Článek
Ve Střekově jsme vystoupili na vlakové zastávce a podle plánu vkročili na červeně značenou turistickou stezku. Lávka přes kolejiště, pár nízkých garáží, schody postupně se nořící do stromové zeleně a úvodní cíl stále blíž. Ostatně – dobře je vidět už od samotného nádraží. Oním nepřehlédnutelným cílem, kam se kdekdo rád vrací (nás nevyjímaje), je hrad Střekov.
Takže zcela pochopitelně patřil do našeho cestovního itineráře i tentokrát, ale nechali jsme si jej až na konec. Nejprve jsme jeho hrdou stavbu na vzorově strmé skále pouze minuli, obešli jej, s pomocí lávky na Masarykově zdymadle překonali labský tok a na opačném břehu se vydali do neméně prudkých, listnáči zalesněných kopců.
Masarykovo zdymadlo
To už jsme se nechali vést žlutou trasou, kterou jsme záhy vyměnili za zelenou – právě ona nás doprovázela do vyšších pater této dynamické končiny Českého středohoří. Cíle byly před námi dva: jeden z tuzemských ikonických vodopádů a znamenitá vyhlídka v jeho blízkosti.
Čedič v hlavní roli
Skalní čedičový hřbet tyčící se nad Vaňovem je vskutku impozantní. Nápověda z informační tabule vysvětluje jeho název Vrkoč. „Prý vypadá jako spletenec vlasů. Vějířovitě uspořádané sloupky olivinického čediče se skutečně sbíhají do jakéhosi copu,“ čteme si. Hledíme z podhledu na skálu a úvaze dáváme za pravdu.
Čedičový Vrkoč
Detail skály
Ale to hlavní není k vidění zde dole na levém břehu, jen pár metrů nad úrovní Labe, ale až nahoře. Vydáváme se na cestu vzhůru po jedné z nejstarších turistických cest v okolí Ústí nad Labem. „Její první část z Vaňova k vodopádu byla vybudována již v roce 1884 díky iniciativě turistického Horského spolku (Gebirgsverein),“ uvádí nápověda.
Míříme k Vaňovskému vodopádu (užívá se i označení Podlešínský vodopád, podle vodního toku, který se tu vrhá na naše poměry opravdu odvážně do hlubin). Cesta se mírně klikatí, kopíruje vodní tok Podlešínského potoka. Nejprve se pohybujeme v zeleném tunelu, potok šumí a dává tím na vědomí, že i v tropickém červnovém dni nepřišel o všechnu vodu, takže vodopád by na tom měl být podobně. Pak mezi stromy zahlédneme shluk větších balvanů, mezi nimiž si potok srdnatě hledá cestu, a za nimi úžasnou čedičovou stěnu.
Cestou k vodopádu
Podlešínský potok
„Vaňovský vodopád představuje typický příklad vodopádu lávových proudů a svým vzhledem připomíná exotické vodopádové lokality z ciziny,“ uvádí Martin Janoška v publikaci Nejkrásnější vodopády České republiky. „Vodní proud přepadává prakticky v celé své výšce přes podkovovitě zatočenou skalní stěnu údolního uzávěru tvořenou mohutnými čedičovými sloupy.“
U vodopádu
Vodopád je to jedním slovem nádherný (i při té ne zrovna vydatné dodávce vody), na naše poměry i vysoký – voda padá z výšky 12 metrů (taková je výška dolního, lépe přístupného čedičového stupně; nad ním je ještě další, osmimetrový). Vodopád je součástí národní přírodní památky Vrkoč – stejně jako stejnojmenná vyhlídka, na kterou je to od padající vody slabých tři metrů.
Upravená vyhlídka na Vrkoči nabízí naprosto dokonalý, takřka „letecký“ zážitek. Výhled je skvělý: do hlubokého labského kaňonu, na zdymadlo – a také na střekovský hrad na 110 metrů vysoké skále. Ke hradu se za chvíli vydáme už podruhé, tentokrát abychom jej obdivovali nejen zdálky, nejen zvenčí.
Pohled z vyhlídky Vrkoč
Na počátku byl Skřekov
Po krásách přírodních, kterých je v okolí Ústí nad Labem docela požehnaně (další skály, další vyhlídky, další vodopády…), se do centra naší pozornosti dostává nejvýznamnější památka města – hrad Střekov. Své místo na pravém labském břehu zaujal již v roce 1316, kdy z pověření krále Jana Lucemburského tu hrad vystavěl pražský měšťan Pešík (Pešek) z Veitmile. Učinil tak na vlastní náklady, důvodem stavby vysoko nad řekou byla ochrana labské cesty (za plavbu Pešík vybíral poplatky).
Hrad a jeho blízké okolí při pohledu z Vrkoče
„Původní jméno hradu znělo poněkud jinak, a stačilo k tomu jediné písmeno: Skřekov (německy Schreckenstein),“ uvádí autoři publikace České středohoří známé i neznámé.
Později – to už byl hrad Pešíkovi z Veitmile udělen panovníkem v léno včetně dědických práv – stavebník Střekov prodal Vartemberkům (ti ho vlastnili do konce 14. století); za husitských válek se v blízkosti hradu pohybovala kališnická vojska, ale není zaznamenáno, že by hrad dobyla. Zato za třicetileté války byl hrad několikrát pobořen a vypálen. Ještě před tím, v roce 1563, koupil Střekov Václav Popel z Lobkowicz a nechal jej renesančně upravit. Lobkowiczům pak patřil až do roku 1953.
Ale ještě zpět do století sedmnáctého – již v roce 1658 byl hrad Střekov popisován jako spálený a zbořený, klenba a část paláce se sesuly, stejně tak kaple; koncem 18. století se jednalo o naprostou zříceninu.
V hradním areálu
„Před úplnou zkázou hrad zachránil až romantismus 19. století, kdy se stal oblíbenou inspirací pro četné literáty, malíře i hudebníky. Učaroval Karlu Hynku Máchovi i německému básníkovi Theodoru Körnerovi, z malířů třeba Ernstu Gustavu Doerellovi a zejména Ludwigovi Adrianu Richterovi, jehož slavné obrazy Bouře nad Střekovem a Převoz pod Střekovem jsou dnes vystaveny v drážďanské galerii; druhý z nich je považován za jednu z nejkrásnějších krajinomaleb 19. století vůbec,“ poznamenává text v publikaci České středohoří známé i neznámé.
Úžas znovuzrození
Když dnes vstupujeme do hradního areálu, jemuž vévodí 17 metrů vysoký bergfrit, dva paláce, kaple, ale také hradby s baštami, vidíme naprosto dokonale udržovanou památku; jako by dřívější zkázy a „rány morové“ neexistovaly.
V hradních interiérech
Zmíněné 19. století znamenalo v případě Střekova zásadní obrat a návrat do života. Výletníků přibývalo, v roce 1830 tu tak své brány otevřel hostinec, nově přibyly i některé hospodářské budovy. Následovaly další záchranné zásahy; na opravách se finančně značně podílel tehdejší majitel hradu Zdeněk Lobkowicz – byl to také on, kdo roku 1918 pronajal hrad Klubu českých turistů.
V roce 1938 hrad zkonfiskovali Němci, v padesátých letech jej znárodnil stát; dědic William Lobkowicz převzal v restituci objekt v roce 1992.
Věž slouží i jako rozhledna
Pohled na Ústí a plynoucí Labe
Historická expozice i rozhledna
Po schodech vzhůru a pak ještě výš, ke hradbám, na terasu, na závěr až na vrchol věže, z níž je vyhlídka vysloveně královská; a mezitím procházka historií, jíž nechybí ani model hradu zachycující jeho podobu z 15. století…
Prohlídková trasa působí vysloveně oslnivě (nejen díky příznivému slunečnému počasí, jež nás ten den provázelo); dojem navíc zvyšují přehledně vytvořené a nabízené informace…
Pokud se o Střekovu někdy hovoří jako o „hradu z pohádky“ (v minulosti byl často přezdívaný také jako Perla Polabí či Česká Loreley), nejedná se vůbec o nadnesené tvrzení.
Zdroje:
Informační tabule na trase
Martin Janoška: Nejkrásnější vodopády České republiky; Nakladatelství Academia, 2009
Petr David, Vladimír Soukup: České středohoří známé i neznámé; Euromedia Group, 2025
Mapy.com
