Článek
Sakra, že mám jiný názor – aniž bych byl voličem hnutí ANO nebo advokátem Andreje Babiše. To proto, že na rozdíl od autora, který se prezentuje jako novinář (bože, ta žurnalistika už opravdu klesla až na dno!) u mne neplatí, že přání je otcem myšlenky. Držím ve faktů, nenakládám s nimi selektivně podle toho, zda se mi hodí či nehodí, vidím co vidím, slyším co slyším a protože nepostrádám kritické analytické myšlení, mohu místopřísežně prohlásit, že autor blábolí. Už jeho výrok, že (cituji) ,,prezident neprohrál a vládní volič se i proto musí cítit podvedený…“ je z prostoru politické fantasy. A to nejen proto, že prezident vyšel z kolize s vládou neúspěšně, byť se pro-hradní a pro-opoziční média snaží jak mohou jeho fiasko zastírat fanfárami a sofickými výklady o tom, co všechno v Ankaře dokázal a jak tamní publikum uchvátil. Inu, nedokázal nic a pokud někoho okouzlil, pak patrně jen některé z postarších dam. Autor myšlenkovým procesem definovaným termínem ,,spekulace“ dospěl k názoru, že (cituji) ,,vládní volič se musí cítit podvedený…“ Opravdu musí? A proč by musel? Premiér, nikoli prezident, byl šéfem delegace, o jejíž vedení se rval prezident, premiér se setkal s nejvlivnějšími šampiony západního světa, prezident s outsidery, premiér seděl v čele, prezident vzadu, premiér se vrátil ze summitu bez jediného šrámu, ačkoli prezident a opozice mu prorokovali pořádnou nakládačku, a premiér byl jedním z mála lídrů, jemuž prezident Trump sám při rozlučce nabídl ruku, zatímco Petra Pavla ignoroval… jak že to tvrdila opozice o Babišovi, když ve snaze klamat veřejnost vrhla do médií a na sociální sítě zfalšované snímky … aha, už vím, jako pouliční lampu.
Autor argumentuje s vyčůraností mazaného Vocílky ze Strakonického dudáka, píše, že Petr Pavel sice v Ankaře nesehrál žádnou výraznou roli, ale nehrál ani roli bezvýznamnou. Ani ryba, ani rak, možná chytrá horákyně.
Autor píše: ,,Andrej Babiš se v Ankaře soustředil na svou tradiční agendu, kterou nabízí svým voličům a ve které je silný. Vyjednal, aby Česká republika na obranu vydávala co nejméně. Respektive jen tolik, aby se nedostala do větších potíží a zůstala co nejméně nápadným černým pasažérem.“ Pokud mu to prošlo, nebyl to snad úspěch? Mimochodem, autor zcela přehlíží, že na summitu byly hodnoceny investice do společné obrany z roku 2025, kdy o nich rozhodoval jeho milovaný Fialův kabinet, nikoli Babišova vláda. Kromě toho, ani bývalá vláda nesplnila ona mýtická 2% z HDP do zbrojení, navíc svým nástupcům zanechala zfalšovaný, silně deficitní rozpočet, a proto se nelze divit, že v průběhu uplynulých šesti měsíců Babišův kabinet nemohl víc než pracovat, či spíše improvizovat s tím, co zdědil. Jeho kritikům, vesměs demagogům, je třeba neustále připomínat na co rádi zapomínají – Babišova vláda má klíče od Strakovky půl roku, před sebou ještě tři a půl roku, proto ji nelze peskovat za to, že dosud, během pár měsíců, nesplnila předvolební sliby a vládní program – vždyť bývalé vládě se za celé čtyři roky nepodařilo splnit ani jediný programový bod, ani jeden ze slibů, jimiž vábila voliče do svých tenat.
Autor Andreje Babiše označuje za narcistní osobnost; popravdě, na naší politické scéně není narcistnější figury než pan prezident, který se dokonce jal s pomocí opozice, médií, pražských umělců a spolku Milion chvilek vytvářet kult osobnosti.
Autor slovy o tom, že (cituji) ,, Andrej Babiš zkrátka miluje podrazy na všechny strany, u nichž se může tvářit, že jsou natolik malé, že nestojí za řeč. V bagatelizaci své amorálnosti se mu u nás v poslední době vyrovnají snad už jen Motoristé…“, na sebe prozrazuje, že je nejen voličem, ale také propagandistou opozičního bloku a že bude znovu volit Petra Pavla. Tvrdit o někom, kdo je ze strany opozice, médií a také Hradu po celé roky téměř každodenně terčem podrazů, pomluv, dehonestací a žalob vyžaduje značnou míru cynismu v kombinaci s nenávistí.
Autor píše: ,,Na summitu se totiž nakonec nestalo nic, kvůli čemu by vláda nemohla prezidentovu účast chtít nebo kvůli čemu by tam prezident musel být za každou cenu…“ Autor evidentně nepochopil oč v celém tom konfliktní vztahu mezi vládou a prezidentem jde, co je meritem sporu. Nezbývá než mu prozradit o čem si už dlouho cvrlikají i vrabci na střechách: před našima očima se odehrává boj o charakter republiky. Nesmírně ambiciózní a agilní prezident si chce pro sebe uzurpovat více moci než mu přiznává ústava, touží být hlavní figurou na politické šachovnici a už neskrývaně usiluje nahradit parlamentní demokracii prezidentským systémem vlády, jak je tomu například ve Francii, na Ukrajině, v Turecku, USA či v Bělorusku. Vládní koalice de facto brání parlamentní demokracii před mocenskými záměry Hradu, v tomto zápase byly tahanice o prezidentovu účast na summitu v Ankaře pouze malým dílkem skládanky, protože prezident, zkušený stratég a taktik, ví, že výhodnější je prolamovat se do kompetencí vlády postupnými ataky, nutit vládu ke zdánlivě drobným ústupkům, nadto s podporou Ústavního soudu, aby posléze ovládl bojiště. Tak nějak zabíjí rakovina – zprvu nenápadně, bez příznaků, a když už si napadený organismus všimne, že je něco špatně, rakovina metastázuje, léčba selhává, exitus. Myslím, že jen hlupáci nechápou, jen fanatičtí antibabišovci odmítají přiznat co je očividné – prezident pod záminkou ochrany ústavního pořádku destruuje ústavní pořádek, protože zvyklý po většinu života velet nedokáže se smířit s tím, že premiér nectí subordinaci jak si ji představuje. Proto neustále šermuje citacemi s Ústavy, ve které je psáno, že prezident je hlavou státu, vrchním velitelem armády a že stát zastupuje navenek, ačkoli reálně nemá moc být hlavou státu, ani velet armádě a pokud jde o zastupování státu navenek, což zní působivě, ve skutečnosti zahraniční politika je plně v kompetenci vlády včetně uzavírání mezinárodních smluv, financování projektů v zahraničí toho druhu, jakým je například materiální podpora Ukrajiny, atd.
V jednom lze s autorem souhlasit, a to sice s jeho tvrzením, že prezident proti vládě hájí SVŮJ výklad Ústavy. Ano, jádrem sporu je prezidentova ryze subjektivní interpretace Ústavy, resp. pouhých několik lapidárních vět, na kterých zakládá své domnělé právo být tím, kým být prostě nesmí – hlavním hybatelem politického dění, jemuž jsou všichni ostatní aktéři povinni se podrobovat. Prezident si Ústavu vykládá vskutku svérázně, ovšem podněcován k tomu (či instruován, jak tvrdí někteří kritici?) svými poradci, jejichž výběrem pochybil už na samém počátku, protože se obklopil lidmi naprosto stejných názorů, takže na Hradě chybí oponentura, diskuze, zkoumání věcí z různých úhlů pohledu. Nebo snad někdo věří, že pánové Kolář, Pehe, Antoš, Žantovský, Dobrovský a další se někdy přou, protože na stejnou věc mají odlišné názory? Ani náhodou, chlapci si společně notují jako kdysi Ústřední výbor KSČ.
Autor na závěr své filipiky s pocitem triumfu čtenářům oznamuje: ,,Andrej Babiš a Petr Macinka však jako lídři vlády v tomto sporu nadělali tolik chyb, že – podobně jako Donald Trump při své eskapádě s Íránem – nedoručili svým voličům to hlavní: jasnou porážku prezidenta. Naopak ukázali i svou neschopnost a zbabělost, čehož může opozice nepochybně využít.“ Námitky: několika chyb se dopustil pouze Macinka, nikoli premiér. Premiérova zdrženlivost, sebeovládání, snaha nepřilévat oleje do ohně byly příkladné. Macinka jistě měl právo vyjádřit svou nelibost z toho, že prezident raději porušil Ústavu než aby jmenoval Filipa Turka ministrem (nadto z tak vágního důvodu, že prý pro část národa je Turek nepřijatelný, což je záminka o to absurdnější, že nepřijatelným je jen pro tu část národa, která prohrála volby!!!), nicméně měl volit jiná slova, své výhrady formulovat diplomatičtěji, když už je šéfem diplomacie. Na druhou stranu první salvu vypálil prezident, čímž se připravil o aureolu moudrého stratéga, který ví, že nejlepší obranou bývá útok – a tak Macinku přinutil bránit zájmy své partaje útokem. Neříká se snad odedávna, že kdo seje vítr, sklízí bouři?
Ankarou to nekončí: „Zastavte Pavla.“ Publicista Petr Holec tvrdí, že po skončení summitu v Ankaře by lidé měli zapomenout na přestřelku mezi prezidentem Petrem Pavlem a premiérem Andrejem Babišem. Podle Holce je teď důležitá zcela jiná věc: zastavit prezidenta Petra Pavla: „V Česku se ve skutečnosti hraje o převzetí moci partou investorů a lobbistů kolem prezidenta Petra Pavla a jeho Ústavního soudu. Druhou Pavlovu pětiletku by Česko už nepřežilo. Nebo určitě ne tak, jak ho známe: a sice jako parlamentní demokracii, kde vládne vláda a suverénem je Sněmovna. Pavlova banda by z něj s pomocí médií udělala kvaziprezidentský stát držený i beze změny ústavy Ústavním soudem.“ Ať si o citovaném výroku myslíme cokoli, nepochybně je příliš expresivní, faktem je, že mnohé indicie a některé důkazy prezidenta a jeho kamarilu usvědčují z plánu proměnit Českou republiku z parlamentní demokracie na prezidentský stát. Myslím, že pokud vidíte Petra Koláře v roli loutkáře a prezidenta coby maňáska, tak vidíte dobře a dosud nemusíte k očnímu pro silnější brýle. Obávám se, že Koláře z Hradu nevykopnou, protože evidentně má nad prezidentem takovou moc, jakou měl Skupa nad Spejblem, kterého si vodil jak chtěl, mluvil za něj a když představení pro veřejnost skončilo, v zákulisí ho pověsil mezi ostatní rekvizity a šel psát scénář dalšího představení. Loutka bez loutkáře se ani nepohne, nekvikne ani ,,bééé“. Jenže co nevadilo u Skupy a Spejbla, to dosti vadí u ,,přítele na telefonu“ a prezidenta České republiky. Samozřejmě ne naší opozici, která skrze Pavla vkládá veškeré naděje do svého muže na Hradě – Koláře. Vzpomínám, že když v prezidentských volbách soudruh generál začínal nabývat vrchu nad svými soupeři, Kolář se jal veřejně vystupovat stále více a překvapovat výroky, který by měly Pavla urazit – dozvídali jsme se totiž, že Pavel coby kandidát je JEHO dílem, to on ho přesvědčil, aby kandidoval, to on ho učil jak vystupovat a mluvit, ale že možná byla chyba, že nekandidoval sám, protože je schopnější než jeho ,,svěřenec“. Tenkrát mne Kolář zarazil nejen tím, co říkal, ale také jak to říkal, protože svou arogancí a despektem budoucího prezidenta přímo fackoval – ale ten si to nechával líbit, protože věděl, že bez svého ,,přítele“ by klíče od Hradu nezískal. Kupodivu, naši jinak vševědoucí politologové, komentátoři a novináři podivný, klinicky chorobný vztah obou strůjců procesu úpadku parlamentní demokracie přecházejí mlčením, jako by bylo normální, že stát vede ten kdo jej řídit nemá a nevede, kdo by vést měl, protože k tomu byl zvolen. Obdobnou situaci jsme naposledy zažili v době, kdy premiér Nečas, milovník sadomasochistického sexu, byl zcela uhranut a ovládán vášnivou zrzkou, která šéfovala jeho sekretariátu a penisu, což ho ovšem posléze stálo křeslo předsedy vlády a naučilo běhat po soudech. Což by byl ideální konec tandemu Pavel – Kolář. Co dodat? Snad jen pohled nezkalený kultem boha, který se dočasně přestěhoval z nebeského trůnu dolů na Pražský hrad . Co dodat? Snad jen to, že
*
Médium stává se už baštou fandů opozice,
téměř všichni autoři pro ni riskují renomé,
čím je opozice horší, tím pro ni agitují více;
Kéž by jejich agitky aspoň nebyly tak pitomé!
*
Zastavit Pavla dokud je čas je vskutku nutné
a vrátit Ústavní soud kde má být podle Ústavy,
nebo se dočkáme konců které budou smutné:
prezident parlament zruší a premiéra popraví.
*
Promlouvá klidně, hlas se mu ani nezachvěje,
upřímnost z něj sálá jako teploučko od kamen,
jenže za sympatickou maskou ďábel se směje,
ještě pár let na Hradě - a bude s námi amen!
