Článek
Několik set tisíc příslušníků české šlechty, intelektuálních elit a nekatolických církví emigrovalo, sedmadvacet českých pánů sťal kat Mydlář při hromadné exekuci na Staroměstském náměstí, český jazyk ustupoval němčině, poddanství se zvrhlo v otroctví, české země třicet let pustošila válka, která některé kraje zcela vylidnila, prostý lid upadl do extrémní chudoby, celá země byla pleněna vlastními a cizími armádami, docházelo k neslýchanému násilí vůči obyvatelstvu, královstvím se potulovaly početné tlupy ldezertérů, lapků a mordýřů, kteří vraždili, loupili, znásilňovali, vypalovali usedlosti i celé dědiny, mezi strádajícím a zoufalým obyvatelstvem rozmáhal se kanibalismus, faráři přestávali kázat, křtít, žehnat, oddávat i pohřbívat, na desítky let zaniklo školství a z dětí vyrůstali bezcitní primitivové s mravy mrchožroutů, hospodářství upadlo do krize, z níž se vzpamatovalo až o sto let později (mimo jiné také následkem morových ran) – a šílený Jan Ziegler nám tady vypráví o éře rozkvětu českých zemí! Pokud by byl aristokratem alespoň na knížecí úrovni a oddán habsburskému trůnu, snad by si mohl lebedit stejně jako vévoda Albrecht z Valdštejna, ale protože by se vší pravděpodobností narodil a brzy umřel jako bezprávný nevolník s robotní povinností, patrně by se raději utopil nebo se nechal za žold naverbovat do císařské armády než aby snášel kruté podmínky života poddaného lidu, jež byly v barokních časech mnohem horší než ve středověku. Jasně, pobělohorská doba nám zanechala spoustu úžasných architektonických klenotů, mimo jiné i barokní Prahu, jedinečný světový fenomén, a utvářela rovněž českou a moravskou krajinu do té podoby, jaká je nám dnes blízká, ale pod vší tou pompézní nádherou a okázalou zbožností nevýslovně strádali prostí lidé. Anglický ekonom Joseph Marshall procestoval české země ve druhé polovině 18. století a do svého deníku si poznamenal, že nikde v Evropě nespatřil tak zubožený národ jako v Čechách – podle jeho svědectví potkával fyzicky zakrnělé, neduživé, stále hladové a bázlivé venkovany, hledající útočiště před počasím a nočními duchy v ubohých chatrčích, ve kterých početné rodiny přespávaly na plesnivé slámě rozprostřené na hliněné podlaze. Obraz českých zemí byl anglické veřejnosti představen Marshallem takto: Postavení poddaných v Čechách hodnotil autor velmi negativně, venkovská stavení na Nymbursku přirovnává k nejnuznějším chatrčím, rovněž zacházení s venkovany na Litoměřicku a jejich situaci hodnotí autor hůř než situace venkovanů v sousedním Sasku. Ostře vystupuje proti přístupu šlechty k venkovanům a doporučuje anglické praktiky. O hospodaření v oblasti mezi Litoměřicemi a Prahou autor říká: „…nikdy jsem neviděl horší ječmen, nebo jiné obilí plné plevele; a cení si ho asi málo, jelikož jsem viděl na mnoha polích ječmene pást se dobytek, což mě přivedlo k otázce, zda ho sejí s úmyslem, aby byl spasen zelený….“ (viz strany 304–310 cestopisu.). Pozoruhodný je anglický pohled na slavný Karlův most, dnes pokládaný za klenot evropského stavitelství a za mimořádně vyhledávanou kulturní památku: V Praze pobýval J. Marshall ve dnech 18. srpna – 16. září 1770. Ve městě byly ještě patrné škody způsobené Sedmiletou válkou. Sochařská Výzdoba Karlova mostu dobovému vkusu protestanských Angličanů všeobecně neodpovídala, například paní Hester Thraleová o něm napsala: „Ten slavný most je jednoduše ošklivý, řekla bych, přecpaný obrovskými sousošími špatně zhotovených soch přílišné velikosti, ačkoli se přes něj dá snadno projet a je velmi dlouhý“. Joseph Marshall sice uznává, že „to je solidní stavba, nicméně zcela postrádající jakoukoliv eleganci; a když cestovatel slyší, že se stavěla 150 let, předpokládá, že musela vznikat v extrémně chudém období, nebo být postavena panovníkem nevelkého ducha“. (strany 305–306 cestopisu). Inu, každý vnímá poběhorskou éru z jiného úhlu pohledu, někdo vidí jen klady, já - narozdíl od Zieglera - vedle kladů nepřehlížím ani zápory. Nejspíše proto, že nemám aristokratický původ, nejsem Němcem a nepostrádám sociální cítění.
