Článek
Češi, Moravané a Slezané po staletích, kdy se zemi vládlo z ciziny a kdy o něm rozhodovali cizinci, domohli se po skončení světové války obnovení samostatnosti a státní suverenity, aby ji o dvacet let později opět ztratil a po konci další války znovu získali. A nyní po osmdesáti letech se z hlubin 19. století vynořují milovníci starých časů, kdy v habsburské monarchii pospolu žili, soupeřili a občas se nenáviděli Rakušané, Češi, Maďaři, Němci, Poláci, Ukrajinci, Rusíni, Rumuni, Srbové, Chorvati, Slováci, Slovinci, Italové, Židé, Romové a příslušníci dalších národů. Jak to nakonec dopadlo všichni víme, navzdory některým výhodám multikulturní dualistické monarchie, především ekonomickým a obranným, ale také s ohledem na možnost volného pohybu zboží, peněz a osob uvnitř říše (předzvěst dnešního Schengenského prostoru). Národy po staletých zkušenostech s takovou formou koexistence prostě toužily po národních státech a proto se po první světové válce s lehkým srdcem rozloučili s monarchií, která nebýt toho, že se Německem nechala zatáhnout do nejstrašnější války dějin, vlastně nebyla tak špatná, aby musela být zavržena.
Naštěstí takových bloudů jakým je prezident je velmi málo, a to nejen v Česku, ale v celé Evropě, takže se zřejmě v nejbližších sto letech nedočkají splnění svého snu o evropském impériu, válcujícím Spojené státy, Čínu, Rusko, Indii, vlastně celý svět. Víme jak a proč dopadla habsburská monarchie, víme, jak skončily všechny mnohonárodnostní říše, od Asyřanů přes Egypt, helénistické impérium Alexandra Makedonského, Římské impérium, Arabský chalífát, Čingischánova říše, Byzanc, Osmanský sultanát, Aztékové, Inkové, Napoleon, Hitler, Britské koloniální impérium, Španělsko, Portugalsko, nakonec i Jugoslávie - a jak dopadl vysněný koncept globalismu a neméně pošetilá idea multikulturalismu v současném západním světě? Stále dokola stejný příběh…
Udržet delší dobu pohromadě různé národy je prakticky nemožné a z to z tolika relevantních, dobrou vůlí ani násilím nepřekonatelných příčin, že jejich specifikací bych prošustroval spoustu času, jehož se mi však nedostává. Jakkoli se Češi, Moravané a Slezané cítí být Evropany, po nezdařené multikulturalizaci západní, severní a jižní Evropy jako jedni z posledních skutečných Evropanů v zemi, která má stále ještě evropský charakter, nesrovnatelně více milovali Československo, dnes Česko, a pouhá představa, že by se v rámci jednotné Evropy republika stala tím, čím je dnes v republice okres, ba ještě menším útvarem, například obcí bez rozšířené působnosti, vyvolává prudce odmítavé reakce. Porovnávat Spojené státy, Kanadu či Mexiko s Evropou znamená porovnávat hrušky s jablky. Bez ohledu na všechny ušlechtilé ideje, na smělé, leč již profláknuté merkelovské motto ,,Wir schaffen das!“, život je o něčem jiném než o idejích a ideologiích, o vizi propojení všech národů do jedné velké, šťastné, multietnické a multikulturní rodiny vzájemně si rovných národů, protože v lidské povaze je obsaženo to, co vládne celou přírodou, všemi biologickými entitami a co je, ať se to filosofům, asketům a farářům líbí nebo nelíbí, hnacím motorem jak evoluce, tak civilizace – nutkání dominovat nad ostatními. Každé společenství funguje dokud má vůdce, a to nikoli mnohohlavou hydru, jakou je například Evropská komise Ursuly von der Leyenové, ale jednu konkrétní osobu, většinou respektovanou autoritu – což je možné na úrovni národního státu, nikoli však v evropském měřítku. Vykořenit z tisíciletých národů jejich identitu, etnicitu a nebojme se toho slova také vlastenectví , poté, kdy předkové právě pro tyto hodnoty své rodné země skrápěli svou krví a potem je prakticky nemožné – a vlastně by to nebylo ani žádoucí. Vytvořit universální druh Evropana by znamenalo Evropu zcela vydat napospas světu, který, přiznejme si, jde Evropě po krku – přinejmenším od časů islámské expanze v 7.století n.l.
Iluzorní je představa, že půl miliardy Evropanů se slije v jeden homogenní evropský národ ze kterého vyšumí do ztracena tisíciletá minulost, všechny antagonismy a všechna specifika, půl miliardy Evropanů se obejme, volené národní reprezentace se vzdají moci, aby se podřídily nevolenému vedení z jednoho byrokratického centra. Po revoluci se komunisté dočkali posměchu, že byli sociálními inženýry, usilujícími změnit přirozenou podstatu člověka a udělat z lidí to co nejsou. Uplynuly tři dekády a sociální inženýrství se nám vrátilo v ještě obludnější a násilnější formě než s jakou jsme bývali konfrontováni v bývalém režimu. Co dodat? Snad jen to, že
*
Se Spojenými státy evropskými běžte k čertu,
Evropané o ně nestojí, jen v Bruselu je chtějí,
vykládat o výhodách SSE lze snad jen v žertu,
neslyším však že se takovému vtipu lidé smějí.
*
Tahle bláznivá vize je totiž příliš nebezpečná,
než abychom ji mohli brát na lehkou váhu;
pro fantasty mít jednu Evropu je touha věčná,
i český prezident utopit Česko v EU má snahu.
