Článek
Článků věnujících se kritice současné vlády bylo již napsáno hodně a samozřejmě i já mám mnoho bodů, u nichž si myslím, že bylo možné postupovat daleko lépe. V posledních čtyřech letech se nikam neposunuly agendy školství a zdravotnictví, zároveň jsem očekával větší posílení práv sexuálních menšin a zklamaný jsem z celkově zpackané digitalizace. Ovšem ruku na srdce, podobné množství výčitek bychom mohli mít vůči kterékoliv vládě, která tu kdy byla - vzhledem k objemu agendy, který musí řešit, jsou chyby takřka nevyhnutelné. Náš systém navíc neumožňuje vládnout jinak než v koalici, kde je dohoda a nějaká shoda na zásadních reformách opravdu složitá, tudíž je skoro nemožné ze dne na den prosadit výraznou systémovou změnu vlastně čehokoliv. I s přihlédnutím k tomuto všemu tu je několik aspektů, za které musíme Fialově vládě dát větší či menší pochvalu.
1. Konzistence a předvídatelnost
Našemu současnému premiérovi mnoho lidí vytýká jeho jistou „profesorskou nudnost“, která způsobuje, že v mnoha momentech působí odtrženě od reality a běžný občan k němu složitě hledá cestu. Charisma, které by přesvědčilo davy, nikdy nebylo Fialovou silnou stránkou - charismatičtí lídři ale většinou bývají nestálí a jsou spíše hlasití, než aby se mohli pyšnit pevnými názory. Fiala sice může působit nudně, ale v jeho jednání můžeme poměrně jasně pozorovat určitou ideologickou linku, od které neuhýbá. Všichni tak nějak tušíme, co od něj můžeme čekat a to je věc, kterou můžeme ocenit hlavně v době krize. Když začala válka na Ukrajině, naprosto jasně jsem věděl, že Fialova reakce bude silně prozápadní a jasně se postaví na stranu napadeného státu - například u Andreje Babiše bych očekával daleko více lavírování a ačkoliv by se na konci dne možná rozhodl stejně, ruku do ohně bych za to rozhodně nedal. V některých věcech je zkrátka vhodné mít jasno.
Babiš je schopný probudit se jako pravicový liberál, obědvat jako levicový konzervatista a jít spát jako centrista - někoho možná baví tento názorový kolotoč sledovat, ale pro vedení státu to moc dobrá devíza není. Není to dobré z hlediska kredibility republiky před zahraničními partnery a koneckonců to není úplně příjemné ani pro vaše vnitropolitické partnery. Fiala by sice mohl mít větší drajv v prosazování vlastních cílů, ovšem pro lidi okolo něj je rozhodně příjemnější s ním spolupracovat - co slíbí, to v drtivé většině případů i dodrží a i ústní dohoda pro něj má nějakou váhu. Navíc díky jasně nastaveným mantinelům je práce pohodlnější i pro ostatní členy kabinetu, kteří jasně vědí, kam naše země geopoliticky směřuje a co tedy mají říkat. V hnutí ANO je toto například poměrně složité, protože vám reálně hrozí, že když půjdete do televize obhajovat to, co váš šéf říkal včera, tak on si to mezi tím rozmyslí a pak vás ještě seřve.
2. Zahraniční reprezentace
Už samotný fakt, že se po delší době nemusím stydět za našeho premiéra ani prezidenta, mluví sám za sebe. V době, kdy nás v zahraničí reprezentoval tandem Zeman - Babiš nebo předtím Zeman - Sobotka, nebylo mi moc příjemně. Zeman zastával otevřeně proruské postoje a v kombinaci se svým hulvátským chováním veřejně poškozoval naše zájmy, Sobotka uměl velice špatně anglicky a u Babiše jste nikdy nevěděli, co si zrovna vymyslí. Ano, na jednu stranu se sice velice rád fotil s Macronem, na stranu druhou ale obdivoval autoritáře jako Orbána a tím pádem nebylo zcela jasné, jakým směrem vlastně zemi vede. Tohle všechno naši zemi poškozovalo v očích zahraničních partnerů, protože nebylo úplně zřejmé, na jakou stranu se v případě nějaké vyhrocené situace vlastně postavíme.
Za Miloše Zemana se člověk musel stydět, u současných lídrů tomu tak není.
Od nástupu Petra Fialy a následně i od zvolení Petra Pavla prezidentem má po dlouhé době vláda a prezident plnou shodu na přístupu k zahraniční politice. V obou případech jde o jasně prozápadní politiky, kteří v racionálních mezích podporují i evropskou integraci a tím pádem naše země působí daleko důvěryhodněji. Kdyby válka na Ukrajině začala o několik let dříve, nemyslím si, že bychom patřili mezi nejvýraznější zastánce napadené země v rámci EU - v současné chvíli jsme ale díky dobrému zahraničními kreditu pravidelnou součástí zásadních bezpečnostních jednání a zatímco třeba Slováci nebo Maďaři jsou často vyloučeni, nám se nic podobného neděje. Kdybychom ale ještě měli Miloše Zemana a Andreje Babiše, dost možná bychom se ocitli v takové situace, v jaké je aktuálně Ficovo Slovensko - tedy sice coby součást EU a NATO dostává základní informace, ovšem nikdo mu moc nevěří s čímkoliv, co by se nemělo dostat do rukou nepříteli.
3. Schopnost hledat shodu
Fialova vlastnost snažit se v každé situaci najít konsenzus je značně dvousečná, protože kdyby byl dominantnější, možná by se mu podařilo prosadit více programových priorit své strany. Ovšem z hlediska vládní stability jde určitě o dobrou vlastnost, protože v kontextu toho, co se dělo od revoluce, jsme v posledních čtyřech letech sledovali skutečně poměrně poklidné volební období a nikdy reálně nehrozil pád vlády. Příliš často jsme nesledovali žádné veřejné praní špinavého prádla a ačkoliv vláda jako celek řešila poměrně dost zapeklitých kauz a situací, nikdy se nedostala do stavu, že by na sebe její členové veřejně nadávali. To sice může znít jako něco, co by mělo být základem politické debaty, ovšem je nutné to zmínit, protože za minulých vlád tomu tak nebylo a často jsme si nebyli jisti, jestli daný kabinet vydrží do konce jemu určeného období - ostatně často také nevydržel.
K tomu se váže i vysoká vládní stabilita, protože jsme nesledovali žádné překotné točení ministrů - jediný ministr, kterého Petr Fiala sám odvolal, byl Ivan Bartoš po zpackané digitalizaci stavebního řízení. Přišly i další změny, ty ale měly většinou vnitrostranické nebo jiné důvody. Stačí si vzpomenout na to, jak Andrej Babiš v době koronavirové pandemie točil ministry jako na orloji, aby nakonec stejně skončil u Adama Vojtěcha, se kterým začínal - především v době velké krize se tohle nejevilo moc jako koncepční krok a nakonec se i toto nešťastné řešení projevilo nesystematičností zaváděných změn. Ano, tohle můžeme Fialovi i vyčítat. Možná měl přistoupit k rekonstrukci svého kabinetu a možná by to celé vládě pomohlo, kdyby na klíčových postech došlo třeba po dvou letech vlády k obměně. Něco podobného jsme ale nemohli čekat, protože Fiala skutečně vždy upřednostní kontinuitu před překotnými změnami, byť to je občas na úkor větších reforem.
4. Racionalita jako hráz proti populismu
Na začátek je potřeba říct, že pokud chcete najít nějakého politika, který není ani trochu populista, tak vám jen popřeji hodně štěstí, protože ho budete potřebovat. Platí to i o Petru Fialovi, který samozřejmě v některých věcech populistický také je - ostatně politik, který není populistický, nemá šanci být zvolen. Pro zvolení je nutné říkat především to, co se líbí. Ovšem všechno má své meze, i populismus. Takoví Babiš nebo Okamura jsou schopni slíbit všechno všem a je celkem jedno, že někdy jde o sliby zcela protichůdné a vzájemně se vylučující. V tomto ohledu je Fiala alespoň trochu racionální pragmatik, který zbytečně nešponuje očekávání a kvůli tomu může působit méně atraktivně, v jeho slovech a slibech je ale povětšinou o něco více pravdy. Samozřejmě, i on porušil své sliby a šel proti svým kdysi deklarovaným zásadám. Ale i tak můžeme říci, že ve světě plném populismu jde o spíše racionálního politika, který je schopen udělat i nepopulární krok, pokud si to situace žádá a on to považuje za správné. Toho by třeba Babiš, který jedná jen podle toho, co mu říkají průzkumy, schopen nebyl.
5. Protipól Babiše a Okamury
Z mého pohledu je už jenom to, že stojíte na druhé straně než Babiš nebo Okamura, něčím, za co si zasloužíte pochvalu. V době, kdy jsme za sebou měli osm let vlád s Andrejem Babišem, by ho nebýt Petra Fialy nikdo nebyl schopen porazit - a mohli jsme dopadnout jako Slováci s Ficem. V době, kdy tehdejší opozice potřebovala sjednotit, přišel právě Petr Fiala coby výrazná postava, která díky své klidné síle byla schopna dát dohromady širokou koalici demokratických stran. Jen díky tomu bylo možné nerozhodnuté voliče přesvědčit o tom, že Babiše je možné porazit, což výrazně zvedlo volební účast a zapříčinilo, že koalice Spolu vyhrála a dostala se k moci. Je naprosto fér říct, že bez Petra Fialy by se to nikdy nestalo, protože opozice nedisponovala další podobnou postavou, která by byla schopna hledat kompromisy tam, kde ostatní hledají konflikt.
Fiala dokázal sjednotit demokratickou opozici a hlavně díky němu skončila vláda Andreje Babiše.
Na konec bych tedy rád napsal svůj osobní názor - Petr Fiala byl dobrý premiér. Nikoliv dokonalý, ale dobrý určitě ano. Má mnoho chyb, z nichž některé ho pravděpodobně budou stát možnost premiérské křeslo obhájit, ovšem v politickém balastu dnešní doby jde o jednoho z mála slušných lídrů, kterého naše země mohla mít. Člověk s ním nemusel vždy souhlasit, ale alespoň se za něj nemusel stydět a když cestoval do zahraničí, mohl přiznat, že je Čech, aniž by se u toho červenal. Objektivně naši zemi vedl v těžké době - počínající recese a rostoucí inflace, která tu zůstala po minulé vládě, do toho válka na Ukrajině a mnoho dalších bezpečnostních hrozeb. A tyto kritické výzvy zvládl dobře. Jiné, převážně vnitropolitické záležitosti, určitě mohl zvládnout lépe, ale v konečném zúčtování by z toho měl vyjít i tak pozitivně. A až přijde Andrej Babiš, budeme na tuto dobu relativního klidu se slzou v oku vzpomínat.
