Tip na výlet: Sion sloužil jen deset let, pak Zikmundovi došla trpělivost

Ke zřícenině hradu, před bezmála šesti sty lety rezidenci husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé, to pak máte od auta asi tak dvě stě metrů. Možná o pár kroků víc…

Z hradu trojúhelníkovitého půdorysu toho příliš nezbylo. V podstatě jen základy budov odkryté při archeologickém průzkumu v 50. letech minulého století. V případě hlavní budovy patřily obytnému paláci, který měl dvě, možná tři podlaží.

Představivosti a fantazii návštěvníků se při setkání s torzem objektu sice nikdy meze nekladou, ovšem nejen na ně je zde nutné spoléhat. Životností velice omezený hrad, který je dnes v majetku blízké obce Chlístovice, informační tabule přímo na místě totiž nejen zevrubně popisují slovně – rovněž ho představují prostřednictvím řady virtuálních zobrazení.

Od roku 1427, kdy Jan Roháč z Dubé začal svou rezidenci na meandru nad říčkou Vrchlicí stavět, uplynulo pouhých deset let – a hrad už se měnil na zříceninu. Byl totiž dobyt královským vojskem; stalo se tak 6. září 1437.

Poslední ohnisko

Společně se členy malé turistické skupinky přesně v tragický výroční den (ovšem o 588 let později) vstupuju do areálu. Nejprve mezi vzrostlé stromy, za chvilku na volné prostranství, kde na návštěvníky čekají nízké kamenné zdi a řada informačních tabulí.

Při příchodu po červeně značené stezce od parkoviště je nejprve patrný příkop, který s dřevěným předhradím chránil východní stranu; o zabezpečení zbývajících stran se postarala sama příroda, svahy mířící do hlubin k říčce tu jsou natolik strmé, že – jak poznamenává Vladimír Liška v publikaci Naše hrady – „by si na nich každý úročník musel takříkajíc vylámat zuby“.

Odborníci nicméně zdůrazňují, že Sion nesloužil jako hradní pevnost, ale – což potvrzují zjištění archeologů – jako obytné sídlo. To ani nemělo vlastní studnu a bylo zcela závislé na vodě donášené z Vrchlice. Přesto už záhy čelilo vojenskému útoku, který „nepřežilo“ (a to nejen sídlo samo, ale ani jeho majitel se svými spolubojovníky).

„Roháče ani nenapadlo, že by se jednou mohl stát štvancem; vždyť svou rezidenci budoval v době, kdy husité byli na vrcholu moci a cítili se v bezpečí,“ uvádí autoři publikace Hrady bez ohrady.

Jenže pak se historie posunula směrem k Lipanům, kde husitské radikální křídlo utrpělo zničující porážku, a situace se dramaticky změnila. Roháč a další radikální kališníci si sice slíbili, že budou pokračovat v boji proti německému králi Zikmundu Lucemburskému, jehož část šlechty mínila přijmout za českého krále, ale vývoj jim nepřál.

„Roháč koncem roku 1436 otevřeně vypověděl králi Zikmundovi nepřátelství, rozhodl se pro záškodnickou válku,“ lze se dočíst v „sionské“ kapitole Našich hradů Vladimíra Lišky. „Za to byl prohlášen zemským škůdcem a v polovině února proti němu král svolal vojenskou hotovost.“

Situaci Roháčovi komplikoval i fakt, že v únoru 1437 byl dobyt Hradec Králové, jedno z významných center doznívajícího husitského radikalismu. Sion tak v Zikmundových očích převzal právě onu výše zmíněnou roli posledního ohniska radikálního husitského odporu.

Následovalo zdlouhavé obléhání hradu. Akci velel Roháčův synovec Hynce (uvádí se i Hynek) Ptáček z Pirkštejna a s dobýváním hradu zrovna nepospíchal. „Byl to obezřetný kališnický politik, který měl o situaci v Čechách dobrý přehled. Král Zikmund Lucemburský, jenž se snažil o pacifikaci posledních zbytků husitského odporu, v Čechách nebyl příliš oblíbený,“ píše Vladimír Liška. „Začínala proti němu vzrůstat opozice, kromě toho Hynce Ptáček věděl, že král je vážně nemocný a jeho zdravotní stav se neustále zhoršuje. Zikmundova smrt mohla být dílem týdnů či měsíců. Roháčův odboj i obléhání Sionu by ztratilo smysl.“

Zikmundovi nakonec došla trpělivost, a tak k Sionu vyslal jízdní oddíl vedený uherským šlechticem Michalem Országem. Hrad během několika dní padl.

Jak vypadal závěrečný boj, se nezdá být úplně jasné; zatímco jedna verze hovoří o líté řežbě (o ní mj. psal Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II.), druhá se kloní k variantě, že se obránci Sionu sami vzdali. „Archeologové nenašli na hradě žádné lidské ostatky,“ uvádí Vladimír Liška. Už o tři dny později – 9. září 1437 – byl Jan Roháč i se svými 58 spolubojovníky oběšen na Staroměstském náměstí v Praze.

Éra po dobytí hradu

Do současné podoby s pozůstatky pouhých základových zdí se hrad propracovával další více než čtyři staletí. Za tu dobu mnohokrát sionské panství změnilo majitele – patřil k nim mj. i král Jiří z Poděbrad, který je zastavil Kláře ze Solopysk a jejímu synovi Václavovi z Nestajova; pozemky později připadly dalšímu králi, Rudolfovi II., který Sion připojil k malešovskému panství. „Tímto aktem z roku 1581 byl hrad Sion spolu s přilehlým panstvím písemnými prameny připomínán naposled,“ informuje Wikipedie.

V roce 1677 místo navštívil český humanista Bohuslav Balbín, v době jeho pobytu tu ještě stály obvodové zdi hradu. Postupem času i ty byly dále likvidovány; poslední větší pozůstatky pak byly odstraněny v roce 1870.

Další turistické cíle

Turistický itinerář v této části středních Čech může být pochopitelně bohatší – od Sionu je to jen osm kilometrů do Kutné Hory, jedné z tuzemských městských perel.

Necelé tři kilometry je to do připomínaného Malešova, dalšího vhodného výletního cíle. Dominantou městysu s asi tisícovkou obyvatel je letitá tvrz – postavena byla na konci 14. století. Kromě toho, že občas odolávala vojenským atakům (ne vždy úspěšně; kupříkladu v roce 1421 ji dobyli právě husité), trpělivě čelila i jinému nepříteli – dlouhodobému zanedbávání.

V roce 1730 byla tvrz přestavěna na sýpku a tomuto účelu sloužila až do roku 1980. Již zhruba v polovině 19. století začala postupně chátrat… Naštěstí na samém prahu 21. století svitlo na lepší časy.

„Na začátku roku 2002 bylo úspěšně zakončeno několikaleté úsilí o získání tvrze Malešov a od této chvíle nám bylo umožněno začít rozvíjet myšlenku na obnovení a znovuoživení této krásné středověké památky, vypínající se hrdě nad údolím říčky Vrchlice. V minulosti tato stavba odolala střelám husitských praků, dobývání vojsky Vladislava Jagellonského i mnoha staletím zanedbávání. Snad se díky naší činnosti dostane do rukou našich potomků v lepším stavu, než v jakém se dostala do rukou našich,“ píše se na webu tvrze.

Poblíž zrekonstruované tvrze zve návštěvníky muzeum věnované historii a osobnostem Malešova.

Zdroje:

Vladimír Liška: Naše hrady; Nakladatelství XYZ, 2022

Petr David, Vladimír Soukup: Hrady bez ohrady; S & D (Soukup & David), 2021

Jana Jůzlová: Toulky mezi Labem a Sázavou; Euromedia Group, 2023

Vlastní text

Sion (hrad) – Wikipedie