Článek
Ano, mám jiný názor. Stěžovat si na socialismus je stejně marné jako kdyby si lovci mamutů stěžovali na neandertálce, že neměli vymalovanou jeskyni. Zajímalo by mne (a jistě nejen mne) zda autorka, která se svou ,,historickou exkurzí“ připojila k několika dalším příspěvkářům, kteří si za kruciální téma zvolili socialistické Československo, (přičemž se dopouštějí stále stejné amatérské chyby tím, že porovnávají to, co máme i nemáme dnes s tím co bylo či nebylo před padesáti či šedesáti lety), je autentickým svědkem oněch časů. Anebo zda jen pilně opisovala z ideologicky koncipovaných traktátů Pulmana, Kroupy, Rychlíka a dalších ,,upravovatelů“ historie a z neméně ideologizovaných pamětnických sbírek bájí a pověstí, vydávaných spolkem Post Bellum. Předesílám, že já jsem v socialismu prožil polovinu života, a to jak na venkově, tak v Praze, takže když o něm mluvím nebo píšu, vím o čem mluvím a o čem píšu. A přestože jsem byl součástí té části občanské společnosti, která se režimu stavěla na odpor a pro své aktivity jsem byl nejednou postihován, mám za potřebné autorce vytknout, že buď nemá ani tušení o tom, o čem nám vypráví, protože na vlastní kůži socialismus nepoznala, anebo úmyslně čtenáře mystifikuje z důvodů, jež by nám měla vysvětlit. Její výklad je ryze účelový, z faktografického hlediska od první do poslední věty nesprávný a manipulativní. Sugeruje nám představy, pro něž nemá oporu v tehdejší realitě. Jestliže nám líčí Československo jako trudný svět všeobecné nouze, pak jí zřejmě uniklo, že právě v dobách Husákovské normalizace Československo patřilo mezi dvacítku zemí světa s nejvyšší životní úrovní obyvatelstva. Zřejmě ani neví, že od šedesátých let se československá kultura stala světovým pojmem a že např. československá filmová vlna byla globálním fenoménem. Ale stejně tak divadlo, literatura, výtvarné umění, i architektura. Od té doby se už jen propadáme níž a níž. Netuší nebo odmítá přiznat, že Československo se jako první země světa dokázalo formou plošné prevence vypořádat s nejtěžšími dětskými nemocemi, které ještě po válce zabíjely nebo mrzačily tisíce dětí. Autorka neví, že ,,bolševici“ každoročně dokončovali 350 – 400 tisíc nových bytů (zatímco po revoluci sotva 25 – 27 tisíc!), a to jak ve městech, na venkově, a to spolu s jeslemi, školkami, školami, obchody, zdravotními středisky, atd., takže pro mladé nebylo problémem zakládat rodiny; i proto tehdy ta populační exploze a dnes nejhorší porodnost od r.1775. Autorka zřejmě nikdy nebyla v Praze, jinak by se svezla metrem, které z větší části vybudovali komunisté a jež je dodnes pokládáno za jedno z architektonicky nejpovedenějších na světě. A kdyby občas jela po dálnici, možná by ji zaujal fakt, že základní síť začali budovat a do provozu uvezli opět ,,bolševici“. A pokud by porovnala tehdejší obce s těmi dnešními, vzdálenějšími od center, byla by patrně šokována zjištěním, že zatímco tehdy i malé vesnice skutečně žily, dnes i velké obce skomírají, protože přicházejí téměř o všechno, co v nich udržovalo život a co v nich drželo mladé – o hospody, kulturáky, obchody, veřejnou dopravu, pracovní příležitosti, bytový fond, školy, ordinace praktických lékařů, o poštovní úřady, atd.
A že dnešní hojnost byla v tehdejší době nepředstavitelná, zboží v obchodech bylo málo a dárky měly často praktický charakter? Pokud pominu současnou nadprodukci všeho a rozmařilost většiny jako jeden z toxických ekologických problémů současného světa, což je v příkrém rozporu s pudem sebezáchovy a základním přikázáním protestantské morálky, které velí učit se skromnosti, tak pominout nelze fakt, že ve stejných nebo horších podmínkách žili (a dodnes žijí) miliony lidí i těch nejbohatších zemích světa, přestože fatální chorobou kapitalismu je příkrá výdělková a majetková nerovnost mezi třídami. Vždyť jen v přebohatých a prosperujících Spojených státech ze dne na den sotva přežívá 36 milionu chudých lidí! A chudoba generuje tu nejprimitivnější, o to brutálnější kriminalitu, alkoholismus, závislost na drogách, prostituci, ale také demenci, protože nutriční podvýživa dětí podvazuje správný vývoj jejich mozků, což v konečném důsledku vede ke vzniku mentálně indisponovaných hlav v dospělosti.
Pokud by autorka zavítala v době, o níž s předstíranou zasvěceností referuje, do zemí, které nikdy socialismus nepoznaly, například do Řecka, Španělska, Portugalska, Irska, Turecka, atd., nejspíše by byla šokována pohledem na tu nuzotu, postihující lidové vrstvy v míře u nás nevídané ani za Protektorátu. Památným se stal výrok Winstona Churchilla, který si při pohledu na rychle se rozmáhající hospodářství poválečného Německa a stoupající životní úroveň Němců povzdech, že kdyby věděl, jak vítězství ve válce Británii zničí a jak porážka pomůže Německu k prosperitě, raději by válku prohrál.
Ze celé plejády kapitalistických zemí si kritici socialistického Československa vždycky si vyberou jen několik. Takových, které se jim jeví jako výkladní skříň kapitalismu a jež po určitou dobu prosperovaly, například Švýcarsko, Německo, Kanadu či skandinávské státy, a ignorují ostatních cca 180 zemí světa, ve kterých komunisté nikdy nebyli u moci a přesto na tom objektivně vždy byly o poznání hůře než Československo – a netýká se to pouze rozvojových zemí v Africe či Asii, nebo celé Latinské Ameriky, ale také řady evropských států. Kromě toho prakticky všechny více méně ideologické exkurze do minulosti jsou zatíženy tou vadou, že nejsou s to vystihnout atmosféru doby. Tedy ono specifické, neviditelné, slovem nepřenosné vnímání prostoru, v němž lidé žili a jež ani zdaleka nedokázal vystihnout například Václav Havel ve svých absurdních jednoaktovkách či aktéři právě vysílaného televizního cyklu ,,Underground“, neboť tihle ,,psanci minulosti a hrdinové současnosti“ žili mimo hranice světa prostých lidí, ve své vlastní ,,bublině“; ostatně disident a mezi muži první feminista Mirek Vodrážka ve shodě s mým názorem tuto společnost definoval jako ,,chlastací partu“. Ale o tom až někdy jindy, protože tohle téma si ke zpracování žádá více času a energie.
Autorka by měla, pokud by chtěla být pravdivá, o což jí ale evidentně nejde, své texty nezařazovat do rubriky ,,Věda a historie“, protože plným právem patří do kategorie ,,Pavěda a pseudohistorie“. Autorka se zjevně nalezla v tématu ,,socialismus a jeho nedostatky“, jako kdyby nevystačila s aktuálními, nevyčerpatelnými a pro nás mnohem palčivějšími tématy ,,kapitalismus na pokraji propasti“, nebo ,,proměna Evropy z globálního obra na světového trpaslíka“, případně ,,Potěmkinova vesnice coby předobraz české demokracie“. My, kteří pamatujeme to co bývalo před Sametovou revolucí a už pětatřicet let prožíváme vše, co po ní následovalo, máme z autorčina láteření na minulost ambivalentní pocity – máme se smát, máme se zlobit, máme zaplakat nad tak bezostyšným přepisováním historie, zejména autory, kteří nejsou autentickými svědky doby, o níž nám vyprávějí a proto pracují metodou selektivního nakládání se zprostředkovanými informacemi, které obvykle těží ze zdrojů, jejichž leitmotivem je služba ideologii, nikoli historii v její skutečné podobě? Autorka pod čarou uvádí práce, ze kterých vysála (dez)informace, jež využila. Kritikům mého druhu nejde o obhajobu režimu, který stejně jako polistopadový režim sice milionům prospěl a udělal z nich vítěze, ale dalším milionům ublížil a učinil z nich poražené (také o tom až jindy), nýbrž nám záleží na tom, aby vždy a za všech okolností zazněla pravda, padni komu padni, protože se hrozíme snahy bojovat o pravdu lhaním.
Můžeme bývalému režimu vytýkat ledacos a to plným právem (pokud jsou naše výtky věcné a v každém výroku verifikovatelné), ale nikdy bychom neměli tehdejší Československo vypreparovat z dobového prostoru a času, a z náležitých kontextů. Jako příklad mystifikačního pojetí dějepravy zmiňuji dnes tak oblíbené téma zmanipulovaných politických procesů, odehrávajících se především v padesátých letech. Nelze popřít, že v Československu skutečně proběhly stovky procesů, které pro nás navěky zůstanou znamením hanby (ovšem ponejvíce cejchem vypáleným do pomyslného čela tehdejší justice, v níž paradoxně taláry oblékali soudci a prokurátoři, kteří právnické fakulty absolvovali v předválečné, tedy Masarykově demokratické republice a nezřídka soudili a obžalovávali v časech Protektorátu Böhmem und Mahren), ale i tato v podstatě pravdivá informace ztrácí na historické i mravní relevanci, pokud současně s ní nezazní, že zmanipulované politické procesy s bezpočtem nevinných obětí se odehrávaly také za železnou oponou. Jak otřesný případ pronásledování a represí z politických důvodů zmiňuji řádění amerického senátora McCarthyho a tzv. Výboru pro vyšetřování neamerické činnosti, kteří pro pouhé podezření z levicových myšlenek statisícům lidí zničili životy a bezpočet z nich přinutili k emigraci. Mezi nimi například Alberta Eisteina a další velikány vědy, umění, medicíny, atd.
Autorka nám sice může s odporem či sarkasmem povyprávět o tom, co jsme my děti dostávaly pod stromeček a jak vypadal prostřený vánoční stůl (jako kdyby to v té době nebylo v Itálii, Španělsku, velké části Francie a Velké Británie, atd. stejné, ne-li ještě skromnější), ale tato střídmost poplatná době ztrácí na temných barvách, jestliže uvážíme, že tehdy lidé neznali nezaměstnanost, bezdomovectví, žebrotu, soukromé majetky nedrancovala exekutorská komanda, civilní soudnictví pracovalo mnohem efektivněji, řízení se nevlekla roky a meritorní rozhodnutí bývala předvídatelná (ostatně i disident Petr Pithart konstatoval, že tehdejší soudy bývaly spravedlivější), neexistovaly vyloučené lokality a společnost nebyla tak strašlivě rozkastovaná jak podle majetkových poměrů, tak společenského postavení a podle politických názorů do nesmiřitelných táborů. Autorka píše: ,,Dnešní hojnost byla v tehdejší době nepředstavitelná. Zboží v obchodech bylo málo a dárky měly často praktický charakter.“ Zřejmě dosud do její mysli nedorazila informace, že již 43% českých občanů žije na pokraji chudoby, mnozí už spadli pod okraj, takže ani jejich Vánoce o padesát let později nebývají svátky hojnosti, ale uměním jak z mála vyčarovat hodně, zejména kvůli dětem. O takových se však nemluví, protože druhá polovina národa doposud může utrácet po libosti a politici jejich nákupní vozíky překypující zbožím vnímají jako důkaz, že národ se má tak dobře jak se dosud v celé historii neměl. Inu, jedním ze zázraků doby je neviditelnost chudých pro oči majetnějších nebo dokonce bohatých – jako by ani neexistovali. Co dodat? Snad jen povzdech, že:
*
Socialistická minulost leckomu spát nedává,
snad aby nemusel vyprávět o tom co je nyní;
takový ,,historik“ je vlastně tragická postava,
neví kudy kam a tak co bylo z toho co je viní.
*
Ne, já nedělám minulosti právního zástupce,
nebyl jsem ve straně a neměl žádné výhody,
jenže historie nemá být zábavou pro hlupce,
vždyť lež je vždy předehrou historické nehody.
