Článek
Autor, který se svými ,,odbornými“ texty již natrvalo prosadil mezi přepisovače historie i současnosti, na čemž nic nemění fakt, že své agitky často prokládá nezpochybnitelnými fakty; ono totiž nemálo zaleží nejen na faktech, ale také na jejich interpretaci a kontextech. Při troše kreativity a zlé vůle lze i pravdou pravdu proměnit na polopravdu či přímo na nepravdu. Což je Krondakovi daří opravdu znamenitě. Hned úvodem využil sebezáchovné taktiky všech mystifikátorů, když preventivně zpochybnil charaktery a mentální schopnosti případných kritiků předpovědí, že (cituji) ,,článek pobouří, ba do ruda rozpálí naše rusofilní vlastence ještě více než ty mé předchozí a ti, neschopni vypořádat se s fakty (potažmo ani s obsáhlejším psaným textem obecně), zaútočí invektivami a posměšky na osobu autora. Fakta jsou však fakta. A na fakta, s nimiž se nedokážou vypořádat, jsou dezoláti zvláště alergičtí, jak svědčí jejich komentáře ! Jenže nejsem politik, takže si nemusím brát servítky.“ No, nikdo Krondaka nenutí, aby si bral servítky, jestliže mu činí obtíže vyjadřovat se korektně. Ale požadavek, aby se držel pravdy, snad přehnaným nárokem není, zejména když se stylizuje do role autora literatury faktu.
Mimochodem, Krondaku, nestalo se heslo ,,musejí se nás bát, aby si nás vážili“ aktuálním mottem jak Spojených států, tak Evropské unie a NATO? Prakticky všichni současní (a doufám, že už je dočasní) západní lídři unisono hlásají naléhavou potřebu zbrojit, zbrojit a zbrojit, aby, jak prohlašují například prezident Pavel, premiér Fiala a obranářka Černochová, potencionální nepřátelé (zde podotýkám, nepřátelé, které si sami vytváříme) se nás obávali napadnout. Čili Praha, Brusel, Berlín, Varšava, Washington a ostatní členské země EU a NATO, ale také většina dalších států stojících mimo, například Indie, Čína, Izrael, Egypt, Saudská Arábie, Pákistán (atd.) přešly od mírové politiky k politice preventivního zastrašování - tak jako například evropské mocnosti na počátku minulého století a pak znovu ve druhé polovině třicátých let, což se jim dařilo tak znamenitě, že hromaděním zbraní a kumulací vzájemných animozit rozpoutaly dvě světové války.
Kdykoli jsem narazil na umné, leč ze samé podstaty sofické Krondakovy agitky, pokaždé jsem dospěl k závěru, že za polemiku nestojí. Nemám už tolik času, energie a trpělivosti, abych neustále rozkrýval a vyvracel nesmysly, dezinformace a mystifikace, které se ostatně na nás hrnou ze všech stran, včetně těch vládních. Úskalím jakékoli snahy o pravdu je strategie tzv. selektivní metody nakládání s fakty – mystifikátoři z celé škály reálií vyzobávají to, co se jim hodí pro potvrzení jejich tezí a co se nehodí, to opomíjejí, ignorují, bagatelizují nebo dezinterpretují, aby to bylo i pro ně použitelným materiálem. Důležitým instrumentem pro výrobu dezinformací je metoda vytrhávání třeba i pravdivých údajů z kontextu, jak jsme toho aktuálně svědky u Krondaka, který tak jako mnozí jiní přepisovači historie i současnosti odkazuje na celkem důvěryhodné zdroje, aby vyvolal dojem seriózní práce, jenže využívá jen takových zdrojů a z nich vybírá pouze takové reálie, které se mu hodí, přičemž je ovšem ,,zapomíná“ konfrontovat či dávat do souvislostí, aby výsledkem byl vskutku objektivní pohled na řešenou věc. Takže:
Mohl by autor upřesnit kolik válek za posledních 200 let vyhráli a kolik naopak prohráli Němci, Britové, Italové, Francouzi, Američané, Rakušané, Turci, Poláci, Japonci, Španělé, Češi a Slováci, Portugalci a ostatní národy světa?
Termínem ,,vyhráli“ myslím nikoli dočasně, ale skutečně, tedy natrvalo vyhráli? Jako například husité, kteří sice po patnácti letech vítězných bojů proti křižácké Evropě u Lipan podlehli, ale tato porážka byla co do následků spíše formální než fatální, neboť husité na dvě století zemím království českého zajistili jinde ve světě nevídanou náboženskou svobodu. Jinak platí - jak například poznali permanentními neúspěchy nepoučitelní Američané, aktuálně vyhrožující jaderným mocnostem Rusku, Číně a Indii - že kdo vyhraje bitvu, nemusí vyhrát válku, což by / jistě potvrdila i generalita v Pentagonu, které se povedlo pod různými záminkami za posledních osmdesát let vyprovokovat mnoho válek ve všech koutech světa, aniž by třeba jedinou vyhráli. Podařilo se snad uspět Američanům ve Vietnamu, v Thajsku, v Koreji, v Afghánistánu a na Kubě, Francouzům ve Francii proti Němcům (a Němcům proti Spojencům), v Alžírsku, Indočíně či v Mali, Britům v Palestině a v Indii, (naposledy zvítězili v divadelní přestřelce s Argentinou o Falklandy alias Malvíny, což je několik ostrůvků ztracených uprostřed oceánu a obývaných převážně stády ovcí, tučňáky a jen hrstkou osadníků, atd.
S výjimkou obou světových válek, zejména té druhé, k níž by ovšem bez přispění západních demokracií nedošlo, se Američané a jejich spojenci neúčastnili ani jediné války, která by tamním lidem, ale ani světu přinesla nějaký prospěch. Rusům, jakkoli můžeme vůči nim pociťovat tradiční (a přiznejme i iracionální) animozitu, lze bez přehánění přiznat válečné zásluhy, které prospěšné byly – připomeňme si jejich dvojí záchranu polského národa před naprostým vyhlazením! Nebýt ruské carevny Kateřiny a její armády, která zlomila moc krymských Tatarů, kteří po staletí napadali a plenili země východní Evropy, zotročovali a vraždili jejich obyvatelstvo (dokonce se jim podařilo zpustošit i Moravu, odkud do otroctví odvlekli tisíce poddaných habsburského trůnu), Poláci by řádění tatarských nájezdníků jako národ nepřežili. Ve stejném století statisíce Poláků nechal povraždit také kozácký hejtman Bohdan Chmelnický, dnes (stejně jako fašizoidní nacionalista Vlasov) Ukrajinci uctívaný národní hrdina. Další genocida bratrům Lechům hrozila po zdrcující porážce, kterou utrpěli od Třetí říše, neboť po ,,konečném řešení židovské otázky“ právě Poláci, které nacisté nenáviděli a jimiž pohrdali, měli být v programu likvidace méněcenných ras hned dalšími na řadě. Nebýt Rudé armády, v geografickém prostoru dnešního Polska by se mluvilo různými jazyky, ale polština by tam už nezazněla. Atd.
Když Krondak tak barvitě vypráví o Rusku coby odvěkém outsiderovi a zároveň zloduchu světových dějin, snad by se také mohl rozpomenout na relativně nedávný útěk Američanů i s jejich početnými spojenci z Afghánistánu, odkud je i s jejich letectvem a tankovými divizemi po dvaceti letech vypráskali pologramotní pasáci koz a ovcí vyzbrojení jen ručními zbraněmi a Koránem. Krondak se s gustem naváží do Rusů (přesněji do Sovětů) kvůli jejich neúspěchu v Čečensku (ale byl to neúspěch, jestliže Čečenci dodnes stojí pevně po boku ruské armády, například na Ukrajině?). Ale jak to dopadlo s nezměrným poválečným úsilím Francie a Británie o udržení jejich koloniálního panství? Severoafričtí beduíni na velbloudech dokázali Francouze vyhnat z Alžírska navzdory krvavému teroru, který Francouzi proti Arabům rozpoutali a jehož brutalitou se úspěšně vyrovnali německým nacistům, masakrujícím nejen rudoarmějce a partyzány, ale také desetitisíce nevinných a bezbranných lidí na obsazených územích východní Evropy. A navzdory ohromné zbrojní a technické převaze synů hrdé země galského kohouta, kteří nadto vesměs byli ostřílenými válečnými veterány z bojů proti německým nacistům a jejich spojencům (proč Krondak nepřipomíná Itálii, Slovensko, Maďarsko, Chorvatsko, Litvu, Estonsko, Lotyšsko a ostatní státy, bojující bok po boku s Wehrmachtem, SS, Luftwaffe a Kriegsmarinou?) Arabové dokázali elitní francouzské vojáky porazit a vyhnat ze země. A Britové? Jak se mohlo stát, že po druhé válce Velká Británie přestala být impériem, nad nímž, jak se pyšnila, slunce nikdy nezapadalo? Nebylo to tím, že všude prohráli co mohli? O Indii, zvanou perla Albionu, je dokonce připravil ošklivý, podvyživený, polonahý a neozbrojený hinduistický pacifista jménem Mahátmá Ghándí s jeho filosofií odporu satjágraha, založeného na principu ahimsá - nenásilí. Pokud by Krondak opravdu chtěl povyprávět o permanentně prohrávajících národech, pak by je musel hledat mimo Rusko, byť samozřejmě nikdo nemůže rozporovat fakt, že ruská bilance úspěšných a neúspěšných válek není přehlídkou samých triumfů. Ale porážky, nezřídka drtivé, postihly i ty nejobávanější dobyvatele, například Římany (viz zmasakrování elitních legií v Teutoburském lese, série prohraných bitev s Hannibalem či dlouho úspěšné tažení vzbouřených otroků vedených Spartakem), německé křižáky při střetnutích s husity, Francouze pod velením Napoleona Bonaparta, Brity ve válkách o americké kolonie, Američany všude kam se pokusili exportovat demokracii a americké hodnoty, Turky při obléhání Vídně a pak kdekoli, kam vpadli janičáři, aby šířili islám, atd. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Rusofobie je Krondakovi posedlostí,
nic jiného než Rusko už ani nevnímá,
objektivitu supluje subjektivní zlostí,
ač nikdo není svatý, jen Rusa proklíná.
*
Odmítá vědět o malérech našich přátel,
odmítá vnímat jejich porážky a problémy;
copak mu mozek z hlavy vykloval datel,
když neví že není jen jeden ďábel na Zemi?
*
Ne, Rusko není o nic lepší ani horší než jiní,
také Západ prohrával války a rozséval krize,
půlka světa z otroctví a kolonialismu ho viní,
mnohé národy dodnes proklínají západní vize.
*
Tuším že Krondak je zakuklený komunista,
s bolševickou úderností šíří historické bludy,
jeho řeč je plná frází, omylů a tak sebejistá!
Teď už víme proč nejvíce duní prázdné sudy…
