Článek
A jsou to naopak politici, kdo žádá po národu téměř nemožné – především aby jim po všech selháních dále důvěřovali, aby se dokázali uskrovňovat, kdykoli politici zadělají na krizi, kterou potom nezvládnou řešit bez utahování opasků obyvatelstva, krachů firem, škrtů v sociální sféře, zmrazením platů ústavních činitelů, zvyšováním daní a zdražováním všeho, zastavením nutných projektů a dalšími, ještě hlubšími záseky do státního rozpočtu, atd. Politici, kteří jistě neodcházeli z lukrativních míst do politiky proto, aby se obětovali pro národ, ale naopak aby se národ obětoval pro ně, očekávají, že lidé se musí smiřovat s nekonečným sledem různých krizí, a že dokážou přežívat v turbulentním politickém, ekonomickém, sociálním, ba i morálním chaosu, do něhož jsou bez vlastního zavinění neustále zaplétáni jako mouchy do pavučiny. Ale především očekávají, že neztratí víru v demokracii, která se ukazuje být jen tím, čím byla Potěmkinova vesnice, a že si zachovají důvěry v právní stát, přesněji ve vládu práva, ačkoli již bezpočet účastníků soudních řízení a policejních vyšetřování na vlastní kůži poznal, že justiční systém a právní řád nefungují tak, jak je deklarováno v Ústavě, v preambulích všech zákoníků, jaké kdy vyšly tiskem, i v duchu nálezů Ústavního soudu, a aby lidé stále znovu a znovu chodili volit, protože - jak praví staré přísloví - naděje umírá naposledy.
Ne, lidé po politicích nežádají víc, než politici mohou splnit; lidé většinou chtějí jen to, co politici slibují, když se před volbami ucházejí o jejich hlasy, aby se podrali do funkcí, od kterých si slibují kariéru a materiální prospěch, jakých by v ,,civilním“ povolání zřejmě nedosáhli. Typickým příkladem se stala nesmírně ambiciózní Danuše Nerudová, která v akademické sféře už vyčerpala veškerý růstový potenciál a po skandálu s byznysem s vysokoškolskými tituly (tak podobném obchodu provozovanému JUDr. Kindlem na plzeňské právnické fakultě) se ocitla se sestupné kariérní trajektorii; politika se tak stala novou šancí na vzkříšení vyhasínající hvězdy.
Žel, dnes již víme, že politická práce skládá se z několika fází: 1) adept na politickou kariéru se nejprve musí prosadit v rámci své strany nebo hnutí, aby se dostal na volitelné místo na kandidátce, 2) pokud uspěje, následuje boj o funkce, 3) podaří-li se mu získat funkci, musí upevnit svou pozici, obklopit se loajálními podřízenými, zpacifikovat nebo vyhodit kritiky, a 4) přežít úspěšně následující volby, protože jak pravil klasik, pravým smyslem práce politika není služba veřejným zájmům, nýbrž úspěch v každých dalších volbách, všechno ostatní je podružné. Ale nic z výše uvedených fází politické aktivity apriori neznamená, že vytouženou funkci dokáže zvládat ku prospěchu občanů a státu, tak jako parádní svatba a sliby věrnosti nezaručují harmonické manželství až do smrti a předem neeliminují případné konflikty, nevěry, nenávist a rozvod. Úspěšné zvládnutí prvních čtyř stupínků k moci nezaručuje, že na tom čtvrtém neklopýtne a neupadne, protože převyšuje míru jeho schopností být tím, kým být chtěl, a zvládat úkoly, které se náhle před tím vynoří. A to první, v čem obvykle hned na úvodu zklame, jsou sliby, které v předvolební rozjuchanosti občanům dával s takovou lehkostí, aniž by domyslel, že by je někdy musel doopravdy splnit.
Já na rozdíl od autora nejsem přesvědčen o tom, že my, občané, jsme na politiky příliš nároční a že od nich vyžadujeme výkony, jakých většina z nás sama schopna není. Problém je v tom, že sami politici na sebe nejsou dost nároční a že za vrchol úspěchu pokládají nikoli úspěšné zvládnutí úkolů, jež na ně jejich funkce kladou, nýbrž samotné získání funkce – a pak už nic. A protože nic lidského mi není cizí, připouštím bez laciného moralizování, že jejich politický cynismus má svou logiku – vždyť k tomu, aby se člověk zabezpečil na většinu života docela postačí pár let ve vrcholné funkci a až politikovi skončí jeho mandát, může mít při rozumném hospodaření vystaráno na hodně dlouho. Nadto získá konexe, které se vždycky mohou hodit, protože vlivné známosti mohou být stejně důležité jako IQ, vzdělání a tituly.
Autor se dopouští předsudečného odsudku slovy o tom, že když jedna vláda má odvahu prosadit něco nepopulárního, další vláda reformu POPULISTICKY zruší, čímž apriori první vládě (kterou jistě myslí současnou vládní koalici, jíž nepokrytě fandí) přiznává patent na odborně správná a společensky zodpovědná rozhodnutí, zatímco vládu, která Fialův kabinet vystřídá, předem dehonestuje nálepkou demoralizovaných populistů, kteří budou SPRÁVNÉ reformy Fialovy vlády korigovat či rušit jen proto, aby se zavděčili povykujícímu davu prostoduchých žroutů, jimž údajně nejde o nic jiného než o plné talíře, HODNOTOVÁ politika je nezajímá a kašlou na to, že projídají budoucnost svých dětí a vnuků. Jenže to je demagogie stejně klamavá, arogantní a urážlivá jako téměř vše, co v posledních letech slyšíme od reprezentantů vládní koalice a jejích fanoušků na adresu lidí, kteří vyjadřují nespokojenost s poměry. Nemyslím si, že lidé, jimž všichni vděčíme za všechno, jsou rozmazlení. Potřeba mít střechu nad hlavou, pitnou vodu, v zimě v bytě teplo alespoň nad bodem mrazu, jisté zaměstnání s platem či mzdou, ze kterých lze uživit rodinu a občas dětem dopřát nějakou drobnou radost, jistota, že v případě ohrožení či nouze se člověk dovolá pomoci policie a stane-li se obětí špatných lidí, soudy rychle a spravedlivě poskytnou ochranu jeho osobě a jeho právům, možnost odebrat se do důchodu dříve než těsně před smrtí a ve stavu umožňujícím myšlení, pohyb a hygienu bez přebalování plen, atd., jsou základními existenčními potřebami, nikoli nadstandardem pro rozmařilé milovníky luxusu. Co dodat? Snad jen to, že:
*
Viní nás, že od politiků téměř zázraky žádáme,
rozum, skromnost, pokora a vděk nám chybí,
kdo je formát, tomu hlas ve volbách nedáme;
jenže my nechceme víc než co nám politici slíbí.
*
Pětatřicet let jsme pouze pokusnými králíky,
experimentální kapitalismus stal se vivisekcí;
zatímco experimentátoři i za omyly berou balíky,
my máme být vděčni za každou bolestnou lekci.
*
Autor přestřelil výrokem o rozmazleném lidu,
neznám státem rozmazlovaného bezdomovce,
a když téměř polovina národa střídá nouzi a bídu,
pak vláda je špatným bačou a lidé jenom ovce.
