Článek
Nechejme nebožtíky spát, jejich svět není naším světem! Havlův novoroční projev jako apel pro dnešek? To si nemyslím. Každá doba má svoje To, co tenkrát Václav Havel vykládal, bylo jen představení pro naivní, o to více nadšené publikum, které chtělo slyšet právě to co říkal. A doba si žádala, aby v jeho stand upu zazněla zdrcující kritika vítěze vůči poraženým, a zároveň jakási ušlechtilá vize, mající národ připravit na utahování opasků a trmácení přes trní a bodláčí ve jménu nádherné budoucnosti, protože každodenní starosti a strasti běžných lidí bývají pod rozlišovacími schopnostmi vůdců. Když mesiáš programově hledí ke hvězdám nebo do dálav nemůže sledovat mravence pod svými nohama. Autor by si mohl položit otázku a pak na ni najít odpověď jak se mohlo stát, že v listopadu 89´ národní ikona a nejcennější československý vývozní artikl, a o tři roky později ironizovaná a vysmívaná figurka, na kterou lidé pískali a házeli rajčata. Samozřejmě ne všichni, nějací věrní mu zůstali a dodnes se mezi námi najdou, ale pro většinu Havel jako fenomén přestal fungovat. Zejména po rozpadu Československa, kdy se Havel obratnou kličkou převtělil z československého prezidenta na českou hlavu státu. Většina z nás ví proč. Lidé rychle zjistili, že velkolepé ideje, myšlenky vybroušené jako diamanty a duchaplné proslovy za ně nezaplatí složenky, nezajistí práci, neuhradí splátky, neobléknou děti, zkrátka nevyřeší nic z toho, co oni musejí řešit každý den a co nepočká, až pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, demokracie se ustálí a kapitalismus začne fungovat o něco lépe než drancování Prahy švédskými žoldnéři za třicetileté války.
Autor varuje: ,,Dnešní společnost čelí jiným, ale strukturálně podobným výzvám: polarizaci, zpochybňování demokratických institucí, šíření dezinformací a únavě ze svobody, která vyžaduje osobní angažovanost. Havlův důraz na pravdu a odpovědnost proto neztratil aktuálnost – naopak.“ Já varuji před jalovými frázemi a samoúčelnou snahou o implementaci minulosti do současnosti. Autor je zneklidněn například zpochybňováním demokratických institucí, jako kdyby byl odtržen od reálného světa a podobně jako Havel duchem bloumal po hvězdách. Vždyť demokratické instituce nečelí atakům z vnějšku, jež by nebyly odůvodněny tím, že tyto instituce až příliš často morálně i odborně selhávají. Čili zpochybňují samy svou autoritu a kredibilitu. Jako odstrašující příklad uvádím Ústavní soud, nepochybně nejdůležitější instituci demokratického státu. Ze strany mainstreamu permanentně zaznívá, že rozhodnutí Ústavního soudu je nepřípustné zpochybňovat (jako kdyby v každém nálezu ,,pod čarou“ nebyla publikována disentující stanoviska soudců, kteří s meritorním rozhodnutím většiny nesouhlasí) a je jim nutno se bez kritiky podrobovat – ale kdo je zasvěcen do činnosti ÚS, kdo sleduje jeho judikaturu, kdo byl někdy konfrontován s tzv. odmítajícími usneseními, jež jsou podle mého názoru neústavním instrumentem vyřizování stížností, ten už nikdy neuvěří, že Ústavní soud je garantem ústavnosti. Ale podobně nespolehlivými ochránci zákonnosti, potažmo práv a oprávněných zájmů občanů, jsou obecné soudy, přestože se nám co chvíli dostává ujištění ze strany soudních funkcionářů, předsedy Soudcovské unie a předsedy ÚS, že české soudnictví je ve skvělé kondici. Baxa s oblibou používá sousloví o ,,robustním soudnictví“, jímž jen tak něco neotřese. Jistě, zvenku sotva, ale soudnictví se otřásá zevnitř přičiněním demoralizovaných, nekompetentních a líných soudců. Jeden z bezpočtu příkladů? V Česku je každoročně soudy nařízeno cca 700 tisíc exekucí. Podle statistiky, kterou vydala Exekutorská komora České republiky, je v tuto chvíli v Česku přibližně 5,5 milionu exekucí, které jsou vedeny na téměř 800 000 lidí. Z toho přes 450 000 lidí má 3 a přes 130 000 lidí má dokonce 10 a více exekucí. Jenže Česku existují až statisíce nezákonných exekucí (podle analýzy lidovců cca 30% z celkového počtu), které mohou lidi dostat i do neřešitelné situace, ze kterých mnozí unikají sebevraždami. Zákon sice pamatuje na obranu tzv. povinných osob před nezákonnými exekucemi, ale v praxi to tak nefunguje. Exekuční soudci jsou lhostejní, nezřídka cyničtí rutinéři, kteří bez ověření automaticky nařizují exekuce na základě neexistujících nebo falešných či promlčených a prekludovaných titulů, protože apriori důvěřují známým právníkům a exekutorům. Obrana je z 99% marná – jakmile se exekuční soukolí dá do pohybu, kromě postiženého všem aktérům chybí vůle je zastavit, i kdyby pro to byly zákonné důvody, takže soukolí bezpráví ubohou oběť prostě semele; opravné prostředky nefungují. K důvěryhodnosti soudnictví nepomáhají ani četná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který České republice nařizuje vyplatit kompenzace českým občanům za porušení práva na spravedlivý proces, ani nepřípustný aktivismus bývalého předsedy ÚS Pavla Rychetského, který v předvolební kampani Fialovy koalice veřejně, a to neobyčejně agresivně, vystupoval proti Babišovi a hnutí ANO, ačkoli mu to zákon o soudech a soudcích zakazoval, ani aféra místopředsedy Nejvyššího soudu Kučery, který se dal slyšet, že právo musí občas ustoupit politickým zájmům. Atd.
O nic lépe na tom není veřejná správa: postačí nahlédnout do výroční zprávy BIS, v níž tajná služba konstatuje, že veřejná správa je stejně jako politická sféra a justice prorostlá korupcí a pod vlivem organizovaného zločinu. Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že tomu tak skutečně je a mohl bych uvést konkrétní osoby, například starosty obcí, konkrétní úřady, např. krajský úřad Středočeského kraje, a organizace, např. Správu CHKO Český ráj, které fungují v systému zákulisních klientelistických nabídek a poptávek za úplatu, případně na bázi osobních vztahů mezi ,,chlapci a děvčaty co spolu kamarádí“, jak kdysi napsal klasik.
Politika (10. 7.2025): Česká ekonomika je prolezlá klientelismem. Týká se to zejména energetiky a zdravotnictví. Vazby mezi zástupci státu a soukromým sektorem představují zjevný střet zájmů. Energetické společnosti se tajně koordinují. Na vině jsou tuhé státní regulace, neschopnost a obrovské přerozdělování dotací a veřejných podpor. Ty jsou pak ziskem klíčových aktérů. Zástupci státu mlčí nebo nevědí. Vyplývá to z aktuální Výroční zprávy BIS. „Stranou zájmu BIS nezůstala v roce 2024 ani oblast významných ekonomických zájmů státu, kde jsme opět popsali řadu případů klientelismu, neefektivního nakládání s veřejnými prostředky a s tím souvisejícího podezření na korupční jednání,“ uvedl dnes ředitel BIS Michal Koudelka. Podle BIS spočívá riziko ve schopnosti „některých soukromých společností prosazovat své partikulární zájmy ve vztahu ke státu a státem ovládaným subjektům a institucím“. Uvádí to v kapitole hodnotící významné ekonomické zájmy státu.
„Tento jev byl prostoupen napříč mnoha sektory ekonomiky a jeho spojujícími prvky byl klientelismus a úzké vazby mezi zástupci státu a soukromým sektorem, které v mnoha případech představovaly zjevný střet zájmů,“ uvádí ve Zprávě BIS doslova. „Energetické společnosti se proto v některých případech snažily na základě utajené vzájemné koordinace svých postupů prosadit své zájmy,“ uvádí dále ve Zprávě BIS. Představitelé energetických společností podle ní „využívali také nadstandardní kontakty a vazby na zástupce státu“.
Skrze ně získávali také interní informace z prostředí státních organizací, a v některých případech skrytě využívali i zástupce zájmových sdružení či jiných – zdánlivě nezávislých – osob, dodává BIS. Zástupci státu mlčí nebo nevědí. Následkem je časový tlak, ohrožení dotací a riziko nevhodného postupu. V jednom z odhalených případů neschopnost připravit včas zakázku vedla i k situaci, kdy zástupce státu požadoval po potenciálních dodavatelích skrytou účast na zpracování zadávací dokumentace. „Zmíněné jevy jsou často provázeny nedostatečným či zavádějícím informováním odpovědných zástupců státu, kteří pak nemohou plně vykonávat svou kontrolní funkci,“ uzavírá kapitolu Bezpečnostní informační služba.
BIS vyvolala také v justičních řadách vlnu nevole, když ve výroční zprávě uvedla, že soustava je zatížena korupcí, vynášením citlivých informací, pochybnými kontakty s podsvětím i liknavostí vrcholných představitelů. Ostrá kritika zaznívá z výroční zprávy BIS na adresu české justice. Podle zprávy dochází v české justici ke korupci, vynášení citlivých informací a kontaktům s podsvětím. Zpravodajská služba zaznamenala rovněž nestandardní chování některých soudců a státních zástupců, které justici ohrožuje. Upozorňuje na klientelismus, který v poslední době podle kontrarozvědky nahrazuje klasickou korupci. „Ukázkovým příkladem klientelismu a korupce se stalo propojení části pedagogického sboru právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni s některými představiteli policie, advokacie, státní správy a samosprávy,“ uvádí BIS ve své zprávě. Zpravodajci se během loňského roku zaměřili mimo jiné i na osoby, které klientelismus zaštítily, a na jejich případný postih. Korupce státních orgánů je čím dál sofistikovanější.
„Narazili jsme také na problém bezpečnostní spolehlivosti některých státních zástupců nebo soudců, a to ve smyslu jejich kontaktů do kriminálního prostředí,“ řekl ČT mluvčí BIS Jan Šubert s tím, že více podrobností je v rozšířené, utajované verzi zprávy. Podle BIS má korupce státních orgánů za cíl především zakrytí předchozí nelegální činnosti, v dalších případech jde o snahu ovlivnit rozhodování o veřejných zakázkách a rozdělení prostředků z veřejných rozpočtů, a rovněž na oblast legislativního procesu. „Korupční jednání nabyla velmi sofistikovaných podob, jejichž odhalení či následné stíhání orgány činnými v trestním řízení je velmi obtížné,“ konstatuje zpráva BIS.
Někteří méně rozumní politologové a aktivisté si často stěžují na to, že dnes postrádáme politiky s vizemi, přičemž s dojetím vzpomínají právě na Václava Havla, přestože žádná z jeho vizí nedošla naplnění. Především vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí se nekoná. Homogenní občanská společnost nevznikla. Nepolitická politika živoří mimo struktury, které mají veškerou moc. O úplné demokratizaci státu a veřejnosti ve smyslu oddanosti idejím demokracie, jak je formuloval například T.G.Masaryk, nemůže být ani řeči, vždyť 73% občanů po pětatřiceti letech zkušeností s polistopadovým režimem je jí zklamáno, soudí, že vývoj se od počátku ubíral špatným směrem a vyjadřují nedůvěru k demokratickému státu a k jeho institucím. Politikům věří jen málokdo, vlády, Poslanecká sněmovna a Senát se plouží na dolní úvrati pohybu kyvadla důvěryhodnosti. Proto já na rozdíl od politických romantiků tvrdím, že bychom se politiků s vizí měli obávat jako černého moru, protože vizionáři zahledění do daleké budoucnosti a do nadoblačných výšin nevnímají to co mají před nosem a pod nohama, a proto se nestarají o všední lidi se všedními životy. Nechápou, že lidé žijí teď a tady a že se šťastnou budoucností mnozí nemohou počítat ani při maximálním optimismu, protože se jí prostě nedožijí, svázáni biologickými zákony. Vize nejsou pro reálný život důležité, smysl mají nanejvýše pro profesionální vizionáře typu Alona Muska, pro specializovanou část vědecké komunity, futurology, jasnovidce, umělce a autory sci-fi, ostatním jsou na prd. Máme zkušenost, že když se politikům nedaří dnešek, vyrukují s vizemi, aby lidem sugerovali, že dnešní peklo je jen přechodem do zítřejšího ráje. Potíž je v tom, že za posledních deset až dvanáct tisíc let se ani jediná vize nesplnila. Minulé století se v ničem nepodobalo tomu, co bylo předpovídáno v předminulém století a naše doba se zásadně liší od obrazu malovaného vizionáři v prvních letech po Sametové revoluci.
Autor píše, že (cituji) ,,Silvestr 1989 nám nepřipomíná jen radost z pádu režimu, ale i okamžik, kdy jsme byli vyzváni převzít odpovědnost za vlastní stát. Novoroční projev Václava Havla tuto výzvu pojmenoval jasně a bez příkras. Otázka, nakolik jsme ji dokázali naplnit, zůstává otevřená dodnes.“ Nuže, přiznejme si po příkladu Vaška Havla, tedy jasně a bez příkras, že naše země nevzkvétá ani po pětatřiceti letech, přestože padlá vládní garnitura se nám neustále pokouší sugerovat, že nás přivedla rovnou k plném žlabu a proto se máme nejlépe jak se kdy národ v dějinách měl. Jenže tohle naparování hrdopýšků neobstojí konfrontováno se skutečnými poměry v zemi, kdy vizitkou režimu a důvodem k uspokojení není nepřesvědčivé povyskočení HDP o dvě nebo tři procenta, nýbrž všechny výše připomenuté problémy, které na stát, národ, rodiny i jednotlivce dopadají jako perlíky na kuté železo protahované výhní. Připouštím, že pokud jde o hmotné statky, mně a desítkám tisíc lidí se žije báječně, protože na báječný život máme prachy, ale jako občan nepostrádající sociální cítění a nadto ortodoxní demokrat, tudíž odpůrce jakékoli formy elitářství, mám porozumění spíše pro miliony lidí, kteří se necítí být vítězi, ale systémem poraženými, a kteří objektivně nemohou participovat na prosperitě, i kdyby republika skutečně prosperovala.
Jen na okraj připomínám, že jakkoli se určitá část společnosti stále ještě snaží glorifikovat osobnost Václava Havla a lpí na jeho odkazu (ovšem otázkou nikoli jen filosofickou je: Bože, na jakém odkazu?), i jeho nejbližší přátelé a spolupracovníci, například Jan Urban a Petr Pithart, naopak vyjadřují méně příznivé hodnocení a shodují se v názoru, že Havel se neměl stát prezidentem. Například v prosinci 2021 Pithart na téma Sametová revoluce a co následovalo po ní pravil, že v listopadu 89 žádná revoluce neproběhla. Pithart: ,,To neříkám až teď. Řekl jsem to, a možná jako jeden z prvních, už v polovině ledna 1990 do televizní kamery jako představitel Občanského fóra. Řekl jsem to, protože vím, že lidé od revolucí očekávají víc, než mohou přinést. Pak se nutně dostavuje zklamání, které někdy bývá strašně destruktivní a vede k tomu, že se někdy po těch krásných opojných revolucích dějiny vrací do horšího stavu, než byly předtím. Havel byl Havlem jak jsme ho znávali jen do poloviny prosince 1989, když se rozhodl kandidovat na funkci prezidenta. Od Občanského fóra a od vnitrostátní politiky se až okázale odtrhl, odstěhoval se na tajné místo, protože nechtěl být obtěžován stranickými problémy (OF se ovšem stranou nestalo, zůstávalo jen hnutím, ale to je jen otázka terminologie). Nechtěl už s námi nic mít, protože chtěl být „nadstranickým“ prezidentem. Cítili jsme se doslova zrazeni. Museli a chtěli jsme ovšem dělat všechno proto, aby byl Václav Havel byl zvolen. Všechno to dopadalo nejvíce na mne, protože mne Havel ustanovil svým zástupcem (a pak nám zmizel z očí). A po mně, když jsem se pak v únoru 1990 stal předsedou české vlády, na Jana Urbana. Havel dal košem slovenským katolíkům. První velkou chybu ve své „slovenské politice“ udělal Václav Havel hned první den svého prezidentování. Ačkoli ústava nic takového nepředepisovala, neletěl do Bratislavy, kde byl Ján Chryzostom Korec připraven odsloužit slavnostní mši Havlovi na uvítanou. „To je tragédie, to se nemělo stát!“ komentoval to tehdy podle vzpomínek Petra Pitharta sepsaných pro Hlídací Pes. kníže Karel Schwarzenberg. A co už vůbec není pochopitelné: Havel nejel na Slovensko ani dalších čtyřicet dnů. Ano, o jeho návštěvy byl obrovský zájem všude na světě. Byl tak jiný, než všichni ostatní papaláši! Jeho proslovy byly literární díla. A byl to prezident. který se dostal na Hrad skoro rovnou z vězení.
O jeho poměru k politickým stranám už psali Jan Urban a Petr Pithart v knize ,,České průšvihy 1989 – 2025": Představa prezidenta asepticky odděleného, odříznutého, a přitom nadřazeného nad základními institucemi země byla nejen nepraktická, ale i nemožná. Havel svá předsevzetí musel dříve či později porušovat, chtěl-li běh věcí ovlivnit, a právě pak se dopouštěl chyb. Daly by se subsumovat do rubriky pokrytectví: dělal něco jiného, než říkal. Ale na české straně republiku mu to lidé dlouho tolerovali, zatímco Slováky iritoval.
Jan Urban: ,,V roce 1989 se mi dostala do rukou analýza Státní bezpečnosti určená komunistickému vedení, kde se psalo, že jádro československého disentu tvořilo padesát až šedesát lidí, aktivních podporovatelů po celé republice bylo maximálně šest set. Byli jsme úplně izolovaní.“ (Otázka: Kde tehdy byli všichni ti dnešní padesátiletí a starší ,,demokraté“? Odpověď: Jeden a půl milionu v KSČ, dva miliony v SSM, jeden milion ve Svazu žen, tři miliony v Pionýru a stejně tolik ve Svazu československo-sovětského přátelství, 80 tisíc v Lidových milicích, milion ve Svazarmu a všichni dospělí v Revolučním odborovém hnutí.)
Urban: ,,Havlův tým, tedy Saša Vondra, Jirka Křižan a další, se od nás (OF) v podstatě trhli. Nejdřív do ateliéru Josky Skalníka a pak na Hrad. Havel dal později výslovný příkaz se s Občanským fórem nebavit. Vedlo to k delegitimizaci Fóra a tomu šílenému zmatku. Každý hrál svou hru. Hrad ústy Václava Havla neustále zdůrazňoval, jaký je ten parlament nesmysl, navíc se přidaly diskuse kolem ekonomické reformy. Viktor Kožený byl už na první pohled podvodník. Přednášel jsem na Harvardu, kde mě varovali: Dejte si na něj pozor, zpronevěřil tady ohromnou částku dolarů! Vzkazoval jsem to Klausovi i Havlovi. A za týden vidím ve zprávách, jak ministr vnitra daruje Koženému stříbrný kolt s věnováním. Když myslím na devadesátá léta, vidím Žofín, kde bylo jedno ze středisek kuponové privatizace. Jdu po mostě do redakce, je zima, sníh, dole se vine dlouhá fronta lidí čekajících na kuponovou knížku, ohřívají se u ohně z nalámaných větví. Doba kamenná. Koukám na to a hledám smysl. Po dvaceti letech to nahlas řekl bývalý premiér Stráský, že to bylo úmyslné, že cílem kuponové privatizace bylo vytvořit novou šlechtu, která bude politicky loajální. To nevadí, že ti lidi nic neuměli, byli mladí, žhaví a poslouchali – tak dostali velké majetky. Václav Klaus byl na české poměry geniální komunikátor, který si uvědomil, že lidi jsou drogově závislí na ideologii a že nezáleží na obsahu, ale na formě. A tak všechno zideologizoval. Politické strany neexistovaly, to byly fankluby. Neexistovala dokonce ani pravice a levice. Navíc začala ta zpackaná privatizace. Ostatně česká politika je dodnes pořád stejně dětinská a pořád je jen o vyvažování zisku a ztrát.“
Jan Urban pokračuje: ,,Před 35 lety, 29. prosince 1989, byl devátým československým prezidentem zvolen Václav Havel. Havel – prezident byl někdo úplně jiný, než jak byl znám a ceněn v disentu. Dřív byla jeho největší devízou schopnost a ochota hodiny naslouchat diskusi, nasávat a srovnávat argumenty a přístupy, aby nakonec v několika větách formuloval stanovisko, přijatelné pro všechny. Nový Havel měl názor dřív, než kohokoliv vyslechl. Obklopil se přitakávači a podivnými existencemi, mezi nimiž nechyběli agenti StB nebo hvězdopravci,“ vzpomíná Jan Urban.
,,Okamžitě po příchodu na Pražský hrad přikázal Václav Havel svému týmu přerušit všechny kontakty s Občanským fórem. Navenek to odůvodnil tím, že není prezidentem OF, ale všech. Namísto, aby Fórum zůstalo alespoň na české straně motorem a iniciátorem změny, stalo se nechtěným cizím elementem v ještě nedostatečně obsazeném neživotném institucionálním systému komunistické diktatury. Od této chvíle ztratilo OF legitimitu. Kdokoliv s ním nesouhlasil, mohl ho ignorovat nebo si jít stěžovat na Hrad. Prezident si přesto nechal ve Špalíčku na Můstku, kde OF našlo nové sídlo, vyhradit jedno patro, kde se hodlal, jak tvrdil, jeden den v týdnu záležitostmi OF zabývat. Nikdy k tomu nedošlo. Ve skutečnosti se mu Fórum zdálo jako nezvladatelný a teď už zbytečný přežitek „revoluce“ a nebezpečně nezávislá konkurence s vlastními nápady. Stále častěji se v něm totiž ozývaly autentické hlasy z krajů, požadující radikálnější postup v nápravě zločinů a křivd komunistického režimu. Lidé pořád ještě věřili ve změnu a hledali pocit spravedlnosti. Jenže Havel řešil zahraniční cesty, fanfáry a nové uniformy Hradní stráže. Zároveň prezident vědomě oslaboval OF tím, že z něj bez vědomí jeho vedení stahoval do svého týmu zkušené lidi z důležitých pozic. Luboš Dobrovský se alespoň důstojně rozloučil. Michal Žantovský zmizel na Hrad bez rozloučení. Od této chvíle měly informace a volba témat procházet mimo Fórum a jedině prezident měl rozhodovat, se kterými jednotlivci a o čem se Hrad bude bavit. Jeho nepochopení důležitosti parlamentarismu, institucí a politických stran se stalo příslovečným a bylo už o něm napsáno dost.
Většina Havlových chyb vycházela z jeho v té chvíli autentického, byť naivního a nezodpovědného přesvědčení, že v prezidentské funkci zůstane jenom do voleb a nanejvýše po dva roky existence Ústavodárného shromáždění. Všichni, kdo se v té době měli možnost setkat s Václavem Havlem, se shodli v jednom: Havel prezident byl někdo úplně jiný, než jak byl znám a ceněn v disentu. Dřív byla jeho největší devízou schopnost a ochota hodiny naslouchat diskusi, nasávat a srovnávat argumenty a přístupy, aby nakonec v několika větách formuloval stanovisko, přijatelné pro všechny. Nový Havel měl názor dřív, než kohokoliv vyslechl. Šel tak daleko, že dokonce vydal příkaz: „Nepouštějte ke mně nikoho se špatnými zprávami.“ Obklopil se přitakávači a podivnými existencemi, mezi nimiž nechyběli agenti StB nebo hvězdopravci. A když se Koordinační centrum OF alespoň na začátku pokoušelo s pomocí jeho vzácné ženy Olgy varovat před největšími personálními přehmaty, jako když si za osobní tlumočnici vybral bývalou asistentku šéfa Městského výboru KSČ Miroslava Štěpána, vzkázal zpět, že se OF nemá starat, protože ta paní „má pozitivní vibrace“. A tak o jedné polední přestávce odešel z Hradu jeden z jeho nejstarších a nejbližších přátel Stanislav Milota. Prostě si vzal z věšáku bundu a odešel na oběd, ze kterého už se na Hrad nikdy nevrátil. Podobně odešel i John Bok, který vedle kompromisů s komunisty nesnesl i povýšené chování nového prezidenta a jeho okolí. Mnozí z jeho blízkých okamžitě podlehli lákání privilegií, nabízených starou gardou poslanců i parlamentního aparátu a soustředili se hlavně na rozvíjení osobních výhod. Málokdo odolal vábení takzvané Zelené karty, zaručující poslancům a poslankyním bezcelní dovozy zboží. Pro nové panstvo existovala i takzvaná karta F, zavazující všechny státní orgány k pomoci držiteli takové karty v jakékoliv situaci. A když se po volbách pár nešťastníků pokusilo vyvolat hlasování o zrušení takto neřestných privilegií, hlasování v plénu jejich návrhy většinou bez diskuse smetlo ze stolu. Znovu a znovu se potvrzovalo, že zkušenosti vězení nebo pronásledování Státní bezpečností nepředstavují ve svobodě žádnou kvalifikaci pro řízení věcí veřejných.“
Poznámka: Žel, právě z disentu se rekrutovalo nejvíce lidí do nejvyšších pater politiky, veřejné správy a justice, přestože o jejich kvalifikaci a kompetentnosti bylo možno od počátku pochybovat, protože kromě vesměs průměrného vzdělání, mudrování , konfliktů s komunistickým režimem a podpisu Charty nebyli ničím predisponováni pro výkon vysokých funkcí. Ostatně Mirek Vodrážka, sám disident, se od nich distancoval a své přátele prohlásil za ,,chlastací partu“. Potvrzuji – taková je i moje osobní zkušenost. Myslím, že určitou představu o lidech a poměrech v tomto společenství lze získat sledováním dokumentárního televizního cyklu, uváděného na ČT Art pod titulem ,,Underground“. Zkrátka amatéři v každém ohledu se chopili moci, tomu jak spravovat stát se učili za pochodu a nevyhnutelně s bezpočtem chyb, s jejichž následky se potýkáme dodnes. Namátkou připomínám, že ministrem spravedlnosti a později předsedou Ústavního soudu se stal bytový právník, který podle mého názoru ani za dvacet let v čelu ÚS vlastně tak docela nepochopil roli Ústavního soudu a poslání ústavních soudců. Co dodat? Snad jen to, že
*
Odkazovat na velikány minulosti smysl nemá,
vždyť každá doba je jiná a kontexty se také liší,
následkem plynutí času je totiž neustálá změna,
co bylo moudré včera na to dnes jen hlupák slyší.
*
Nostradamus, Hus, Churchill, Havel a ostatní,
přes propast času nám posílají nadčasové vzkazy,
jenže světlo minulosti dnešní noc sotva rozední,
kdo bere dávná moudra doslova současnost zkazí.
*
Nemějme politiky za zřídlo moudrosti a poučení,
jsou to lidé jako my ostatní a dělají spoustu chyb,
jejich plusy na mínusy nová doba snadno změní,
nevěřte proto že dnes by nám s Havlem bylo líp.
*
Autor teskní po devadesátkách a chybí mu vize,
svou lamentací přiznává že revoluce nedošla cíle;
dnes jako tenkrát chodí se do politiky pro peníze
a kdo tohle nevidí měl by si pořídit silnější brýle.
