Článek
Letos je moje vánoční a novoroční přání trochu netradiční a delší než obvykle. Spíš než klasické přání je to krátké ohlédnutí za rokem, který byl pro mě v mnohém jiný, zvláštní, svým způsobem zlomový, a možná se ho i zeptat: „Bylo tohle fakt nutný?“
Občas kulhal, jindy se táhl, jak týden před výplatou, občas sprintoval jako křeček po Red Bullu a někdy si sedl do kouta s větou: „Já na tohle fakt už nemám.“ A já s ním.
A svět? Ten se chvílemi tvářil, že jede na drogách tak kvalitních, že by si u nich i celníci rádi udělali selfíčko. Byla jsem v něm já, můj lehce unavený, vyhořelý elán a tichá snaha neztratit radost.
Splnila jsem si pár malých přání — takových, která člověku obvykle překazí povinnosti, chaos nebo blbá nálada přicházející znenadání jako tchýně, co přišla bez klepání.
Měla jsem konečně čas. Sama na sebe. Čas na věci, které mě dělají, když ne úplně šťastnou, tak alespoň spokojenou. Mohla jsem se jen tak, jako obstarožní víla s vybitou, několik let nesynchronizovanou GPS, courat lesem, sedět na pařezu jako filozof ve výprodeji, nebo ležet na louce tak dlouho, že jsem málem dostala vlastní parcelní číslo a mravenci přemýšleli o tom, že mě prohlásí za státem chráněnou přírodní památku. Koukat, jak kvetou kytky, svítí sluníčko a mraky i letadla míří někam do neznáma.
Čas poprvé nevěděl, co se mnou. Zvyklý na to, že u mě vždy běží maraton povinností, dostal kulturní šok. Nakonec si jen povzdechl: „To je novinka,“ a sedl si tiše na pařez vedle mě. Můj vnitřní kompas radosti se nezasekl, což považuji za úspěch roku.
Jídlo mám. Střechu nad hlavou mám. Oblečení mám taky — i když módní návrhář by ze mě měl radost asi až po dvou lahvích vína. Ale co, hlavně že zakryje důležité části těla.
Zdraví celkem dobré. Nohy mě ještě donesou tam, kam chci. A když ne? Alespoň mám důvod si sednout a dělat, že jsem celou dobu plánovala meditovat o vyšší úrovni bytí.
Do nového roku Vám přeji hromadu smíchu, minimum starostí a pár zázraků, které přijdou úplně nečekaně — třeba jako když v kapse staré bundy najdete pětistovku. Přeji Vám dost času na lidi a na věci, které Vás dělají šťastnými, i kdyby to byl třeba jen divoký africký tanec v obýváku před zděšeným psem.
A hlavně — přeju Vám dost odvahy na všechno, co chcete udělat, i na to, co udělat nechcete, ale život to stejně přihodí, jako když se snažíte trefit špinavým prádlem do koše.
A kdyby toho bylo někdy moc — zkuste si sednout na pařez. Pomáhá to.
Jedna kapitola — ta pracovní — se pro mě letos uzavřela.
Rok sečten, skóre kladné, a ten příští už čeká za rohem!
Krásné Vánoce a šťastný rok 2026
PS: Ano, je to dlouhé. Ale aspoň víte, že jsem se opravdu zastavila.
Kdo to dočetl až sem, měl by dostat medaili před nastoupenou jednotkou.
