Článek
Ten obrázek je ostatně pořád dokola stejný - na politické scéně se objeví nějaká osobnost, která projevuje jisté schopnosti nebo charakterové rysy, kterými se odlišuje od svých předchůdců. Lid si tak vytvoří iluzi, že pokud si zvolí zrovna tohoto konkrétního politika, všechno bude jiné - mávnutím kouzelného proutku se sníží daně, ztrojnásobí platy a voda ve všech potocích se změní na pivo. Ale co se to nestalo? Daný politik je zvolen a po několika letech jeho vlády zhrzený lid přichází na to, že se vlastně mnoho nezměnilo. Stát je pořád stejnou zkostnatělou mašinérií, státní správa je přebujelá a neefektivní a pokud se něco změnilo, tak pouze věci tak složité, že jim běžný volič ani nerozumí. Přichází opět deziluze. Začíná hledání nového mesiáše, ten poslední nás totiž zklamal. Znovu. Ve většině případů opoziční scéna vygeneruje více či méně otřelého politika, na kterého národ ukáže prstem a řekne: „To je on! Ten tím kormidlem dokáže otočit!“ Daný politik se za velkých nadějí většiny národa dostane k moci a kolotoč se roztáčí nanovo.
Problém není v politicích, ale v našich očekáváních
Na začátek si pojďme říct jednoduchou statistiku, která je ve více než 30 let fungující demokracii poměrně ojedinělá. Ještě jsme tu neměli premiéra, který by dokázal dotáhnout do konce více než jedno volební období - nejblíže k tomu měl hned na začátku Václav Klaus, jeho druhá vláda ale padla před koncem jeho mandátu. Následně Miloš Zeman odsloužil jedno období a to další si mezi sebe dokonce musela rozdělit trojice Špidla - Gross - Paroubek. Následně padla vláda i Topolánkovi, aby se to samé stalo i Nečasovi. Jedno volební období dostal Sobotka, po něm už přišel Andrej Babiš a současný premiér Petr Fiala. Proč tomu tak je? Někdo může říct, že to je logické, protože vláda obvykle musí dělat nepopulární kroky a ty jí snižují preference, což resultuje v odlišné výsledky v následujících volbách. Jakákoliv kontinuita tím trpí, ale v zásadě to dává smysl. Nemůžeme si za to ale tak trochu sami? A nezpůsobujeme tím, že za chvíli nikdo pořádný nebude chtít post premiéra zastávat, protože moc dobře ví, že až bude odcházet, lid ho bude většinově nenávidět?
Je vůbec možné, aby někdo splnil ta očekávání, která na pozici premiéra klademe? Na jednu stranu chceme reformy, protože náš stát v mnoha směrech nefunguje ideálně, ale kdokoliv nějaké reformy udělá, se zlou se potáže. Nadstandardy ve zdravotnictví? No fuj, my chceme všechno zadarmo! Důchodová reforma? No já tedy do 67 let určitě pracovat nebudu! Moc státních intervencí? Ani náhodou, nechceme se vrátit do komunismu. Málo státních intervencí? K čemu ten stát pak máme, když nic nereguluje?! A jako bonus, když už tedy někdo tu odvahu má a skutečně něco prosadí, přijde další vláda a ta celou věc populisticky zruší. Ostatně právě tím v současnosti vyhrožuje hnutí ANO, které deklaruje, že těžce prosazenou důchodovou reformu po svém nástupu k moci zruší. A budeme se opět točit dokola. Současná vláda čelí kritice, že je asociální a nemyslí na důchodce a ta další bude podrobena oprávněné kritice, že je populistická a nemyslí na budoucnost. Po dalších čtyřech letech Babiše ho zase asi budeme mít dost a budeme znovu intenzivně hledat, kdo z opozičního tábora po něm ten nepořádek bude uklízet.
Andrej Babiš přijde a zruší, co současná vláda prosadila. Poté mu to zase někdo jiný oplatí.
Problém je tak, jak už to poměrně často bývá, spíše v nás samotných. Proč do politiků projektujeme něco, čeho bychom sami nebyli schopni? A proč jsme u toho pokrytečtí? Očekáváme, že budou dělat složitá rozhodnutí pod velkým tlakem, ale poté je kritizujeme, že za to chtějí být adekvátně zaplaceni. Mají snad tuto nevděčnou práci dělat zadarmo? Naše očekávání jsou značně nerealistická a sami tím trpíme. Ano, skutečně je hypoteticky možné, že jednoho dne přijde opravdu silná osobnost, která svým charismatem sjednotí alespoň většinovou část národa a nějaké reálné změny provede - ale do té doby, než se tak stane, bychom měli být rádi za to, co máme. Mohlo by to být lepší, ale také by to mohlo být o dost horší. A Petr Fiala sice v poslední době dává vyjádření, která jsou v jistých ohledech nešťastná, ale v jednom má pravdu - co má politik dokázat změnit za 4 roky? Navíc v takové ideologicky nejednotné vládě, kterou aktuálně vidíme? Věřím tomu, že pokud by Fiala dostal o čtyři roky více, viděli bychom více reálných dopadů jeho politiky, což by se někomu líbilo a někomu zase ne. Jenže on je nedostane. A vsadil bych si na to, že ani ten, kdo přijde po Fialovi, více než 4 roky nedostane - a znovu dokola.
Nechali byste si nadávat zadarmo? Ne? Tak proč to chcete po jiných?
Diskuse ohledně platů politiků je nedůstojná a tento problém se úzce váže k tomu, co jsem popisoval výše. Práce politiků si nevážíme. Očekáváme od nich, že budou dokonalí, že budou efektivní a že přinesou našemu státu tak převratné změny, že naše ekonomika rázem bude soupeřit s těmi nejlepšími na světě. A pokud tohle všechno nedokážou, nezaslouží si podle nás adekvátní plat. Chceme, aby do politiky chodili schopní lidé, kteří něco dokázali a kteří za sebou mají nějaké úspěchy? Kteří mají vzdělání a rozhled? Pak bychom je měli umět zaplatit. Takovým lidem potečou v soukromé sféře na účet ještě daleko vyšší peníze, než na které si mohou přijít v politice i se všemi možnými náhradami. Viktimizovat politiky za to, že chtějí plat odpovídající své odpovědnosti, je opravdu hloupé a ještě hloupější je v těchto diskusích používat coby srovnání průměrnou mzdu - dá se skutečně srovnat tlak vyvíjený na dělníka u pásu s tlakem, kterému musí dennodenně čelit vrcholní politici?
A že podobné populistické diskuse o tom, jestli by politici náhodou neměli brát méně, rozdmýchává právě Andrej Babiš, je skutečně úsměvné. Jeho fandové by si měli uvědomit, že ne každý politik má v zádech jmění vybudované na dotačním byznysu jako právě Babiš - tomu pak může být jedno, jestli bude brát více nebo méně, protože má opravdu naducaný zlatý polštář. Co ale politici, kteří museli kvůli této kariérní dráze odejít s vysoce placené manažerské funkce? Kteří upřednostili takříkajíc veřejný zájem před vlastní kariérou? Samozřejmě, systém, kdy politici rozhodují sami o vlastních platech, je poměrně nešikovný a svádí k tomu, že bude kritizován, ovšem měli bychom si uvědomit, že schopní lidé by zkrátka měli brát dobré peníze. A pokud budou ve státní sféře podfinancováni, bude se dít to, co se děje kdekoliv jinde - odejdou tam, kde dostanou více. Proto stát nemá schopné úředníky a není schopen vybudovat vlastní IT aparát - protože za tabulkové platy kompetentní kuře hrabat rozhodně nebude.
Ve své práci chceme co nejvyšší plat. Pro politikům nechcete zaplatit tolik, kolik si jejich práce zaslouží?
Veřejnost má utkvělou iluzi, že politika je něčím, co by se mělo vykonávat čistě pro tu prestiž samotnou. Pro možnost sloužit své vlasti. Vždyť ti politici by vlastně měli být vděční za to, že jsme je zvolili! A oni chtějí ještě platit? No hanba! Ale za dobrý pocit, že odvádíte službu své vlasti, se nenajíte. Dokonce tímto pocitem ani nezaplatíte nájem a tuto měnu prozatím neberou ani v supermarketech. Když si k tomu všemu připočteme, že tento dobrý pocit z výkonu státní služby je povážlivě rozředěn faktem, že vám půlka republiky nadává, aniž by byla schopna říct, co přesně jste vlastně udělal špatně, už to nezní jako tak úžasná práce, nebo ano? Být politikem je práce jako každá jiná. Pokud bude nabízený plat převážen nevýhodami, které tato práce má, budou ji chtít dělat jenom snílci, sebevrazi a neschopní lidé. Zaklínáme se tím, že bychom měli mít schopnou státní správu - vážně to chceme? Pak tedy musíme sáhnout do peněženky, zaplatit za to a ideálně u toho nemít takové řeči.
Politici chtějí zanechat odkaz. Dlouho se to žádnému nepovedlo
Když jsme tohle všechno vyjmenovali, tak být politikem vlastně zní jako naprosto šílená práce, kterou by dle mého popisu nechtěl vykonávat ani průměrný prodavač nebo popelář. Před veřejností musíte obhajovat každou korunu ze svého platu, výrazné procento obyvatel vás nemůže vystát, jste pod neustálým tlakem a na konci dne stejně nemáte šanci nic pořádného změnit. Můžete se snažit sebevíc, ale šance, že skončíte v zapomnění je odhadem 99 ku 1. Proč to tedy ještě někdo chce dělat? A objektivně jde o skutečně schopné lidi, ať si o nich myslíme cokoliv. Petr Fiala, bývalý rektor jedné z největších českých univerzit a uznávaný akademik, jehož inteligenci nemůže zpochybnit nikdo, ani jeho politický oponent. Andrej Babiš také má svoje mouchy a není jich málo, ale něco umět asi musí, když vybudoval z ničeho takové byznysové impérium. Zrovna tyto dvě nejvýraznější figury současné politiky mohly v klidu zůstat u svých původních profesí a měly by všechno - uznání, peníze a asi i klid.
Proč tedy právě tito lidé nakonec často vstoupí do politiky, i když moc dobře vědí, jak jejich cesta pravděpodobně skončí? Ano, můžeme si naivně myslet, že to je skutečně kvůli tomu, že chtějí vykonat nějaké dobro. Nechci nikomu brát iluze a skutečně to u některých je možné, takže to ponechme jako první dílčí důvod. Dalším může být touha po moci, ovšem jak už jsme si řekli, v politice je moc spíše chimérou - i v nejvyšších exekutivních funkcích je vaše reálná moc omezená tisícovkou různých směrnic, přebujelým úřednickým aparátem a těžkopádnou státní mašinérií, které trvá roky i desetiletí něco reálně vykonat. Ve svém byznysu Babiš luskl prsty a druhý den měl výsledky, ve funkci premiéra luskne prsty a úřednice v kanceláři vedle něj tak maximálně leknutím rozlije své ranní kafe. Osobně bych tak spíše řekl, že jde o nějakou snahu zanechat za sebou nějaký odkaz, který by přežil je samotné. Za padesát let by se děti v učebnicích dějepisu učili, že právě díky Fialovi nebo Babišovi se mají tak dobře - je to ale reálné?
Lakonickou odpovědí by bylo, že není. Těžko ale můžeme na tak složitou otázku dát tak triviální odpověď. Kontrovat ovšem můžeme jinou otázkou, která nám může pomoci - kdo je posledním českým politikem, který nějaký odkaz má? Kandidátů je málo, já osobně bych z porevoluční doby jmenoval maximálně Václava Havla a Karla Schwarzenberga - jejich kroky měly reálný vliv na budování naší demokracie, mají zvuk ve světě a jisté, především pak havlovské, ideály jsou něčím, čím se zaklínají jejich nástupci dodnes. K diskusi bych připustil ještě další dvě jména, tedy Václava Klause a Miloše Zemana, kteří mají svou nepopiratelnou zásluhu na porevolučním vývoji naší země, bohužel pro ně ale svůj odkaz, pokud nějaký měli, v posledních letech každodenně pošlapávají. A kolik jmen upadlo do zapomnění nebo do nemilosti? S jakými ambicemi přicházeli do politiky Gross, Paroubek a další? Zanechali po sobě něco? Ano, ta jména většina lidí zná, ale odkaz nemají žádný. Vsadil bych si na to, že ho za sebou nezanechají ani Fiala a Babiš - také bych si ale vsadil na to, že i přes to všechno přijdou další inteligentní „blázni“, kteří to budou zas a znovu zkoušet.
