Článek
Poplatek se nestrhává z platby, mizí ve výnosu
U penzijka člověk většinou nevidí položku „poplatek“ jako u mobilního tarifu. Peníze se berou přímo z majetku fondu, takže na výpisu zůstane hlavně konečný výsledek. A právě to je zrádné. Klient vidí, že fond vydělal třeba několik procent, ale bez srovnání nepozná, kolik by vydělal před náklady.
U novějšího doplňkového penzijního spoření může penzijní společnost podle zákona o doplňkovém penzijním spoření účtovat u běžných účastnických fondů až jedno procento ročně za správu majetku a až 15 procent ze zhodnocení nad dosud nejvyšší hodnotu fondu. U povinného konzervativního fondu jsou limity nižší: 0,4 procenta za správu a deset procent ze zhodnocení.
To jsou stropy, nikoli sazby, které automaticky platí každý. Některé fondy si účtují méně, jiné se k limitu přiblíží. Staré penzijní připojištění v transformovaných fondech má zase vlastní pravidla: až 0,8 procenta ročně za správu a deset procent ze zisku. Kdo má smlouvu ještě z dob, kdy se penzijko sjednávalo u stolku v nákupním centru, neměl by předpokládat, že pro něj platí totéž co pro novou smlouvu.
Lidštěji řečeno: poplatek není jednorázový škrábanec. Je to malý kohoutek, který je otevřený každý rok. A čím déle člověk spoří, tím větší nádrž pod ním stojí.
Polovina úspor není pravidlo. Velký rozdíl ale vzniknout může
Tvrzení, že poplatky spolknou každému polovinu úspor, by bylo příliš hrubé. Záleží na délce spoření, typu fondu, skutečných nákladech i výnosech. Přesto není důvod mávat rukou, že jedno procento nic neznamená.
Představme si člověka, který 35 let ukládá tisíc korun měsíčně. Kdyby fond vydělával šest procent ročně před náklady, naspořil by zhruba 1,37 milionu korun. Při čistém výnosu o jediný procentní bod nižším, tedy pět procent, by konečný stav činil asi 1,11 milionu. Rozdíl dělá přibližně 265 tisíc korun.
A to je model bez státních příspěvků, daní, inflace a příspěvků zaměstnavatele. Nejde o věštbu ani o účet konkrétního fondu. Jen ukazuje, co provede složené úročení s rozdílem, který se na první pohled tváří jako drobnost. Za čtyřicet let může rozdíl dvou procentních bodů znamenat skoro 750 tisíc korun. Tady se láme chleba.
Není proto správné říkat, že každý účastník penzijka je automaticky oškubán. Správné je říct, že poplatek se musí posuzovat spolu s výsledkem. Dražší fond, který dlouhodobě vydělává lépe po nákladech, nemusí být horší než levný fond, který peníze jen opatrně povaluje v dluhopisech.
Hledejte výnos po poplatcích, ne hezké sliby
Nejspolehlivější obrana není hádat se s poradcem o tom, zda je jedno procento moc. Je potřeba najít dokument s názvem sdělení klíčových informací nebo statut fondu. Tam musí být uvedena výše úplaty a historická výkonnost. Podle pravidel pro zveřejňování informací o penzijních fondech se historické zhodnocení uvádí až po odečtení poplatku za správu i poplatku za zhodnocení. To je číslo, které má smysl sledovat.
Člověk by měl porovnávat fondy stejného typu. Dynamický fond není fér měřit proti konzervativnímu, stejně jako se nedá srovnat závodní kolo s nákupní taškou na kolečkách. Důležitá je také délka. Jeden slabý rok neznamená, že je fond špatný. Deset let podprůměrného výsledku už si zaslouží otázku, proč za správu vlastně platíte.
Výsledky jednotlivých fondů zveřejňuje i Asociace penzijních společností. Nejde o čtení pro radost, ale stačí se podívat na dlouhodobější výnosy a na to, zda máte starý transformovaný fond, konzervativní strategii nebo něco živějšího.
Penzijko není špatný výrobek jen proto, že si za správu bere peníze. Nikdo nechce, aby účetnictví, investice a dohled dělali andělé zdarma. Jenže na stáří se nespoří pět minut. Kdo přehlédne poplatky ve čtyřiceti, může jejich skutečnou cenu poznat až v šedesáti. A to už bývá pozdě na hrdinské řeči, že se to přece nějak dožene.
