Článek
Probůh, jenom to ne! Republika má i bez toho problémů víc než dost a ještě si k tomu přidáme volební právo pro náctileté jelimánky s duševními obzory, představami, životními zkušenostmi a odpovědností Medvídka Pú s hlavou zaraženou ve včelím úlu. A to píšu jako táta od rodiny, jako člověk, který se dětem a mládeži věnuje desítky let – a proto je prost jak despektu vůči mladým, tak iluzí o jejich schopnostech. Tak jako při vší lásce a obdivu ke hříbatům bych od nich neočekával, že budou schopna obstát na dostihové dráze. Prostě všechno má svůj čas, všechno musí projít procesem formování a zrání, než se stane tím, čím musí být, aby bylo schopno plnohodnotně obstát v podmínkách, které hodně vyžadují a nic neodpouštějí.
Jediným nesporným faktem (vedle výše uvedených vědeckých zjištění ) je skutečnost, že nikomu tolik, tak upřímně a nezištně, nezáleží na mladých lidech tak jako rodičům a prarodičům. Zatímco politici vše co dělají činí jako součást plánu jak získat moc, jak se udržet u moci, jak uspět ve volbách, a děti a mládež jsou jim pouze instrumentem jako svých cílů dosáhnout. Proto někteří politici, například prezident Pavel, juniorům pochlebují, předstírají, že jsou na jejich straně, protože představují masu voličů, nadto pro jejich mentální nezralost, emocionální labilitu a nedostatek životních zkušeností velmi tvárnou, snadno manipulovatelnou – k tomu, aby je každý mazaný politik dostal tam, kde chce mladé mít, postačí jako osivo do větru rozhodit pár působivých hesel, stylizovat se do role akčního hrdiny, který stojí na straně Dobra (jak nám to předvádí například pan prezident), aby za své divadelní představení u mladého publika sklidil nadšený potlesk. Tátové a dědové, mámy a babičky ale divadlo nehrají, jim opravdu záleží na mladých a jejich budoucnosti, ale poučeni životem jakým opravdu je už nemohou být revolucionáři, jakými bývali, když jim rodiče pořídili první holení nebo podprsenky, nenabízejí úchvatné ideje a vize, nemalují vzdušné zámky, neslibují zázraky a mimo jiné také varují před všemi, kteří tak činí, protože vědí, že bez práce (a Sazky, loterie, dědictví po bohatém strýčkovi nebo zdařilém přepadení banky) nejsou koláče a že i toho nejlepšího může být do času, protože cokoli člověk nabyl, může snadno ztratit. Jinými slovy, moudří rodiče se drží při zemi, protože jen pevná země pod nohama bývá zárukou stability a dojde-li k pádu, nebude tak fatální, jako v případě smělého Ikara, který se od země odpoutal a navzdory varování vzlétl tak vysoko, až mu Slunce spálilo křídla. Svou zdrženlivostí však mohou u mladých vyvolávat klamný dojem, že jsou zpozdilí, málo dynamičtí, nepřizpůsobiví nárokům nové doby, snad i hloupnoucí. Kdepak, ti, co v životě už něco odpracovali a odžili, stávají se pro mladé pevným podložím, na němž mohou stavět a bez kterého by se na životní pouti propadali jako do bažiny. Kdo v osmnácti není revolucionář, nemá srdce, nepíše básně a netouží mít svět lepším, kdo je revolucionářem ještě ve třiceti, nemá mozek, píše propagandu a měl by být izolován v psychiatrickém ústavu.
,,Situace v oblasti duševního zdraví českých dětí je alarmující. Podle pilotního Národního monitoringu, který v říjnu 2023 provedl Národní ústav duševního zdraví ve spolupráci s Českou školní inspekcí, vykazuje 40 procent žáků devátých tříd známky středně těžké až těžké deprese a 30 procent středně těžké až těžké úzkosti,“ varovala v komentáři pro Český rozhlas Plus Apolena Rychlíková. Česko stejně jako jiné země v Evropě čelí masivnímu nárůstu duševních obtíží u dětí. České děti se cítí stále hůř. Počet dětí s duševními onemocněními prudce stoupá. Zatímco ještě v roce 2015 se s psychickými problémy v Česku léčilo bezmála 50 tisíc dětí, podle posledních údajů to bylo už téměř 67 tisíc. Během deseti let tak došlo k nárůstu o třetinu; nutno mít však na paměti, že jde jen o vrcholek ledovce, jehož mnohem větší část se skrývá pod hladinou, protože mnozí rodiče se brání připustit, že mají doma ,,blázna“ a odmítají vyhledat pomoc psychologa či dokonce psychiatra. Ukazují to data Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR. Přitom jde pouze o děti, které jsou v pravidelné péči psychiatrických zařízení. Skutečné číslo tak může být mnohem vyšší. Ne každé dítě se totiž odhodlá mluvit o svých problémech, a tak se mu nedostane správné diagnózy ani pomoci. Mnoho dětí se totiž bojí, že ostatní nebudou jejich těžkosti brát vážně. Ale nejde ,,jen“ o nejmladší generaci, protože
Nejčastěji mají potíže s emoční regulací, ADHD, úzkostí a panickou poruchou. „Čísla potvrzují bezprecedentní nárůst psychopatologie v dospívání a nárůst nespokojenosti se svým duševním, ale i fyzickým zdravím u adolescentů v řadě zemí světa,“ popisuje místopředseda Sekce dětské a dorostové psychiatrie ČLS JEP Michal Goetz, který vede Dětskou psychiatrickou nemocnici v Opařanech. Ale nejde ,,jen“ o nejmladší generaci, protože – jak uvedlo Forum 24 – také 65%(!!!) vysokoškolských studentů má psychické problémy, z nich přes 30% vážného druhu.
Například případů sebepoškozování dramaticky přibývá. Pravidelně se sebepoškozuje pětina dospívajících! Ve větší míře si ubližují dívky, přičemž v posledním roce má zkušenost se sebepoškozováním třetina z nich. Nejčastěji se jedná o děvčata ve věku 15 let. Vyplývá to z dat nejnovějšího výzkumu Univerzity Palackého v Olomouci, v němž psychologové zpovídali čtyři tisíce adolescentů ve věku 11 až 19 let.
Duševními poruchami (například úzkostmi, ADHD nebo autismem) v Česku podle Svazu zdravotních pojišťoven trpí přibližně 13 procent dětí, tedy každé osmé. Odborníci a odbornice ale varují, že jsou tato čísla podhodnocená a značně konzervativní. A to i proto, že Světová zdravotnická organizace upozorňuje, že až pětina všech dětí a dospívajících je postižena nějakou formou duševního onemocnění. Dalším problémem je pak nárůst dětských pacientů v psychiatrické péči. Jen v Praze se počet dětských pacientů a pacientek zdvojnásobil, osm tisíc dětí je v péči psychiatrů, celorepublikově je pak léčeno na 63 tisíc dětí a dospívajících. Zvyšuje se také počet sebevražd mezi dětmi od 10–14 let. Přestože psychickými problémy trpí více dívky, v ambulancích psychiatrů a psychologů končí častěji chlapci. Chlapci častěji reagují na stres impulzivitou, poruchami chování nebo vyvoláváním konfliktů. Mohou být agresivnější nebo se chovat rizikově, na což citlivěji reagují instituce, zejména škola, a jejich chování tak vede k častějšímu odesílání do odborné péče. Podle Magdaleny Lukasové, vedoucí pracovní skupiny pro výzkum duševního zdraví dětí a adolescentů, závažnost situace v Česku potvrzuje i další výzkum, který právě Magdalena Lukasová spolu s dalšími vědci z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) provedla v roce 2023. V rozsáhlém průzkumu mezi žáky devátých tříd se zjistilo, že více než polovina v žáků projevuje známky zhoršeného well-beingu, tedy celkové osobní pohody. Ta je zásadní, protože odráží kvalitu života, kterou v současné chvíli subjektivně prožíváme. Zároveň přes 30 procent žáků vykazovalo známky střední až těžké úzkosti a téměř 40 procent střední až těžké deprese. Převedeme-li to na průměrnou třídu o dvaceti žácích, průměrně šest jich vykazuje příznaky úzkosti a osm příznaky středně těžké až těžké deprese, dalších pět vykazuje příznaky deprese mírné. Téměř každému třetímu deváťákovi by tak z těchto důvodů prospělo vyhledání odborné pomoci. Situaci potvrzuje i studie Agentury Evropské unie pro drogy z roku 2024, která zjišťovala psychický stav dospívajících ve věku 15 až 16 let. Podle ní se dobře cítí pouze 46 procent mladých Čechů, což je druhý nejhorší výsledek v Evropě. Nižšího výsledku dosáhli pouze adolescenti z Ukrajiny, kde jsou traumatizováni hrůzami války, zatímco u nás vládne hluboký mír. Celkem je v Evropě zhruba 30 milionů dětí do 19 let, které mají psychické problémy. Počet se za posledních patnáct let ztrojnásobil, služby však nestačí držet krok s narůstající poptávkou. Podle autorů výzkumu na 76 tisíc dětí v Evropě připadá jediný psychiatr. Nedostatek dětských psychiatrů se projevuje i v Česku. Celkem se o děti aktivně stará pouze kolem 180 odborníků. To znamená zhruba 370 pacientů na jednoho lékaře. Téměř polovina z nich navíc může do pěti let jít do důchodu. Málo je také dětských psychiatrických lůžek. V současnosti jich je pouze 559, přičemž od roku 2017 se jejich počet ještě snížil. Počet hospitalizovaných se však ročně pohybuje kolem dvou a půl tisíce dětí. Podle ředitele Národního ústavu duševního zdraví Jiřího Horáčka je jedinou adekvátní reakcí na strmý nárůst duševních potíží budování odolnosti ve všech věkových skupinách. Klíčovým faktorem této odolnosti je podle Alice Koubové z Filosofického ústavu Akademie věd důvěra ve společnost a víra, že se člověk může v zásadních věcech spolehnout na systém i druhé lidi. Žel, to je právě to, co současná anihilizovaná společnost není schopna mladým poskytnout a co mladí samotní nesvedou vytvořit, přestože podle jejich rétoriky mnozí si připadají jako géniové; jenže Brouk Pytlík také všemu rozuměl, do všeho mluvil, všem radil, protože byl přesvědčen o své moudrosti, kterou načerpal na zábradlí kina, z něhož sledoval filmy o životě.
A ještě pár slov k inteligenci, která navzdory autorově přesvědčení, že pro voliče není nijak důležitá, ve skutečně při rozhodování komu dát hlas a komu ne hraje dost důležitou roli. Problémy se kumulují, jako by nestačilo, že psychický stav dětí a mládeže se v naší šťastné demokratické době se očividně rok od roku zhoršuje natolik, že se nám mladá generace před očima mění na zbloudilé duše trpící depresemi, na pacienty psychiatrických ordinací a chovance ústavů, potencionální sebevrahy a agresory, závislými na houbičkách, mobilech, masturbaci (až polovina třicetiletých nepoznala lásku a sex s jinou osobou než s tou, kterou vídají v zrcadle), ale všemu už tři nebo čtyři dekády pozorujeme nikoli nevýznamný pokles průměrného IQ u populace narozené po Sametové revoluci. Ještě před několika desetiletími panovala v západním světě víra, že s každou další generací bude lidstvo chytřejší, vzdělanější a kulturně vyspělejší. Měřítkem pokroku byl růst vzdělanosti, technologický rozvoj i slavný „Flynnův efekt“ – stálý nárůst průměrného IQ. Zdálo se, že člověk 21. století bude nejen zdravější a bohatší, ale i inteligentnější než jeho předkové. Jenže vývoj se nevyvíjí jen jedním směrem. Po období euforie přišlo vystřízlivění: výzkumy z Norska, Dánska, Velké Británie či Spojených států ukazují, že průměrné IQ mladých lidí začíná stagnovat nebo dokonce mírně klesat. Psychologové, neurologové i sociologové přemýšlejí proč – a docházejí k nepříjemnému závěru: v prostředí, které nevyžaduje přemýšlení, přestáváme přemýšlet. Moderní člověk má v ruce chytrý telefon, přístup k obrovskému množství informací, může v sekundě zjistit téměř cokoliv. Jenže tato dostupnost vědění zároveň mění způsob, jakým mozek funguje. Už není třeba zapamatovat si fakta, porozumět procesům nebo rozvíjet logické myšlení – stačí „vygooglit“. A mozek, který není nucen myslet, ochabuje stejně jako sval, který se přestane používat. Současně se mění i společenské prostředí. Školství prochází reformami, jejichž cílem je inkluze, rovnost a digitalizace. Tyto ideály jsou zásadní pro sociální soudržnost, ale zároveň mohou mít nečekané vedlejší účinky: nivelizaci výkonu, ztrátu disciplíny a pokles intelektuálních nároků. Jinými slovy, nadprůměrní žáci se přizpůsobují nejen průměrným, ale také podprůměrným a k tomu, aby vynikli nad třídní ,,normu“ jim postačuje zůstat téměř bez námahy jen kousek o málo výš, protože pro mnohé děti je důležitější než dosažení výborných výsledků hřejivé uznání, kterého se dostává premiantům od pedagogů, rodičů a spolužáků. Všichni milujeme úspěch, chceme slyšet lichotky, bez ohledu na to, zda si je zasloužíme nebo nám spadnou do klína, protože laťka je nízko a stačí ji překročit, tak proč s vypětím všech sil skákat do výšky? Tím se ovšem posiluje ego a z ,,normálního“ egoisty se stává egomaniak a exhibicionista, jakých už dnes máme například v politice už víc než dost, od Hradu přes parlament až po mnohé starosty.
Armáda, policie a záchranáři, jen obtížně doplňující své stavy o mladé, zdravé, zdatné, psychicky odolné adepty, si stěžují na kulturu pohodlí, která oslabuje vůli, odolnost a schopnost zvládat náročné úkoly.
Ve světě, kde algoritmy rozhodují za mnohé z nás, kde nás média zahlcují emocemi a kde se „kvalita služeb“ často rovná rychlosti kliknutí, se ztrácí to nejcennější, co kdysi dělalo západní civilizaci silnou – kult myšlení, důslednosti a intelektuální námahy. Pojem „Flynnův efekt“ vznikl podle novozélandského politologa a psychologa Jamese R. Flynna, který v 80. letech 20. století analyzoval výsledky inteligenčních testů napříč několika desítkami zemí. Jeho závěry tehdy působily jako triumf modernity: průměrné IQ populace po celém světě neustále rostlo – zhruba o tři body za dekádu. Vysvětlení se zdálo jednoduché: rozvoj školství, kvalitnější výživa, urbanizace, přístup k informacím a vyšší životní standard zdánlivě posouvaly lidstvo k větší schopnosti logického uvažování, abstraktního myšlení a symbolické manipulace. Flynn tvrdil, že člověk 20. století se naučil myslet v hypotézách, analyzovat příčiny a důsledky, chápat systémové vztahy. Jinými slovy – moderní svět donutil mozek růst. Jenže ejhle - od přelomu milénia se trend začal měnit. V severských zemích, které patřily mezi premianty, vědci zaznamenali pokles průměrného IQ u generací narozených po roce 1990. V Norsku například podle studie Bratsberga a Rogeberga (2018) kleslo průměrné IQ mladých mužů v testech armády o 7 bodů během 25 let. Podobné výsledky se objevily i v Dánsku, Nizozemsku či Británii. Inteligence se stává povrchnější. Umíme „kliknout“ na řešení, ale už nevíme, proč je správné. Vědci chápou, že IQ se nemůže donekonečna zvyšovat. Po určité hranici naráží na biologické limity i kulturní saturaci – systém vzdělávání i práce přestává klást důraz na rozvoj mentálních dovedností. Jinými slovy: když většina lidí nepotřebuje řešit složité úlohy, protože je vyřeší technologie, přestává se mozek trénovat. Starověcí Římané i renesanční Evropané zažili podobný cyklus: nejprve bouřlivý rozvoj myšlení, poté přechod k luxusu a nakonec úpadek tvůrčí energie. Dnešní Západ se nachází právě v této druhé fázi. Naproti tomu v rozvojových zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky dosud pokračuje růst, protože tyto společnosti právě procházejí obdobím masivní modernizace, urbanizace a rozšiřování vzdělání. Tedy přesně tím, čím si Západ prošel v minulém století. Můžeme tedy říci, že když Západ před desítkami let dosáhl vrcholu Flynnovy křivky, zjistil co ví každý horolezec, že z každého vrcholu vede cesta už jen dolů.
Tento přechod má i symbolický rozměr. Ukazuje, že intelektuální vývoj není lineární – není to cesta od „hloupého k chytrému“, ale spíše cyklus adaptace. Jakmile se prostředí stane příliš snadným, mizí motivace učit se a překonávat překážky. Moderní blahobyt vytváří kognitivní pohodlí – a právě v tom se skrývá paradox pokroku. Všechno máme na dosah, ale tím méně jsme nuceni rozumět světu do hloubky. Dříve byla lidská inteligence závislá na schopnosti soustředit se, plánovat a udržovat mentální námahu. Knihy, studium, řemeslná práce či dlouhodobé projekty vyžadovaly trpělivost a disciplínu. Digitální svět však tento rytmus zcela rozložil. Všechno je okamžité, dostupné, zjednodušené. Vyhledávače nám nabízejí hotové odpovědi, navigace ukazuje cestu bez nutnosti orientovat se, překladače přemýšlejí za nás – přesněji za mladé, protože moje generace ještě prošla dospíváním a zráním, ve kterém se každý z nás musel zatraceně snažit, aby se stal tím čím chtěl být a pak až do důchodu dokazovat, že není psychická a fyzická padavka.
Mozek je orgán, který funguje podle principu ,,používej ho, nebo o něj přijdeš.“ Když člověk přestane zapojovat paměť a logické myšlení, mozek své kapacity oslabuje. Kognitivní psychologové hovoří o „digitální lenosti“, kdy se informační systémy stávají prodlouženou pamětí uživatele. Výsledkem je paradox: máme přístup k více informacím než kdy dřív, ale rozumíme jim méně. Dnes tak opovrhované ,,biflování“ ve skutečnosti mladým hlavám velmi prospívalo, protože memorování cvičí paměť, učí soustředění, sebekázni a odříkání a vytváří četné nové synapse v mozku. Ostatně bylo prokázáno, že soustředěné čtení tištěných knih slovo od slova mívá pokud jde o zvládnutí učební látky větší efekt než všechny moderní techniky a technologie dohromady. Nezkratkovité čtení rozvíjí slovní zásobu a přirozeně naučí zvládat gramatiku a sloh, což dnes mnoha lidem činí značné obtíže, s nimiž se potýkají i ti, kteří se jazykem živí, například novináři, komentátoři, herci, atd. Vzhledem k tomu, že jsem jako trenér dlouho pracoval s dětmi a mládeží, mám důvod ke skepsi: mezi juniory a seniory se stále více rozevírá propast nedorozumění, jako by různé generace mluvily různými jazyky, přičemž jazyk seniorů je o poznání bohatější a jejich schopnost vhledu do podstaty myšlenky či věci větší. Dochází ke konfrontaci mezi bloky čtenářů a nečtenářů, přičemž ti druzí mají opticky navrch, protože jsou mnohem početnější, nicméně osud společnosti závisí na těch prvních, byť nemůžeme přehlížet, že jim začíná konkurovat bouřlivě se vyvíjející umělá inteligence. Ivo Jahelka, písničkář známý pod pseudonymem ,,Zpívající právník“, nedávno prohlásil, že advokacii pověsil na hřebíček, protože už nedokáže konkurovat umělé inteligenci.
Resumé: Já bych na rozdíl od autora naopak po vzoru antického Řecka volební právo přiznal až občanům, kteří dosáhli třiceti let věku, kdy lze již očekávat dospělost mozku a utlumení hormonálních, tím také emocionálních turbulencí, a kteří by po získání vzdělání a kvalifikace prokázali schopnost uživit jak sebe sama, tak postarat se o rodinu, a být řádnými občany se vším co k tomu patří. Volební právo mělo by se pojit osobnostní zralost, k níž se nelze dobrat jinak než zráním. Zrání člověka stejně jako zrání ovoce nebo pečení buchet probíhá v čase. Ten, nelze urychlit tak jako nelze akcelerovat dospívání mozku, byť potencionálně geniálního. Pokud od narození do maturity uplyne sedmnáct či osmnáct let, ani onen zájem dětí o politiku (který si prezident samozřejmě vymyslel) jim nepomůže k tomu, aby byly schopny politicky myslet, tak jako sledování dostihů z tribuny z nikoho neudělá žokeje. Pokud jde o mne, já bych hranici věku, po jehož dosažení lze volit, nejenže už nesnižoval, ale naopak zvýšil alespoň na třicet let. Co dodat? Snad jen to, že
*
Nejsem Herodes, děti mám nepedofilně rád,
budoucnost mladých na srdci vážně mi leží,
ale nemíním na zastydlého puberťáka si hrát,
protože o víc než o pochlebování dětem běží.
*
Děti jsou děti, myslí jak jim mozky dovolí,
jako nezralá rajčata obsahují nebezpečný jed,
proto jsem všemi deseti pro to ať děti nevolí,
kdo nevidí si na špičku nosu ten nespasí svět.
*
Lidstvo hloupne, to ověřený je vědecký fakt,
mozky dospělých jsou už jako krupicová kaše,
tím méně lze se na dětské hlavičky spoléhat;
když volební právo dětem, nám slevu na rubáše!
