Článek
Pokud kryptobolševik Lakomý (jinou politickou kamufláži nelze racionálně vysvětlit jeho bolševicky nekompromisní a údernou rétoriku) burcuje do boje za (cituji) demokratické, prozápadní a civilizované Česko, pak nám nezbývá než mu kondolovat, protože zahájit boj měsíc před volbami může jen ten, kdo po volební porážce jeho favoritů plánuje spáchat harakiri. Žel, autor se dopouští dnes již klasické chyby všech stoupenců současné vládní koalice: stylizuje se do role uvědomělého a zodpovědného obránce demokracie, protože v jeho mozku není ani špetička prostoru pro myšlenku, že demokraty mohou být i ti z nás, kdož nesdílejí jeho názory, nepodporují Fialovu vládu, nezdráhají se kritizovat EU, nejsou přesvědčeni o tom, že Západ se vyvíjí správným směrem a vyslovují slovo mír ve vztahu k Ukrajině, aniž by byli dezoláty a agenty Kremlu.
A za koho autor mluví, když hrozí, že (cituji) ,,to co nám po volbách hrozí, už fakt není legrace“ ? Co když naopak takový výsledek voleb, jehož se autor tolik obává, jiní lidé vnímají nikoli jako hrozbu, nýbrž jako naději? Autor se utápí v dramatických proklamacích, pronáší ušlechtilé myšlenky, dělá působivá gesta a straší opozicí jako by se stala reinkarnací Dürerových apokalyptických jezdců – protože evidentně nechápe, o čem je skutečný život. Všechny proklamace o krásách demokracie, o svobodách, o právním státu, o smysluplnosti českého osudu jen ve spojení s Evropskou unií, atd. se stávají mlácením prázdné slámy pokaždé, kdy si lidé ani tvrdou prací nevydělají na živobytí, když si nemohou dovolit pořídit vlastní nebo nájemní bydlení, když se u soudů nedomohou ochrany svých práv a legitimních zájmů, když nejsou schopni ani při největším úsilí zajistit optimální podmínky pro výchovu a správný vývoj svých dětí, když jejich nezřídka skrovné majetky a účty jsou drancovány soukromými exekutory pod hlavičkou státu, aniž by byli dlužníky, když se jim hranice pro odchod do důchodu vzdaluje až k datu, kdy budou pravděpodobně mrtví, kdy i skromný život se stává tak nákladnou záležitostí, že i střední třída se stává závislou na sociálních dávkách, a drahota roste a roste a roste, a přitom se vláda chlubí astronomickými výdaji na zbrojení, miliardovou podporou režimu Volodymyra Zelenského, financováním Gazy a ,,humanitární pomocí“ pro kdejaký africký režim – a do toho vědomí, že TAHLE vláda nesplnila ani jediný, opakuji, ani jediný z předvolebních slibů, ani jediný bod z programového prohlášení, s nímž předstoupila před parlament. A k dovršení všeho zlého zjištění, že prakticky celou svou politiku založila na falešných proklamacích, na mystifikacích, dehonestacích a kriminalizaci oponentů, a nerealistických, proto nerealizovatelných vizích. Na vizích, jimiž se pokouší udržet stále nespokojenější a splašenější Česko ve stádě tupých a poslušných ovcí hlídaných Bruselem, Berlínem a Paříží, jenže na pastvinách téměř již spasených (bacha, nespojovat s pojmem ,,spása“, protože tu nám Fialova vláda nezajistí, ani s termínem ,,vypasený“ ve smyslu obtloustlý, protože pod touto vládou národ spíše hubne), které se každým rokem stále více podobají úhoru, který se po čase stane vyprahlou Saharou. Je politováníhodné v zemi, která sebe samu v ústavě prohlašuje za demokratický a právní stát, stále ještě existují politici a aktivisté, v jejichž lebkách není místo pro mozek a tím méně pro myšlenku, že demokraty mohou být i ti z nás, kteří nesdílejí jejich názory a nepodporují politiku současné vlády.
Takže kruciální otázka, kterou jsem formuloval již úvodem, zní: Za koho autor mluví, když bubnuje na poplach proti sílící opozici a na podporu slábnoucí vládní koalice, jestliže drtivá většina národa je hluboce zklamána právě její politikou a obává se, aby po volbách nepokračovala? Podle agentury STEM/MARK jen minimum lidí, zhruba 12–15 procent, je spokojených s tím, kam Česká republika pod vládou Petra Fiala, současného parlamentu a patronací prezidenta Pavla směřuje a hrozí se aktuálního vývoje. Polovina lidí říká, že země stagnuje, resp. přešlapuje na místě. 40 procent respondentů je přesvědčena, že republika se vyvíjí špatným směrem. Tohle jsou varovná čísla, která by autor měl mít na paměti. Důvěru k Fialově vládě vyjadřuje pouhých 13% občanů. Autor tedy může mluvit jen za oněch 13%, kteří se děsí návratu Andreje Babiše do křesla premiéra. Ale většina z oněch ,,zbývajících“ 87% do Babiše naopak vkládá naději, že s jeho vládou, i kdyby ve spojení s SPD a Stačilo, bude lépe. Babiš nedělá populistickou politiku, z níž je často, vlastně permanentně obviňován vládními mystifikátory a provládními médii, je jen racionální a pragmatický, protože narozdíl od koaličních fantastů chápe, že idejemi lidé nezaplatí složenky, potraviny, ošetření bolavého zubu, splátky na hypotéku, elektřinu, vodu, ani opravu porouchané pračky. Zkrátka nic. Což mně připomíná radostné kdákání vládní drůbeže o tom, že HDP letos vzrostlo o 2%, jako kdyby to byl jeden z triumfů Fialovy vlády, která předtím ekonomiku čtyři roky dusila, státní rozpočet drancovala hůř než Hunové Řím a životní úroveň obyvatelstva srazila o desetiletí nazpět. A přitom opojení z fiktivního úspěchu zapomněla na to nejdůležitější – zjistit si, zda se lidem žije lépe než předtím, než HDP po letech stagnace povyrostlo o dva procentní body. Zkrátka, Fialova vláda a její skvadra v parlamentu i na Hradě dělají politiku pro stát (byť nepříliš úspěšně), ale kašlou na lidi. Myslím tím na ,,dolních“ deset milionů, protože soudcům, poslancům, senátorům, členům vlády, prezidentovi, šéfům státních organizací a podniků, atd. dopřávají všeho do hojnosti.
Pokud jsou preference hnutí ANO a SPD stále na maximu, pak nikoli proto, že by obě hnutí předváděly excelentní výkony, ale jen a jen z toho důvodu, že koalice vládní stran v čele s ,,bombarďákem“ Fialou svou mizernou politikou opozici pomáhá vyjít ze stínu na slunce. I kdyby opozice žádné volební kampaně nedělala, vládní koalice to odpracuje za ni. Doufejme, že Babiš po volbách projeví tolik slušnosti, že půjde Fialovi osobně poděkovat za podporu, kterou jeho vláda a všichni poslanci koaličních partají po celé čtyři roky opozici nezištně poskytovali. Co dodat? Snad jen špetku optimismu:
*
Kdepak, žádná kaše nejí se horká jak se uvaří,
ani s Babišem republiku Armageddon nečeká!
Až se voličům Fialu z politiky vyhnat podaří,
Babiš bude nadějí, vždyť nad ideje staví člověka.
*
Někdo při vyslovení jména Babiš bije na poplach,
jiný dal by Te Deum Laudamus v chrámu vyzvánět;
toho prvního jako krajta rdousí iracionální strach,
ten druhý z radosti objímal by třeba celý širý svět.
*
