Domov seniorů nemá být vězení. Kdy může personál bránit odchodu a kdy už jde o omezení svobody

Nedávno jsem se dozvěděla o podmínce, která mě zarazila. Maminka mé kamarádky může nastoupit do domova pro seniory, zařízení však požaduje, aby jeho areál neopouštěla bez doprovodu rodiny nebo zaměstnance.

Ženě je 81 let. Donedávna bydlela sama v domě, pracovala na zahradě a starala se o slepice. Cesta do supermarketu pro ni nepředstavuje mimořádnou výpravu. Přesto se má po přestěhování ocitnout v režimu, v němž si nemůže sama dojít ani nakoupit.

Předchozí soběstačnost samozřejmě ještě nedokazuje, že neexistuje žádné zdravotní riziko. Mohlo dojít ke zhoršení orientace, pádům nebo změně léčby. Taková okolnost však musí být konkrétní. Samotný věk ani obava zařízení, že se seniorovi něco stane, k automatickému zákazu vycházek nestačí.

Domov pro seniory je pobytovou sociální službou. Klient v něm bydlí na základě smlouvy, není do něj umístěn jako pacient na uzavřené oddělení nebo člověk ve výkonu trestu.

Podle zákona o sociálních službách musí poskytovatel vytvářet podmínky pro naplňování lidských a občanských práv, plánovat pomoc podle potřeb a schopností konkrétního člověka a respektovat jeho soukromí, integritu a důstojnost. Právě slovo „konkrétního“ je zde podstatné.

Vnitřní řád může určovat například způsob evidence odchodů, zamykání hlavního vchodu v noci nebo postup při pozdním návratu. Nemůže však stát nad zákonem. Ujednání „všichni klienti smějí ven pouze s doprovodem“ by bylo velmi obtížné obhájit, pokud se vztahuje také na lidi, kteří jsou orientovaní, pohybliví a rozumějí rizikům.

Ani zamčené vstupní dveře nemusejí vždy znamenat omezování svobody. Zařízení se může chránit před vstupem cizích lidí. Klient však musí mít reálnou možnost odejít, například získat klíč, znát kód nebo si nechat bez zbytečného čekání otevřít.

Personál může klientce vysvětlit, proč považuje samostatnou cestu za riskantní. Může jí doporučit doprovod, nabídnout chodítko, telefon, identifikační kartičku nebo domluvit přibližný čas návratu. Společně mohou vyzkoušet krátkou známou trasu a následně vyhodnotit, zda ji zvládla.

To všechno je péče založená na spolupráci. Zákaz začíná tam, kde zaměstnanec odmítne otevřít dveře, postaví se klientce do cesty, odebere jí klíče nebo jí odchod znemožní výhrůžkou, že porušuje řád a může přijít o místo.

Zařízení může nést určitou odpovědnost za nedostatečně poskytovanou péči. Nemůže se jí však zbavit tím, že pro jistotu omezí všechny. Správným postupem je individuální posouzení rizika a hledání nejméně omezujícího řešení. Nedostatek zaměstnanců, kteří by seniorku doprovázeli, sám o sobě důvodem k zákazu není.

Existují situace, kdy personál odchodu skutečně zabránit může. Musí však jít o přímé ohrožení života nebo zdraví klienta či někoho dalšího. Příkladem může být silně dezorientovaný člověk, který se právě snaží vstoupit do rušné silnice, nebo klient v akutním stavu ohrožující sebe a okolí.

Zákon v takovém případě připouští opatření omezující pohyb, avšak teprve poté, co selhaly mírnější možnosti. Zaměstnanci se mají nejdříve pokusit situaci uklidnit, odvrátit pozornost nebo člověku vše srozumitelně vysvětlit. Případný zásah musí být co nejmírnější, trvat pouze nezbytnou dobu a zařízení o něm vede podrobný záznam.

Toto pravidlo nelze využít jako omluvu pro trvalý zákaz. Obecná možnost, že by senior někdy mohl upadnout, zabloudit nebo nestihnout návrat před večeří, není stejná jako bezprostřední nebezpečí.

Jiná situace může nastat u člověka s pokročilou demencí, který se neorientuje v místě, nedokáže najít cestu zpět nebo nerozpoznává běžná nebezpečí. Ani tehdy však nestačí diagnóza napsaná v dokumentaci.

Zařízení má znát stadium onemocnění, schopnosti klienta a skutečná rizika. Ta se mají zaznamenat do individuálního plánu, pravidelně hodnotit a řešit odborným týmem. Na svévolné rozhodování o tom, kdo může opustit domov, upozornil také veřejný ochránce práv. Při návštěvách zařízení zjistil mimo jiné problémy s omezováním volného pohybu a respektováním vůle klientů.

Pokud člověk není schopen sám vypovědět smlouvu a dává vážně najevo, že v zařízení nechce zůstat, nejde jen o neshodu s personálem. Poskytovatel musí takový nesouhlas do 24 hodin oznámit soudu. Podezření na nepřípustné držení může soudu oznámit kdokoliv. Ani opatrovnictví proto neznamená neomezené právo rozhodnout, že senior už nikdy nesmí ven.

Kamarádčina maminka by si měla nechat přesně vysvětlit, zda jde o doporučení, smluvní podmínku, nebo skutečný zákaz. Rodina se může zeptat:

Odpověď „takto to u nás děláme se všemi“ je varovným signálem. Stejně problematická je podmínka schovaná ve vnitřním řádu, se kterým se člověk seznámí až při nástupu. Zájemce má ještě před podpisem smlouvy dostat srozumitelné informace o způsobu poskytování služby a povinnostech, které pro něj budou platit.

Pokud zařízení nedokáže zákaz věcně vysvětlit, je vhodné podat písemnou stížnost přímo poskytovateli a požadovat konkrétní odpověď. Stížnost může podat klient, jeho zmocněnec a v některých situacích také opatrovník nebo blízký člověk.

Poskytovatel ji má vyřídit do 30 dnů, v odůvodněném případě může lhůtu prodloužit o dalších 30 dnů. Jestliže stěžovatel s výsledkem nesouhlasí nebo odpověď nepřijde včas, může do 60 dnů požádat Ministerstvo práce a sociálních věcí o prověření. Postup podrobně popisuje metodický výklad MPSV ke stížnostem.

V bezprostřední situaci, kdy by personál svéprávnému a orientovanému člověku fyzicky bránil odejít bez zjevného ohrožení, není nutné čekat týdny na vyřízení stížnosti. Rodina může žádat okamžitý zásah vedení a při podezření na protiprávní zbavení svobody se obrátit také na policii nebo právní pomoc.

Bezpečnost a svoboda se někdy dostávají do konfliktu. Řešením však nemá být pohodlný zákaz pro všechny. U ženy, která ještě nedávno samostatně vedla domácnost, musí zařízení velmi přesvědčivě vysvětlit, proč by se přestěhováním měla z dospělého člověka stát osoba čekající na povolení k cestě do obchodu.