Článek
Je zřejmé, že dávno pryč jsou doby, kdy politická scéna byla jasně rozdělená na pravici, levici a nějaký pomyslný střed. Dnes v sobě většina stran mísí myšlenky zleva i zprava a toto striktní rozdělení tak svým způsobem ztratilo svou původní relevanci. Ani národ už není rozdělen na jasně pravicové a jasně levicové voliče. Andrej Babiš je v tomto ohledu odrazem doby, ovšem ve zcela extrémní rovině - on nejenže není vyhraněný, on dokonce zvládá tyto směry střídat, přepínat mezi pravicí a levicí, konzervatismem a liberalismem a nejhorší na tom je, že jeho voličům to vůbec nevadí a stále ho navzdory tomu považují za autentického.
Co si myslí lid, to si myslí Babiš
Pamatujete si, jak Andrej Babiš vstupoval do politiky? V předčasných volbách roku 2013 se prezentoval coby podnikatel, který přišel s pravicovou alternativou za zkorumpovanou ODS - to ostatně bylo něco, po čem tehdy byla poptávka. Po pádu vlády Petra Nečase byla ODS nedůvěryhodná a nikdo jí nedával šanci na slušný volební výsledek, coby konkurence pro silnou ČSSD tak tedy bylo nutné vyprofilovat nějakou pravicovou alternativu. Andrej Babiš v tomto ohledu uspěl, vysál skoro 19 % hlasů a jeho ANO skončilo druhé na pásce. Je to komické, že? Představit si Andreje Babiše v roce 2025 coby pravicového politika? A zároveň nutno dodat, že poměrně liberálního, protože jeho myšlenky z doby vstupu do politiky skutečně pokrokové byly.
Již během první čtyřletky ve vládě ovšem započal jeho dlouhý úkrok doleva a ve volbách v roce 2017 už nebylo možné ANO prezentovat coby pravicovou stranu - sám Babiš v následném období rád svou stranu prezentoval coby „catch-all-party“, což v překladu znamená stranu, která má co nabídnout každému. Ačkoliv toto označení ve svém zárodku není myšleno nijak pejorativně, Babiš mu takového významu postupem času dodal - protože začal slibovat všechno všem. Budou vysoké důchody, nízké ceny, nové sportovní haly, dálnice všude a zároveň nebudeme muset platit vyšší daně a budeme držet rozpočet pod kontrolou. Naší smůlou bylo, že se Babiš dostal k moci v době ekonomické konjunktury, takže měl možnost rozfofrovat všechny tyto peníze, aniž by musel k jejich zisku vyvinout nějaké vyšší úsilí.
Radek Vondráček patří rétoricky k té extrémnější části hnutí ANO.
Během tohoto rozhazovačného období Babiš přišel na to, že lidi se dají moc dobře koupit a ještě lépe se dají kupovat ti, kteří nemají moc peněz a jsou závislí na příspěvcích od státu. Takže sám sobě položil několik otázek: Koho si můžu snadno koupit? Kdo mi pak bude loajální a nebude řešit moje kauzy? Z koho můžu postavit své silné voličské jádro? Odpověď byla poměrně jednoduchá a od tohoto momentu se z hnutí ANO stalo hnutí bojující takřka výhradně za práva důchodců. Jsou to totiž disciplinovaní voliči, kteří se vyznačují poměrně vysokou loajalitou a vzhledem k tomu, že jejich primární příjem je zcela určovaný státem, jde s nimi poměrně dobře manipulovat. Babišovi pak ve výsledku stačilo šikovně pracovat s rétorikou ohledně valorizace důchodů, výrazně přitlačit v prosazování národně-konzervativních témat a rázem se stal pro většinu starších lidí dobrou alternativou k porevolučnímu establishmentu, který jen kradl. Babiš sice taky krade, ale aspoň jim přidává víc peněz.
Pragmatismus je v politice potřeba, ale všeho moc škodí
Historie ukázala, že politik nemůže být jen ideolog, protože jinak zkrátka nebude úspěšný. Musí v sobě mít alespoň trochu toho cynického pragmatismu, který mu umožní jeho myšlenky nějakým přijatelným způsobem prosadit - ovšem Andrej Babiš toto umění dotáhl do takové dokonalosti, že jakoukoliv ideovost zcela potlačil a začal se soustředit pouze na ten pragmatismus. To mu sice viditelně přináší úspěch, ovšem pohřbívá tím původní smysl politiky a dělá z ní tak pouhý rétorický souboj o přízeň davů, nikoliv už prostředek k prosazování nějakých jasných hodnot. Když totiž nejsilnější strana v zemi žádné reálné hodnoty nezastává a vy vlastně nevíte, co po nástupu k moci udělá, je to poměrně deprimující zpráva o stavu naší politické scény. Dříve se strany musely nějak vymezovat, ovšem s nástupem Andreje Babiše se politická scéna jaksi zploštěla a sebrala stranám možnost pro to být odlišnými - právě proto, že Babiš střílí na všechny strany, snaží se zalíbit všem a vůbec mu nevadí, že jeho projevy jsou často protichůdné vůči něčemu, co řekl v minulosti.
Ostatně vše dokumentuje současná předvolební situace, kdy dopředu nevíte, jestli Andrej Babiš půjde do koalice s extrémně pravicovým SPD nebo s komunistickým Stačilo. Je pravda, že na začátku druhé světové války nacisté a komunisté při obsazování Polska účinně spolupracovali, ale od té doby se už moc v lásce nemají. Hnutí ANO ale stojí někde mezi a figurky Andreje Babiše poskakují tak, jak on chce - Karel Havlíček se snaží být tou lidskou tváří hnutí a chce lákat umírněnější voliče, kteří sami sebe definují jako středové nebo umírněně pravicové. Pak tu ale máme například Radka Vondráčka nebo občas samotného Babiše, jejichž výroky jsou do daleko větších extrémů a zcela evidentně cílí na voliče, kteří se pohybují v jednom či druhém extrému. Vtipné je, že pravý i levý extrém se v Česku vyznačují velice podobnými rysy, tím pádem stačí zkrátka být extrémistický a rázem jste atraktivním pro oba dva tyto tábory. Vyhazování migrantů a kritika EU imponují jak nacistům, tak komunistům.
Miloš Zeman byl sice nejhorší porevoluční prezident, nějakou ideologii ale měl.
Skvělým případem Babišovy ideové vyprázdněnosti byla prezidentská volba, což je snad jediná volba v Česku, kde ještě ideologie hraje nějakou roli. Miloš Zeman zvítězil, protože se stavěl do opozice vůči elitám a prezentoval sám sebe coby zástupce utlačovaných mas. Podařilo se mu jeho konkurenty Schwarzenberga a Drahoše vykreslit jako tu ošklivou pražskou kavárnu, která ze svých knížecích zámků a profesorských židlí nevidí do života běžných lidí. Svou „lidovost“ pak Zeman dokázal tím, že společně s Mynářem a Nejedlým v Lánech lidově rozkradli, co bylo možné. Babiš tuhle kartu ale hrát nemohl. V parlamentních volbách může lidem snadno něco nabídnout a slíbit, ovšem ve volbě prezidentské nabízel jen sám sebe a své hodnoty. A ty nebyly, jak bylo jasně vidět, vůbec nijak vyhraněné. U Petra Pavla jste, ať se vám to líbilo nebo ne, věděli naprosto přesně, kde stojí. Babiš jen lavíroval a byl nečitelný, což mu prezidentskou volbu celkem jasně prohrálo.
Nebojte, nejsme jediní. Prázdní populisté vyhrávají všude
Zatím to může vyznívat tak, že až nepochopitelná popularita Babiše z nás dělá evropského či světového zaostalce, ovšem není tomu tak. Lídři Babišova ražení (bohužel) získávají na popularitě všude a na mnoha místech už dokonce u moci jsou. Z bývalého východního bloku můžeme jmenovat Fica na Slovensku nebo Orbána v Maďarsku, což jsou dokonalé příklady lidí, jejichž jedinou ideologií je naprosté uzurpování veškeré moci. Kritika EU a Západu pro ně nejsou nějakým dogmatem, ale pouze nástrojem pro upevňování domácí pozice. Ovšem podobní ideově prázdní politici mají pravidelný úspěch ve vyspělejších zemích - stačí zmínit úspěch německé AfD, rakouských Svobodných, popularitu Marine Le Pen ve Francii nebo Geerta Wilderse v Nizozemsku. Všichni tito lidé a strany mají společné jedno - pro zvýšení preferencí by většina z nich neváhala prodat vlastní rodinu nebo ji klidně poslat do gulagu. O prosazování nějakých myšlenek tam vážně nejde.
Snad největším případem prázdného populisty, který dokázal uzmout obrovské množství moci, je samotný Donald Trump. Se sympatiemi k němu je Andrej Babiš v posledních měsících sice opatrnější, protože Trump se stává moc velkou neřízenou střelou i na jeho poměry, ale dříve ho otevřeně podporoval a je jasné, že právě jeho drsný styl Babišovi imponuje. Naším jediným štěstím je, že parlamentní demokracie přeci jen neumožňuje podobný autoritářský přístup, protože zvoleného premiéra výrazně brzdí některé další instituce - Senát, justice a prezident. Toto volání po drsných a tvrdých politicích, kteří vezmou situaci pevně do svých rukou a je vlastně jedno, jaké myšleny prosazují, se šíří Evropou a civilizovaným světem jako morová nákaza. Nemusíme se stydět za to, že u nás tento mor už dávno vypukl také, bojovat bychom s tím ale nějakým způsobem měli.
Nabízí se tedy poměrně logická otázka - co s tím? Nemyslím si, že tato otázka má jakoukoliv jednoduchou odpověď, ovšem zásadní je, že bychom měli začít od sebe. Chování politiků, jak ukazuje Babiš, pouze reflektuje poptávku voličů. Pokud nikdo nebude chtít, aby vyhrávali politici Babišova střihu, tak se k moci zkrátka nedostanou - nebo se budou muset změnit, aby se k ní dostali. Situace v naší politice tak koneckonců spíše vypovídá o stavu naší společnosti jako celku. Populistická a částečně extrémistická část politického spektra dokázala vygenerovat silné a relativně charismatické lídry (alespoň z pohledu jejich voličů) - Babiše, Okamuru nebo Konečnou. Tito lídři jsou schopni mobilizovat své podporovatele daleko lépe než lídři stran druhého tábora, kteří někdy tak moc lpí na slušné politice, až začnou postrádat jakékoliv charisma. Toto nemyslím jako přímou kritiku Petra Fialy, ale spíše současné vlády jako celku. Na hrubý pytel hrubá záplata, jak se říká. Možná proto by vládní strany také měly přestat hrát v rukavičkách a dát populistické opozici ochutnat trochu její vlastní medicíny.
