Článek
Totalita. Cenzura. Tato a další označení padají z úst opozičních politiků na adresu dnešního režimu. Jde ale skutečně o totalitu, když tohle všechno můžete říkat, aniž by vás kdokoliv trestal? Je tu cenzura, když můžete říct nebo napsat prakticky cokoliv a nikdo vás za to nemůže stíhat, dokud neporušujete platné zákony? Kdyby tu byla totalita nebo cenzura, tak by si Babiš ani Okamura rozhodně nemohli dovolit předstoupit před zaplněnou Sněmovnu a mít proslov, který je následně vysílán v televizích a přepisován v médiích, na téma toho, jak moc jsou utlačováni a umlčováni. Je to totiž trochu oxymoron. Jde o politiky, kteří plně využívají všech výhod, které jim demokracie nabízí, ale odmítají hrát podle jejích pravidel.
Svoboda slova se nerovná právu říkat cokoliv bez následků
V mnoha věcech jsou odlišní, ale v něčem jsou Okamura s Babišem naprosto totožní - třeba v jejich poněkud svérázném vykládání si toho, co vlastně je a není svoboda slova. Podle nich by svoboda slova měla být tím, že mohou říct naprosto cokoliv a nikdo je u toho nejenže nemůže umlčet, dokonce je u toho nikdo nesmí ani kritizovat. Lidé z extrémní strany spektra si totiž často pletou pojmy s dojmy - ve chvíli, kdy do éteru vypustí nějaké extrémně kontroverzní tvrzení, považují následně za cenzuru i to, že se na ně slétne velká část normálně uvažujících jedinců a začne je za to kritizovat. Myslí si, že pod tíhou této kritiky jsou svým způsobem umlčováni. Tohle ale není cenzura, ale pouze následek. A když řeknu něco, co je potenciálně kontroverzní, musím s tímto následkem počítat a za svým názorem si následně stát - nebo ho přehodnotit.
Okamura je docela dost slyšet na člověka, který je údajně umlčován.
Když tedy Okamura a jeho SPD začnou s kampaní, která ma jasně rasistický podtext, a někdo jim otevřeně vmete do tváře, že jsou to rasisté, nejde o cenzuru, ale o přirozenou a koneckonců i oprávněnou protireakci. Když někdo o Babišovi řekne, že byl v StB, nejde o snahu umlčet ho a dostat ho z veřejného prostoru, jde pouze o oprávněnou analýzu historických faktů a minulosti našich ústavních činitelů. Jenže Babiš i Okamura ve všem vidí spiknutí. Sami sice často nevědí, jestli se proti nim spikla vláda, EU, kolektivní Západ, Soros nebo ilumináti, ale někdo se proti nim spikl určitě, protože jinak by takhle ošklivě jejich domnělou svobodu slova nikdo neomezoval. A pokud je Tomio Okamura stíhán policií za to, že podněcuje k nenávisti pomocí svých rasistických billboardů s „chirurgy z dovozu“, opět nejde o nějaké selektivní likvidování konkurence, ale pouze o přirozenou reakci právního státu na porušení zákonů. Okamura totiž velice rád rozdává kopance všemi směry, ale pokud někdo kopne do kotníku jeho, hned se schoulí do klubíčka a hraje si na nebohou oběť systému.
Ale ne, nejsem naivní - moc dobře vím, že Babiš i Okamura tohle všechno vědí. Oni nejsou zaslepení, nejsou to ani ideologové, jsou to jen političtí byznysmeni a moc dobře vědí, že boj za svobodu slova je pro jejich voliče neskutečně sexy. Pokud ze sebe tedy Okamura dělá novodobého Jana Husa, kterého chtějí upálit na hranici za jeho prvoplánový rasismus, nejde pouze o za vlasy přitažené otáčení reality, ale spíše o více či méně promyšlený marketingový plán. A nejhorší na tom je, že to bude fungovat. Dost velká část voličů SPD nebo ANO totiž má pocit, že jsou nějak umlčováni. Myslí si, že jejich názory nejsou většinovou společností brány dostatečně vážně a tak volí tyto bojovníky za svobodu slova na baterky, protože si myslí, že po jejich nástupu k moci už jejich názor nějakou váhu mít bude. I v tomto případě ale značně chybí spíše sebereflexe - dost voličů si neuvědomuje, že jejich názor ve veřejném prostoru nerezonuje například proto, že nedává smysl, je potenciálně toxický, nebo kulturně zapadá kamsi do 19. století.
Dejme Okamurovi ministerstvo vnitra a budeme mít policejní stát
A co je na tom všem nejvíce paradoxní? Pokud se dostane k moci tandem Babiš a Okamura, tedy právě ti dva největší přeborníci v pseudoobraně svobody slova, tak až v tu chvíli tu reálně nějaká cenzura začne být. Začněme šéfem SPD a mistrem pasivního rasismu Tomiem Okamurou, který v případě vstupu do vlády s hnutí ANO bude mít silné páky pro vyjednávání - a tím pádem se dá očekávat, že nebude mít problém dostat pro svou stranu nějaké silové ministerstvo. Že by ministerstvo vnitra? Pak by bylo jednoduché nenápadně utáhnout nějaký šroubek tady, za pár týdnů zase tamhle a po pár měsících nám možná Okamura nezablokuje komentáře na Facebooku jen u svých příspěvků, ale i někde jinde. Okamura je totiž přesně ten obránce svobody slova, který ovšem za tuto svobodu považuje pouze názory, které korespondují s tím jeho. Pokud někdo má názor odlišný, tak už to do jeho zdegenerované množiny pro svobodu úplně nezapadá.
Andrej Babiš je přeci jen trochu jiný případ. Zatímco Okamura trpí jakousi verzí napoleonského syndromu modifikovaného pro nacisty, Babiš je ukázkový devadesátkový manažer, který vás za jednu chybu seřve před celou firmou a očekává od všech bezmeznou loajalitu smíchanou se špetkou rektálního alpinismu. Ostatně celé hnutí ANO je sektou, kde jeho členové mezi sebou vedou interní souboj o to, kdo šéfovi lépe zalichotí, bude ho efektivněji obhajovat v médiích a celkově ze sebe udělá většího patolízala. Babiš je zvyklý pracovat v této bublině, kde žádný protinázor neexistuje - a pokud existuje, tak je jeho původce ve zlomku vteřiny vyhozen, zdiskreditován a následně rituálně obětován. Proč by tedy nějaké protinázory měl trpět, až bude šéfovat státu?
Andrej Babiš není takový fanatik jako Okamura, svobodu slova ale neuznává ani on.
Dost možná tak vznikne dohoda, kdy budou lidi blokováni za to, že o Okamurovi napíšou, že je rasista a o Babišovi, že je estébák - tedy sice pravdu, ovšem pravdu nepohodlnou pro potenciální státní špičky. Sice sám Babiš si o Okamurovi možná bude myslet, že to rasista skutečně je a Okamura si také může myslet, že jeho vládní šéf je estébák, ale na tom v této pokřivené realitě koneckonců nesejde, protože tady nejde o pravdu, ale pouze o reálnou moc. Stačí se podívat, co se děje na sociálních sítích právě šéfa SPD - tam stačí napsat cokoliv byť jen se stínem kritiky a za pár minut zjistíte, že už svého oblíbeného rasistu najednou nevidíte, protože vás promptně zablokoval. Tedy asi ne přímo on, ale dobře instruovaný tým čtyřkařů ze střední, kteří mu za stovku na hodinu spravují sociální sítě.
Všichni politici nejsou stejní - někteří jsou horší
Ještě mohu souhlasit s tvrzením, že všichni politici mají nějakou negativní stránku, ale úplně mě iritují prohlášení, že všichni jsou stejně špatní. Jsou totiž různé druhy „špatnosti“ - někteří politici se utopí v byrokracii, a proto reálně nic neprosadí. Další jsou účeloví populisté, kteří sice něco prosadí, ale to něco je spíše hezká hra pro jejich voliče. A pak, kromě mnoha dalších typů, tu máme politiky, kteří jsou nebezpeční pro demokracii jako takovou. Takové, kteří jsou ohrožením pro svobodu slova a kteří by nejraději napsali do ústavy, že pluralita názorů je sprosté slovo. Skutečně vám přijde, že takový vyšinutý autoritář je stejně špatný jako trochu zmatený nebo neschopný byrokrat, kterých je teď plná Sněmovna?
Takže vážně ne. Rozhodně nesouhlasím s tím, že Okamura je stejně špatná volba jako kterýkoliv jiný politik například z vládních stran. Okamura je výrazně horší volba. Je to jako byste řekli, že kdybyste si měli vybrat mezi tofu bez chuti a plesnivým sýrem, bude vám jedno, co z toho budete muset sníst. No… nebude - asi si radši vyberete tu variantu bez chuti, protože se z ní aspoň nepozvracíte. Politici jako Okamura jsou takovým plesnivým sýrem naší demokracie, který ale z nějakého podivného důvodu sami dobrovolně udržujeme u moci a poskytujeme mu jakousi relevanci. Pokud kromě této relevance dostanou tito lidé do rukou i moc, mohou se tu dít věci podobné těm šílenostem, které vidíme na Slovensku. Možná fotbalové kluby dostanou kvótu na maximální počet černochů v týmu. Nebo v národním zájmu budeme muset překládat všechny položky na menu v restauracích, takže místo „foie gras“ budeme jíst „tučná játra“.
Postupem let se ale v tomto ohledu stávám ze střízlivého realisty spíše deprimovaným pesimistou, a pokud jsem ještě nezlomil hůl nad tímto národem, tak to bylo spíše ze zbytků naivity, které v sobě ještě mám. Já bych tohle všechno pochopil v zemi, která nezažila totalitu a tím pádem vlastně neví, čeho by se měla bát - ale neměli jsme tu náhodou před rokem 89 neustálou kontrolu a dysfunkční autoritářský režim? Sice měli, ale těch 36 let je evidentně dost dlouhá doba na to, aby kolektivní paměť byla úspěšně promazána. A nevidíme snad, jak fungují (nebo spíše nefungují) státy, kde se k moci podobní politici dostali? Maďarsko i Slovensko jsou spíše k smíchu a stávají se z nich ruské satelity. Ale asi ani tyto relativně blízké případy nám nestačí k tomu, aby nás dokázaly odstrašit od podobné volby. Někdy si říkám, že by snad bylo lepší, pokud by Babiš dokázal sestavit jednobarevnou vládu, protože by nám alespoň vládnul pouze jeden autoritářský šílenec a ne dva.
