Za prezidenta se po volbách stydět nemusíme. Za všechny ostatní ale ano

Je skutečně příjemnou změnou, že konečně máme prezidenta, který se snaží za každé situace postupovat podle Ústavy a nedělá z povolebního vyjednávání laciný cirkusácký výstup. V tom se vyžíval především Miloš Zeman, který za každou cenu potřeboval být hlavní postavou a naši Ústavu si navykl používat jako náhradu za toaletní papír. Po rozporuplném prezidentování Václava Klause dokázal Zeman dvakrát za sebou opít rohlíkem nadpoloviční většinu veřejnosti, která ho zvolila a my ostatní jsme se mohli jen tiše stydět. Aktuální situace je ale jiná - Petr Pavel se nesnaží hrát hlavní úlohu, nýbrž se snaží hrát pouze tu úlohu, kterou mu předepisuje zákon. On sám žádnou ze stran vznikající vlády určitě nevolil, přesto jejímu vzniku nijak aktivně nebrání a je to spíše Babiš, kdo svůj vlastní nástup k moci zdržuje.

Petr Pavel je od samého začátku velice konzistentní v tom, co od nově vznikající vlády požaduje - dalo by se to shrnout do tří jednoduchých bodů a všechny z nich jsou v souladu s tím, jak by prezident měl postupovat a jakou roli by v povolebním vyjednávání měl hrát. Zaprvé požaduje, aby vláda jasně řekla, jak bude přistupovat k řešení současné bezpečnostní situace v Evropě - jinými slovy chce záruku, že budeme i nadále členy NATO a EU a budeme řádně plnit závazky, které jsme slíbili. V tomto už mu Andrej Babiš více či méně vyhověl, problémové jsou spíše dva zbylé body. Pavel chce dopředu znát i jména nominovaných na ministerské funkce a je dost pravděpodobně, že minimálně s jedním jménem bude mít velký problém. Pokud Andrej Babiš přinese na Hrad návrh na jmenování Filipa Turka ministrem zahraničí, nedovedu si představit, že Petr Pavel bude s touto nominací souhlasit. A má k tomu spoustu relevantních důvodů - Turkovu naprostou nekompetenci tuto funkci vykonávat nebo jeho diskutabilní minulost.

Nejvíce ale zatím drhne Pavlův požadavek na vyřešení Babišova střetu zájmů a především to, aby budoucí premiér svůj záměr vysvětlil veřejnosti. Tomuto požadavku se vůbec nedivím. Pokud Babiš slíbí prezidentovi něco mezi čtyřma očima, tak je to sice pěkné, ale nic to neznamená. Historicky víme, jak se Babiš chová jak ve svém byznysu, tak i v politice, takže Pavlova nedůvěra v jeho slova je naprosto pochopitelná. Sám vítěz voleb pak nejeví žádnou přehnanou snahu problém řešit, přestože měl čtyři roky v opozici na to, aby detailně připravil způsoby, jak českým zákonům vyhovět. Nevím, jestli Andrej Babiš očekává, že svým vyčkáváním donutí prezidenta k nějakým ústupkům z těchto požadavků, zatím to tak ale vůbec nevypadá.

Problémem je, že Babiš není moc zvyklý na odpor. Z Agrofertu, kde vládl (a vládne) tvrdou rukou, na něj není zvyklý vůbec a z politiky koneckonců také moc ne. Miloš Zeman mu žádné reálné podmínky nekladl a bral Babiše spíše jako spojence v boji se svými odpůrci. Ani při skládání minulé vlády to Babiš neměl tak složité, protože měl po ruce servilního Jana Hamáčka a spoléhal se na tichou podporu komunistů, kteří by pro nějaký vlastní prospěch svou duši zaprodali klidně i ďáblu. Teď proti němu ale stojí tvrdý soupeř, na kterého reálně nemá žádnou páku. Pavel je mezi lidmi velice populární, Babiš tedy ani nemůže využít nějakého zásadního tlaku veřejnosti k tomu, aby prezidenta zatlačil ke zdi. Může si dovolit ještě chvíli čekat, ale je naivní si myslet, že prezident nějak zásadně ustoupí ze svých požadavků, které jsou, jak už jsem napsal, navíc naprosto legitimní.

Kromě toho je Petr Pavel poměrně oprávněně naštvaný na bývalé vládní strany, že ho v jeho boji s Andrejem Babišem nechaly samotného. Je pochopitelné, že těsně po prohraných volbách prochází strany nějakou formou konsolidace - TOP 09 si nové vedení už zvolila, ODS a lidovci si ho volit teprve budou. Každopádně ta nejednotnost až bije do očí a nepůsobí vůbec dobře, protože jako by prohra způsobila to, že všechny strany rázem jako lusknutím prstu rezignovaly na své předchozí deklarace o tom, jak k sobě mají hodnotově blízko a jak budou spolupracovat. Babiš při dělení postů ve Sněmovně nedal žádnou funkci Pirátům, se kterými dlouhodobě svádí otevřený konflikt a Piráti na to reagovali tím nejhorším možným způsobem - začali žádat po ostatních opozičních stranách, aby jim nějaké funkce přepustily a to logicky rozpoutalo naprosto zbytečnou hádku, která mediálně nepůsobí vůbec dobře.

Další kapitolou je pak naschvál odcházející vlády týkající se předložení rozpočtu. Zbyněk Stanjura (a trochu i Petr Fiala) se urazil, že hnutí ANO otevřeně kritizovalo jeho rozpočet a rozhodl se, že ho do nově zvolené Sněmovny proti všem zvyklostem nepředloží ke schválení. To by znamenalo daleko delší rozpočtové provizorium, než je nutné. Sluší se připomenout, že i před čtyřmi lety samotné hnutí ANO při předávání moci podobný naschvál neudělalo a vznikající vládě tento pomyslný klacek pod nohy nehodilo. Je tedy zvláštní, že právě koalice Spolu, která se během celé předvolební kampaně zaklínala nutností udržet slušnost v politice, sáhla k podobnému nedůstojnému kroku. Nakonec samozřejmě po tlaku i od vlastních voličů a bývalých vládních partnerů Stanjura otočil, ovšem naprosto zbytečná škoda už byla napáchána a vůbec ničemu to nepomohlo. Pochybuji, že to někteří z opozičních voličů ocení jako to správné silácké gesto, protože to působilo spíše jako dětinské hádání se o hračky na pískovišti.

V tomto všem hádání a malicherných sporech tak opozici nezbývá čas na to, aby dělala to, od čeho opozice v demokratické zemi je - tedy kritizovala vládu a upozorňovala na její prohřešky. Je to tedy prezident, kdo musí podrobovat největší kritice kandidáty na ministry a programové prohlášení vznikající vlády. Z tohoto pohledu chápu, že je trochu naštvaný, protože neúmyslně dělá opoziční práci. Zároveň je veřejným tajemstvím, že hned po volbách se snažil přesvědčit především STAN a jeho předsedu Víta Rakušana, aby dali vyjednávání s ANO alespoň šanci a zamezili tak vzniku vlády s extrémistickým SPD - ani v této snaze ale prezident neuspěl a všechny opoziční strany neústupně trvají na tom, že s Babišem nikdy. Na jednu stranu je to logické, na stranu druhou se ale musíme ptát: „Vážně se takhle bojuje o naši svobodu a demokracii?“

Za aktuální situace bych byl skutečně překvapený, kdyby vláda vznikla ještě tento rok. Po počátečním vražedném tempu najednou Babiš začal působit dojmem, že se do vládnutí zase tolik nežene, protože je to právě on, kdo splnění všech prezidentových požadavků nějakým způsobem zdržuje. Možná je to tím, že vyjednávání s SPD a především s Motoristy nejde tak snadno, jak si možná myslel - takže se mu svým způsobem hodí, že bude mít více času na to, aby vyjednal výhodnější dohodu a před svými voliči může vše svést na prezidenta. Ostatně jeho voliči mu tak či tak věří všechno, takže je úplně jedno, kde leží pravda. Ačkoliv je totiž Petr Pavel většinově populární, mezi voliči vznikající vládní koalice logicky takovou podporu nemá - jde totiž částečně o antisystémové voliče a především o ty, kteří v prezidentské volbě volili proti němu.

Nějakou dobu se tedy pravděpodobně budeme točit v kruhu - prezident bude opakovat, že Babiše nejmenuje, dokud neoznámí, jak vyřeší střet zájmů. Babiš bude mlžit a opakovat, že ho „nějak“ vyřeší a způsob oznámí až ve chvíli, kdy na to přijde čas. Mezitím dost možná vyplave ještě několik kauz na jeho koaliční partnery, takže reálně bude mít více práce s tím, aby hasil požáry ve vznikající vládě. A opozice se dost možná mezitím bude hádat mezi sebou a rozmýšlet se, jakou cestu chce vlastně v dalších letech zvolit. Jasně, nakonec se všichni nějak dohodnou a za cenu kompromisů na více místech vláda jmenována bude, ale nebude to tak, jak si Babiš původně představoval. Jeho druhé premiérské období tak začíná mít zvláštní pachuť vlastně ještě před tím, než vůbec stačilo začít - celé dění vyvolává dojem, že budoucí premiér nemá věci tak pevně ve svých rukou, jak se sám snaží tvářit a dost možná nás čekají velice nestabilní další roky. Jestli do dalších voleb uplynou plné čtyři, to je otázka…