na vodu, ani to mu nemůže ubrat na půvabu.

Je součástí národní přírodní památky Vrkoč – ostatně na stejnojmennou vyhlídku je to od padající vody slabých tři metrů. A právě zde, opět vysoko nad řekou, je cíl této výpravy. Na dohled je nejen samo Labe, ale i Ústí nad Labem či hrad Střekov. Což jsou další tipy na další putování. Ale zároveň už docela jiné kapitoly…

Zdroje:

Martin Janoška: Nejkrásnější vodopády České republiky; Nakladatelství Academia, 2009

Kostel sv. Barbory (Kostel) • Mapy.cz

Vyhlídka Václava Krčila | Euroregion Elbe/Labe