Článek
Sedím v závěsném křesle na zahradě a líně se pohupuji. Letní horko, ospalé ticho, vzduch se sotva pohne. Myšlenkami se vracím někam, co se dá jen těžko vyjádřit slovy. Do časů dívčích sukýnek a dětských snů. Do míst, kde jsem běhala, někdy bosá, ale vždycky šťastná. Do malé vesničky na Šumavě, do chalupy na mírném kopci. A v ní děda s babičkou.
Stačilo vystoupit z autobusu na návsi, obejít boží muka a dojít k plotu z kůlů. Vpravo malá branka, bez kliky, přivázaná starým roztřepeným provazem. Nadzvednout, zatlačit. Tiché zaskřípání dřeva. Kouzelný klíč do pohádkové zahrady. Zahradou protékal potůček, pod kuchyňským oknem důležitě úřadovaly slepice.
V zahradě stála i kadibudka. Pro mě, městské dítě zvyklé na splachovací WC, to znamenalo vydat se mezi pavučiny a hmyz … a hlavně ta černá díra. V mé dětské fantazii v ní bydlela nebezpečná zvířata, která jen čekala, až mě budou moci kousnout do zadku.
Ke dveřím do chalupy se šlo přes vrata, která stejně jako branka visela na provazech. Nadzvednout je, to bylo pro malé dítě těžké. Za nimi dvorek s udusanou hlínou, prorostlou ostrůvky trávy. Vpravo chalupa, kousek dál chlívek a úplně na konci dřevník. Před chalupou dvě velké bedny s králíky.
V duchu znovu zvedám víko, zdravím králíky a hladím je po měkkém hřbetě. Srst mají teplou, jemnou, vonící senem.
Beru za ohmatanou železnou kliku. V malé dlani cítím její chlad i rýhy kování. Vždycky jsem se na okamžik zastavila…, jako by za těmi dveřmi byl jiný svět.
A byl. Malá předsíňka. Dvoje dveře.
Nejdřív nakouknu do kuchyně. Tmavá místnost s malým okénkem v silné zdi, světla málo. Vyřezávaný kredenc, police zdobené krajkou. Babička přikládá dřevo do kamen, plamen vyšlehne a zase se zklidní. U stolu sedí děda a pomalu namáčí pečivo do plecháčku s meltou.
Druhé dveře vedly do sednice. Prkenná podlaha, velká pec, na ní pekáč s čerstvě upečenými buchtami. Jejich sladká vůně zaplnila celou místnost. Mezi obrovskými postelemi s nadýchanými duchnami z husího peří byla dvě okna. Za nimi kvetly červené muškáty vedle dřevěného domečku s panáčkem a panenkou, kteří předpovídali počasí. Na zdi visel kříž s Ježíšem, ozdobený růžencem. Pod těmi duchnami s bílým povlečením, sušeným v trávě na slunci, měl člověk pocit absolutního bezpečí. Takový, který se v dospělosti vrací jen zřídka.
Rána patří koze. Děda ji vyvádí z chlívku a jde se na pastvu. Louka voní ranní rosou. Koza přivázaná ke kůlu, děda sedí v trávě. Běháme po louce plné motýlů a včel.
Jednou se koza utrhla. Vyrazila tempem závodního koně směrem k poli. Se smíchem a voláním „kozaaa, poceeeem!“ utíkáme za ní. Když ji konečně chytíme, pole nevypadá zrovna reprezentativně.
Předseda JZD tehdy naše dobrodružné nadšení rozhodně nesdílel.
A les. Místo, které i dnes voní dřevem, rosou a tichem. Svět borůvek, malin a drobných zázraků. Sledovat pavouka na orosené pavučině nebo mravence na jejich stezkách bylo zajímavější než plnit hrnek borůvkami. Dodnes si myslím, že v tom lese bydlel skřítek Naschválníček, který mi občas podrazil nohy kořenem, aby půlka borůvek z mého hrnku skončila v mechu. Naštěstí s námi chodil strejda, který mi potají, aby to mamka neviděla, borůvky do hrnku dosypával.
Někdy jsme chodili se džbánkem do hospody pro točené. Dům, kde z jedné strany byl konzum a z druhé výčep. Dva póly vesnického života propojené jednou chodbou. V zakouřené hospodě sedávali štamgasti, řešili svět i to, kde sehnat dřevo, zedníka nebo doktora. Sehnali jste tam úplně všechno. Stačilo se jen zastavit na jedno.
Nejraději jsem na Šumavu jezdila vlakem, tehdy ještě jezdily parní lokomotivy. Ve tmě jsem z okénka sledovala jiskry, které připomínaly padající hvězdy. Do vesnice se pokračovalo autobusem, a když nám ujel, šli jsme pár kilometrů pěšky.
Z jednoho takového dne mám vzpomínku na „vejtřasku“. Rozpálená silnice, vedle nás zastaví náklaďák. Řidič nabízí svezení. Nastupujeme. Jedeme… no… spíš se třeseme. Díky téhle jízdě vím, proč se tomu autu říkalo „vejtřaska“. Vystupujeme na návsi u božích muk.
Po pár desítkách let sedíme s mamkou na zahradě v podobně horkém dni. Mluvíme o všem možném a já ji vyprávím, že si tuhle jízdu pamatuju. Hodně se divila — prý mi tehdy byly čtyři roky. Bylo léto roku 1970. A dozvídám se, že řidič byl její dětská láska.
Vím, že ve slově „obyčejné“ je schovaná velká síla. Možná se k těm obrazům vracíme proto, abychom si připomněli, že ke štěstí stačí vlastně velmi málo. Vůně lesa, čerstvé buchty, teplo pece. Možná jsou tyhle vzpomínky na dětství kotvou, která nás drží, když se život zrovna nedaří.
A možná… ta pec v nás nikdy nevyhasla. Pořád nás někde uvnitř hřeje.
