Článek
Když byla roku 2018 Jana Maláčová jmenována do funkce ministryně práce a sociálních věcí ve vládě Andreje Babiše, vypadalo to, že má tehdejší ČSSD po dlouhé době nějakou výraznou progresivní osobnost. S názory Maláčové jsem nesouhlasil nikdy, ovšem v jejích politických počátcích jsem si myslel, že by mohla být symbolem generační obměny uvnitř ČSSD, která byla po odchodu Bohuslava Sobotky potřeba. Šlo o výraznou levicovou političku, která tehdy ještě byla názorově jasně ukotvena na Západě a pokud by ČSSD vedla do voleb 2021 ona, a ne vyčpělý Jan Hamáček, možná by strana ze Sněmovny nevypadla. Ovšem ona se místo toho na nějaký čas rozhodla z nejvyšší politiky stáhnout, ČSSD se přejmenovala na SOCDEM a když se Maláčová vrátila, bylo jasné, že ani jedna strana té druhé už nemá co dát.
Bylo vůbec ještě možné SOCDEM zachránit?
Na začátek je fér si položit otázku, jestli Jana Maláčová nešla do předem prohraného boje. Přeci jen přebírat zadluženou stranu, která za sebou má několik volebních debaklů a aktuálně se nachází mimo Sněmovnu není úplně jednoduchý úkol - navíc je nutno si přiznat, že už neexistuje nic jako „typický“ volič sociální demokracie. Doby, kdy většina levičáků volila sociální demokraty a většina pravičáků ODS, jsou dávno pryč, dnes drtivou většinu levicového elektorátu vysál Andrej Babiš a pro SOCDEM zkrátka nic nezbylo. Maláčová mohla nastoupit, jak už jsem napsal výše, coby přímá náhrada Jana Hamáčka, ale tehdy bylo zřejmé, že se do této pozice úplně netlačí - v té době ovšem ze strany ještě něco zbývalo a bylo rozhodně realističtější ji zachránit než dnes. Maláčová sice na předsedkyni kandidovala, a právě se Šmardou prohrála, ovšem už na první pohled mi přišlo, že na tuto porážku spoléhala a kandidatura tehdy byla jen na oko.
Následně se Maláčová stáhla do ústraní a nechala Michala Šmardu, aby si kolaps sociálních demokratů vychutnal naplno. Šmarda to asi myslel dobře, ale ukázal se jako naprosto neschopný manažer, který nedokázal stranu jakkoliv nakopnout, poskytnout jí jakoukoliv koncepci a vinou své mediální nevýraznosti se na SOCDEM úplně zapomnělo. Maláčové můžeme vyčítat hodně věcí. Své úspory bych jí skutečně nesvěřil, protože by pravděpodobně nakoupila desítky nepotřebných zbytečností a následně to prezentovala jako „investici“ - ale myslím si, že právě ona stranu mohla nakopnout. Mediální pokrytí by měla určitě vyšší a zároveň by měla dost času do voleb na to, aby dokázala situaci zvrátit. Ano, možná by se jí to nepodařilo, protože SOCDEM byla v tristním stavu už před těmi čtyřmi lety, ovšem rozhodně by měla větší šance než nevýrazný Šmarda.
Jana Maláčová se ale ke kormidlu dostala až na podzim roku 2024 po výbuchu strany v krajských volbách. V roce 2021 se mohla pokusit resuscitovat stranu, která byla v jakémsi kómatu, ale šanci na vzkříšení ještě měla, ovšem o tři roky později se Maláčová pouze pokoušela dávat první pomoc politické mrtvole. Bohužel pro ni u toho zesměšnila sama sebe. Jedna z nejstarších českých stran si takový konec dle mého názoru skutečně nezaslouží, protože spojení s komunisty opravdu nepřeji nikomu. Sociální demokraté (tedy to, co z nich zbylo) tím de facto rezignovali na jakoukoliv sebeprezentaci coby demokratické strany, pošlapali veškeré hodnoty a pro větší šanci na zisk poslaneckých křesel pro Maláčovou a Zaorálka se za Stačilo ponižujícím způsobem připlazili. Jakoukoliv důstojnost v tom skutečně nehledejme.
Předsedkyně SOCDEM ztratila soudnost. Nebo jí jde jen o funkci?
Do hlavy šéfky sociálních demokratů nevidíme, ale fakta mluví poměrně jasně. Ve chvíli, kdy začínalo být jasné, že strana se na vlastní pěst do Sněmovny nedostane, autoritářsky a bez projednání s členskou základnou rozhodla o tom, že „vybraní členové“ budou moci kandidovat na kandidátce Stačilo. Samozřejmě těmi vybranými členy byla především ona sama, její kolega Lubomír Zaorálek, který by za pěknou funkci taky klidně prodal obě ledviny a další místopředseda Jiří Nedvěd. Najisto tedy nemůžeme říci, že Maláčová svou stranu prodala za vidinu poslaneckého křesla, ovšem všechna fakta na to ukazují. Osobně si myslím, že ona sama vyhodnotila, že strana je naprosto mrtvá, a tak se naprosto nekapitánsky rozhodla potápějící se loď opustit mezi prvními.
V této úvaze pracuji s předpokladem, že Maláčová neztratila zbytek soudnosti. Pokud totiž skutečně věří, že tento prapodivný krok stranu nějakým způsobem zachrání, jde o naprostou naivitu, která by mě u bývalé ministryně překvapila. Evidentně sice moc nerozumí ekonomice a počítání jí taky moc nejde, ovšem alespoň jsem si myslel, že má nějaký politický talent. Všichni ti, kteří měli nějakou relevanci, po tomto kroku stranu v protestu opustili a ze SOCDEM jako takové vlastně vůbec nic nezbylo. Už je to jen skořápka, kterou nejdříve pořádně vysál Andrej Babiš a ten poslední zbyteček využila právě Maláčová k tomu, aby zužitkovala svou asi poslední šanci udržet nějakou vlastní politickou relevanci. Evidentně je jí jedno, že působí jako klaun bez pevného názoru a že všichni voliči s více mozkovými buňkami, než má průměrný prvok moc dobře vědí, že to celé udělala jen s vidinou vlastního prospěchu.
Čestnou zmínku si zaslouží i právě Lubomír Zaorálek, od kterého bych něco podobného na rozdíl od Maláčové naprosto čekal. Zaprvé názorově do Stačilo celkem zapadá, protože v posledních letech mluví jako někdo, kdo je na výplatní pásce Vladimira Putina, takže pravděpodobně ani neřešil žádné morální dilema. Navíc Zaorálek celou svou politickou kariéru působí právě tím dojmem, že v zájmu vlastní kariéry udělá naprosto cokoliv. Jelikož jakékoliv spojení se s komunisty je naprosté dno, jeden by řekl, že v současné chvíli už nás Zaorálek nemůže ničím překvapit, na druhou stranu bychom ale měli být opatrní, jinak nás tento politický matador zase něčím šokuje. Pravděpodobně už má v ruce připravenou lopatu, aby do tohoto pomyslného morálního dna vykopal díru a objevil dno naprosto nové. Nedivil bych se, kdyby v kampani byl dokonce radikálnější než samotní zástupci Stačilo, zkrátka aby ukázal, že si to místo vážně zaslouží.
Co měla Maláčová udělat jinak?
Odpověď na tuto otázku se bude lišit v závislosti na tom, co bylo jejím hlavním zájmem. Pokud to byl osobní prospěch, tak pravděpodobně nic jinak udělat nemohla - možná mohla dělat trochu méně názorové ekvilibristiky, aby nepůsobila tak směšně a nedůvěryhodně. Sázka na Stačilo se ale v její pozici jeví jako ta nejjistější cesta do Sněmovny. Samozřejmě o to komičtější by bylo, kdyby se Maláčová do Sněmovny nakonec nedostala, což, to se bez mučení přiznám, jí trochu škodolibě přeji - potom by celé toto morální zdiskreditování se a destrukce vlastní strany byly naprosto k ničemu. Každopádně z pohledu čistě osobního prospěchu v samém jádru věci jednala předsedkyně SOCDEM asi správně, protože většina průzkumů ukazuje, že Stačilo se ve volbách nad 5 % dostane a pro Maláčovou jako jedničku v Praze by to mělo stačit, pokud se nestane nějaké překvapení.
Pokud ale jejím hlavním zájmem bylo zachránit vlastní stranu, tak už o nijak geniální rozhodnutí rozhodně nešlo, spíše naopak. Mezi lety 2010 a 2013 vypadli ze Sněmovny lidovci a jejich situace byla v podstatě totožná s tou, v jaké byli sociální demokraté v roce 2021. Většina lidí nedávala KDU-ČSL velké šance na návrat do vysoké politiky, ovšem Pavel Bělobrádek dokázal kormidlem otočit a v roce 2013 se lidovci vrátili zpátky se ziskem poměrně hezkých 6,8 % - co by za to dnešní SOCDEM dala? Tím chci primárně říci, že Jana Maláčová, pokud chtěla stranu skutečně zachránit, měla nastoupit už po prohraných volbách a začít budovat nějaký systematický základ. To, že přišla rok před volbami a začala všechno překotně měnit, ničemu nepomohlo - naopak svými chaotickými kroky pod časovým tlakem způsobila ještě větší vnitřní rozvrat už tak rozhádané strany, což byl poslední hřebíček do rakve.
Ostatně právě Maláčová je jakousi diagnózou toho, co se stalo celé levicové scéně české politiky. Levice v České republice zemřela. Už tu dávno nemáme autenticky levicovou stranu, která by zároveň neinklinovala k lacinému nacionalismu - pokud tedy levicovým voličům zbyl jako jediná možná volba Babiš, je něco špatně. Kam jsme se to dostali, když je pro takového voliče nejlepší možností miliardář, který do politiky vstupoval jako pravicový politik? Takže klinická smrt SOCDEM skutečně není jen chyba Jany Maláčové, ale její sebedestruktivní jednání zkrátka zapadá do toho, co se u nás s levicí jako takovou celkově stalo. Většina lidí by na jejím místě selhala, u Maláčové je ale největší problém v tom, že právě u ní kdysi voliči sociální demokracie věřili, že ona by selhat nemusela. Zázraky se ale nedějí a se SOCDEM se tak můžeme definitivně rozloučit.