Článek
Nový den začíná, je ráno.
3:30
Zatímco vy se otáčíte na druhý bok, protože vás ráno jemně pohladil tichý zvuk budíku, moje probuzení vypadá jako útok speciálních jednotek. Vibrační budík pod polštářem není žádné „vstávej, sluníčko“. Ten přístroj mě začne mlátit do lebky, jako by se mi pod hlavou rozjela sbíječka. On se mě nesnaží vzbudit, ale vytřepat z prostěradla. První myšlenka v tom vibrujícím chaosu je najít vypínač dřív, než se mi rozpadne postel a vypadnou všechny plomby.
4:30
Večer jsem se zaujetím sledovala v TV Metodu Markovič. Teď je ráno a moje cesta na vlak vede liduprázdným parkem, kde světla lamp a moje absence sluchových vjemů podtrhují krimi atmosféru. V hlavě mi zní napínavá hudba, tak, jak si ji z filmů pamatuji. Moje bujná fantazie jede na plné obrátky.
V každém křoví, za každým stromem, za každým stínem, dokonce i za popelnicí vidím Hojera, jak si tam dělá soukromou rekonstrukci. Neslyším okolní zvuky, takže zmateně rotuju hlavou jako nervózní holub a skenuju terén tak pečlivě, že by mě klidně mohli najmout na letištní kontrolu. Vidět mě Markovič, dostanu doživotí jen za to, že vypadám takhle blbě už v půl páté ráno.
4:55
Sláva, nádraží. Na peróně pokrok 21. století – světelná tabule. Čas, směr, všechno si přečtu. Stojím na nástupišti a v hlavě mi běží vnitřní monolog: „Panebože, ať ta socialistická hromada šrotu nezdechne po cestě.“ Vlak přijede (zázrakem včas), zapadnu do sedačky.
Mám deset minut oddechu. Přestup. Sprint. Další vlak. Ranní olympiáda pracujícího lidu. Konečně dvacet minut klidu. Z nádraží k továrně kráčím jako šlechtic na popravu. Vrátnice, píp, převléknout a konečně legální doping, bez něhož bych zdechla já. Kafe.
6:00
Provoz jede naplno. Zapínám počítač a maily se množí tak rychle, že kdybych byla biolog, začnu je krmit granulemi. Dotazy, požadavky, urgence. Všechno hoří. Slyšící kolegyně mi průběžně sype do hlavy katastrofické scénáře dne: přesčasy, palety, chybný přepočet zakázky. Jeden chce štítky, druhý papíry, třetí vysvětlení a čtvrtý se mě jen tak mimochodem ptá, jestli jsem to „už viděla“.
Neviděla. Nestíhám ani mrkat. Celou situaci ještě vylepší šéfka. S energií Terminátora visí na klice a hlásí, že máme „kreativně“, tedy úplně blbě označené zboží. Provoz má svoje tempo: nikdo nečeká, všechno se děje najednou a člověk jede bez pauzy, bez nádechu, bez tlačítka „uložit a vypnout“. Výkon, ve kterém jsem jako ohluchlá nucena fungovat, by mi možná záviděla i jaderná elektrárna Tušimice. Tedy…, kdyby mě znala.
14:30
Padla! Opouštím bojiště, pípnu odchod a házím sprint na nádraží. Odjezd za pět minut – stíhám! Zapadnu do sedačky a mám celých deset minut na to, abych dechem přestala připomínat parní lokomotivu.
Dorazím do přestupní stanice. České dráhy nezklamaly a můj přípoj má jako vždycky 15 minut zpoždění. Kdyby jednou přijel včas, v šoku bych nevěřícně zírala a šla domů pěšky, protože takovou změnu bych bez přípravy psychicky nezvládla. Díky tomuhle „bonusu“ mi samozřejmě ujíždí městská. Takže povinný tělocvik: půlhodinová procházka městem.
16:00
Konečně doma.
Sedám na gauč, hlava i baterky ve sluchadlech hlásí kritický stav. Naštěstí sdílím domácnost jen s manželem a ten už ví, že následující hodinu je vyhlášeno komunikačně-informační embargo. Vyndám ze zapařených uší tlačící sluchadla. Svět konečně úplně zmlkne. Úleva.
Současnost
Člověk si v nějakém okamžiku uvědomí, že jeho pomyslná sklenice času se prostě dříve či později vylije. A že nechce, aby k tomu došlo mezi maily a paletami. Po čtyřiceti letech v tomhle kolotoči jsem do toho hodila vidle. A odešla. Začala jsem si užívat pohodu domova a klid lesa. Udělala jsem to před rokem. A máloco mi v životě prospělo víc.
