Článek
Když nestačí důchod kolem čisté průměrné mzdy
Bývalý premiér Jiří Paroubek mluví o svém důchodu otevřeně. Podle serveru Život v Česku činila jeho penze v roce 2020 podle soudně zmiňovaných údajů 27 tisíc korun a po valorizacích ji redakce odhadla zhruba na 37 917 korun měsíčně. Sám Paroubek uvedl, že jeho důchod je mírně nad úrovní čisté průměrné mzdy.
To je částka, u které se obyčejné důchodkyni trochu sevře pusa. Ne závistí, ale údivem. Protože průměrný starobní důchod byl podle Českého statistického úřadu v prosinci 2025 ve výši 21 175 korun. Mnoho vdov a osamělých seniorů má méně. A teď slyší, že člověku s penzí kolem osmatřiceti tisíc samotný důchod nestačí.
Paroubek zmiňuje hypotéku, alimenty a další režii. Dobře. To jsou reálné výdaje. Jenže hypotéka ani životní standard člověku nespadnou z nebe jako lednové náledí. To jsou rozhodnutí, která se dělala dřív. A u bývalého premiéra, tedy člověka, který celý život rozuměl moci, penězům i rozpočtům, se těžko poslouchá tón, jako by stáří přišlo nečekaně za roh.
Kdo nastavoval pravidla, měl by znát jejich tvrdost
Paroubek nebyl okrajový úředník někde v archivu. Oficiální přehled vlády České republiky uvádí, že byl v dubnu 2005 jmenován předsedou vlády. Byl tedy u vrcholné politiky, u veřejných rozpočtů, u slibů lidem. A právě proto jeho stížnost zní jinak než stížnost paní, která celý život prodávala v potravinách.
Neříkám, že bývalý politik nemá právo mluvit o svých výdajích. Má. Ale veřejnost má zase právo zeptat se: jak jste si to nastavil, pane expremiére? Jestli člověk vlastní nemovitosti, platí závazky a chce si udržet určitý standard, pak se nemůže tvářit, že je ve stejné situaci jako senior, který nemá co prodat a po nájmu mu zůstane pár tisíc.
Důchodový systém se podle České správy sociálního zabezpečení skládá ze základní a procentní výměry, přičemž procentní část vychází z výdělků a získané doby pojištění. Jinými slovy, Paroubkův nadprůměrný důchod není omyl úřednice, ale výsledek pravidel, která zvýhodňují vyšší celoživotní příjmy aspoň do míry, jak to český solidární systém dovolí.
Skutečná otázka zní, co má říkat běžný senior
Na celé věci je nejzajímavější právě ten kontrast. Když důchod kolem 38 tisíc nestačí člověku s majetkem a možností přivýdělku, co má říkat seniorka s osmnácti tisíci, nájmem a doplatky za léky? Má prodat jednu z nemovitostí? Kterou, když žádnou nemá? Má se přestěhovat do menšího? Kam, když menší byt stojí skoro stejně jako ten starý?
Tady už nejde o Paroubka samotného. Jeho případ jen pěkně nasvítí českou nerovnost ve stáří. Jeden senior řeší, jestli mu důchod stačí na zachování standardu. Druhý řeší, jestli mu stačí na běžné přežití. A oba používají stejné slovo: nestačí. Jenže v každých ústech znamená něco úplně jiného.
Mně na tom vadí ještě jedna věc. Politici rádi mluví o důstojných důchodech, když se jim to hodí. Jenže důstojnost pro bývalé vlivné lidi bývá měřená jiným metrem než důstojnost pro obyčejné seniory. Tam se najednou radí skromnost, menší byt, levnější jídlo, pomoc dětí a hlavně žádné velké nároky.
Paroubek má právo říct, že mu důchod nestačí na jeho výdaje. My ostatní máme právo dodat: takové výdaje jste si z velké části zvolil. Stáří není překvapení, ale životní etapa, na kterou se člověk s nadprůměrnými příjmy mohl připravit lépe než většina lidí. A jestli i tak musí pracovat, budiž. Ale ať se z toho nedělá sociální drama.
Skutečné drama je jinde. U seniorů, kteří celý život makali, žádnou nemovitost navíc nemají a důchod jim nestačí ne na standard, ale na klid. Tam by měla mířit pozornost. Ne na povzdech muže, který zjistil, že ani vysoká penze nezaplatí všechno, co si člověk v životě naložil.
