Článek
Říká se, že prázdná nádoba duní nejhlasitěji. V poslední době mám ale čím dál silnější pocit, že ty nejhlasitější nádoby už ztratily i dno, a tak nejen duní, ale ještě ke všemu protékají. Slova tečou proudem, bez filtru, bez přestávky.
Žijeme v době, kdy se výřečnost často zaměňuje za inteligenci. Kdo mluví rychle, působí jako odborník. Kdo mlčí, bývá často považován tak trochu za exota, jako by ticho automaticky znamenalo hloupost. Přitom já si myslím, že čím víc někdo ví, tím méně potřebuje mluvit.
Věřte mi, ohluchnutí je překvapivě dobrá škola pozorování lidské absurdity. Když neslyšíte, začnete víc pozorovat. Sledovat mluvku, který nezavře pusu, je fascinující i bez zvuku. Tempo, jakým někteří lidé dokáží mluvit, by si zasloužilo vlastní olympijskou disciplínu. Vytrvalostní tlachání.
Někdy to působí, jako by měli strach z ticha. Jako by to byla nějaká černá díra, která je vcucne ve chvíli, kdy na dvě vteřiny přestanou mluvit. Tak raději neustále mluví. Stabilní výkon, žádné výkyvy.
Samostatnou kapitolu pak tvoří naši milí „informační ambasadoři“, známější pod lidovým označením drbny. Tenhle talent ale rozhodně není doménou jen jednoho pohlaví. Jsou to lidé, kteří mají místo mozku výkonný harddisk, do kterého se neustále ukládají cizí příběhy, aby je vzápětí přeposílali dál do všech okolních zařízení.
Jakmile se jednou připojíte do jejich dosahu, začne okamžitá synchronizace dat.
„Hele, někdo říkal… ale nikomu to neříkej.“
A vy už jen bezmocně qsledujete, jak vás nutí stáhnout si do svého systému aktualizaci, o kterou jste nežádali.
Vím, nemyslí to zle.
„Velebnosti, nechci žalovat, ale hlásit by se to mělo,“ prohlásila legendární Keliška. Zdá se, že někteří lidé to vzali jako návod k přežití.
Přiznávám se, že jsem si vyvinula vlastní strategii strategii úniku. Pokud drbnu zahlédnu v dálce, intenzivně zvažuji okamžitou změnu trasy. Ne dramaticky. Jen tak… o dvě ulice vedle… Dobře, někdy i o půl města.
Jenže když už jsem jednou odchycena, není úniku.
Než stihnu odezřít první větu o tom, že soused má nové auto, už jsme u sestřenice z třetího kolena, která má pletky s pošťákem a zřejmě se bude potřetí rozvádět. Odezírat tenhle proud pro mě naprosto zbytečných informací je jako sledovat titulky filmu puštěného na šestinásobnou rychlost. Po pár minutách mi v hlavě začne blikat kontrolka: CHYBA – systém přetížen, načítání dat selhalo.
Zkuste někdy takového člověka požádat o jednu věc: „Napiš mi to.“
Ten moment bývá fascinující. Najednou nastane ticho, které by se dalo krájet. Mluvka, s výrazem čiré paniky v očích, hledí na prázdný list jako na zjevení, když má najednou vyprodukovat smysluplnou větu.
Protože zbytečná slova se na papíře chovají jinak. Nezní důležitě. Spíš vypadají jako diagnóza. A tahle se navíc velmi špatně okecává.
Dřív jsem se snažila všechno poctivě sledovat. Neustále odezírat ze rtů, skládat významy, doplňovat chybějící slova i udržet tempo s někým, kdo mluví rychlostí kulometné dávky. Jenže to je pro ohluchlého člověka naprosto vyčerpávající. Když mi někdo hodinu vykládá drby z půlky města, dnes už prostě přepnu do režimu offline.
Navenek působím jako ideální posluchač. Přikyvuji, udržuji oční kontakt, občas se zatvářím zaujatě. Zatímco mluvka rozvíjí svou životní ságu, já si v duchu třídím šatník, přemýšlím, kam jsem založila náušnice k letním šatům, nebo si rovnou sestavuji nákupní seznam.
Skutečný vrchol ale přichází na konci. Mluvka se na mě vítězoslavně podívá a čeká reakci. A já pronesu univerzální větu:
„No, ono je to všechno o lidech, viď?“
Funguje to téměř stoprocentně. Dotyčný uznale pokýve hlavou, jaká jsem moudrá žena, a já můžu v klidu odejít třeba na ten nákup.
Ne že by ti lidé dělali něco špatně. Jen já na ten proud slov prostě nemám kapacitu. A vlastně ji ani mít nechci.
A tak je nechávám dunět dál v mém absolutním tichu.
Zatímco někteří se ticha bojí, já se k němu vracím jako k nejlepšímu příteli. Právě v něm se totiž občas objeví něco, co v hluku nemá šanci přežít, třeba vlastní myšlenka.
Možná, kdybychom byli nuceni své věty nejdřív napsat, než je vypustíme do světa, bylo by kolem nás o něco víc ticha. Možná moudrého ticha. A možná právě to moje ticho mi pomáhá poznat, kdo má co říct a kdy si prostě jen zapnout režim offline.
