Článek
Odpracované roky samy o sobě nestačí
Když někdo řekne, že pracoval čtyřicet let a důchod má sotva přes dvacet tisíc, chápu ho. Taky by mě to štvalo. Člověk chodil do práce, odváděl pojistné, platil daně, nemarodil víc, než musel. A nakonec mu úřední výpočet oznámí částku, která vypadá hubeněji než celý jeho pracovní život.
Jenže důchod se nepočítá jen podle toho, kolik let člověk vydržel v zaměstnání. Podle Ministerstva práce a sociálních věcí se skládá ze základní výměry, stejné pro všechny, a procentní výměry, která závisí na celoživotních výdělcích a odpracovaných letech. Příjmy se berou od roku 1986 až do roku před přiznáním důchodu. Nejen posledních deset let, jak si pořád hodně lidí myslí.
A tady vzniká první zlost. Ten, kdo měl nízkou mzdu, práci na částečný úvazek nebo roky, kdy se staral o děti či nemocné rodiče, může mít pocit, že systém jeho život zlevnil. Formálně se některé doby započítávají. Lidsky ale mnozí stejně vidí hlavně výsledek: penzi, která nevypadá jako odměna za poctivost.
Papír řekne: výpočet sedí. Člověk řekne: celý život jsem se nadřel a stejně jsem na hraně.
Průměr mate víc, než uklidňuje
Politici rádi mluví o průměrném důchodu. To je hezké číslo do tiskové zprávy, ale doma u stolu moc nepomůže. Podle Českého statistického úřadu pobíralo ke konci roku 2025 starobní důchod 2,346 milionu lidí a průměrný plný starobní důchod dosáhl 21 175 korun. Na důchody vyplacené Českou správou sociálního zabezpečení šlo za rok 2025 celkem 700 miliard korun.
Jenže průměr není nájem. Průměr není doplatek za léky. Průměr není účet za elektřinu.
Znám lidi, kteří se na tuhle částku ani nedostanou. A znám i takové, kteří se dostali o něco výš, ale po zaplacení bydlení jim zbyde málo. Pak slyší, že důchody rostou, že stát přidává a že senioři jsou chránění. Ano, někdy přidá. Ale když zdraží služby, potraviny, energie a zubař, pocit ochrany se rychle rozplyne.
Zvlášť ženy by o tom mohly vyprávět dlouho. Podle dat ČSÚ o ženách a mužích pobíraly ženy v prosinci 2025 průměrný starobní důchod sólo 19 968 korun, muži 22 459 korun. Rozdíl činil 2 491 korun měsíčně. To není drobnost. To je několik nákupů, část nájmu nebo rezerva, která pak chybí, když odejde pračka.
A pak ať někdo takové vdově vysvětluje, že systém je spravedlivý. Ona si vzpomene na děti, péči, nižší plat, směny, domácnost a často i práci, kterou nikdo nikdy neviděl v kolonce výdělků.
Solidarita je správná, ale nesmí z lidí dělat hlupáky
Český důchodový systém je solidární. To není samo o sobě špatně. Nechci žít v zemi, kde člověk s nízkou mzdou po čtyřiceti letech práce skončí úplně bez pomoci. Jenže solidarita má i druhou stranu. Když se lidem s vyššími odvody část výdělků při výpočtu ořeže, začnou se ptát, proč vlastně platili tolik.
Podle České správy sociálního zabezpečení se výpočtový základ upravuje pomocí redukčních hranic. V roce 2026 se příjmy do 21 546 korun započítávají z 99 procent, část nad tuto hranici do 195 868 korun jen z 26 procent a k příjmům nad druhou hranici se nepřihlíží. Úředně to má logiku. Lidsky to zní mnohým tak, že odvody byly skutečné, ale zásluha jen částečná.
A právě tady se rodí pocit poškození. Ne vždy z přesného výpočtu. Často z toho, že lidé systému nerozumějí a systém se ani moc nesnaží, aby mu rozuměli. Když někdo dostane rozhodnutí o důchodu, nemá mít pocit, že luští šifru pro účetní. Má vědět, co se mu započítalo, co ne, proč a jak se k výsledku došlo.
Stát se rád ohání důvěrou. Jenže důvěra nevzniká tím, že člověku pošlete složité rozhodnutí a čekáte, že sklapne. Vzniká tím, že pravidla působí férově a jsou vysvětlená obyčejným jazykem.
Nespokojení senioři nejsou jen lidé, kteří by chtěli víc. Často jsou to lidé, kteří chtějí slyšet, že jejich práce měla váhu. Že roky ve fabrice, v nemocnici, za pokladnou, v kanceláři nebo na stavbě nezmizely v nějakém vzorci. A že když už důchod není vysoký, stát se k nim nebude chovat jako k někomu, kdo má být rád a mlčet.
Proto ta frustrace. Ne kvůli závisti. Kvůli pocitu, že člověk splnil svou část dohody a na konci dostal účet napsaný tak, aby mu raději moc nerozuměl.
