Článek
Přišel věk, kdy vstup do vysoké vany přestal být hygienou a začal připomínat překážkovou dráhu pro seniory. Zvuky, které u toho naše klouby vydávaly, zněly jako lámání větví. V takový moment člověk pochopí, že nastal čas vyměnit vysokou vanu sprchového koutu za nízkou.
Existují dva typy lidí. Ti, kteří si na rekonstrukci koupelny najmou firmu… a pak tací, jako je můj manžel. Když jsem navrhla profesionály, sjel mě pohledem, jako bych právě přišla s nápadem prodat vnoučata na práci do rozvojové země, a pronesl osudovou větu:
„Prosím tě, udělám si to sám.“
Tuhle větu muži pronášejí se stejnou sebejistotou, s jakou majitelé Titaniku slibovali, že loď je nepotopitelná. Bývá také příslibem několika dnů stresu a tiché domácnosti. O opakovaných návštěvách specializovaných obchodů nemluvě. Tou větou byl osud příštích dnů v naší domácnosti zpečetěn.
Začátek vypadal nadějně. V obchodě jsme vybrali nový sprchový kout a vynosili krabice do bytu. Starý kout manžel zboural a za vzorné manželské spolupráce jsme ho odvezli na sběrný dvůr.
O odstraňování silikonu by se dalo vyprávět dlouho. Jen zmíním, že celý byt po speciální chemii smrděl jako menší výrobna pervitinu. Jediné, čeho jsme tím dosáhli, bylo, že v bytě pochcípalo všechno živé. Od ryběnek v koupelně až po pavouky, kteří za vestavěnými skříněmi v ložnici žili v klidu a svornosti několik generací. Jen starý silikon držel. Některé traumatické zážitky je lepší v zájmu vlastního duševního zdraví vytěsnit, takže to nakonec byl jen detail.
Otevíráme krabice nového sprchového koutu. Uvnitř byl návod. Nejsem si úplně jistá, jestli se tomu jednomu papíru s jakýmsi obrázkem dá říkat návod. Žádný text, pár šipek a čísel. Prostě styl Ikea: jste šikovní, však si s tím nějak poradíte. Po dvou hodinách intenzivního studování a porovnávání jednotlivých dílů s obrázkem jsme získali jen velmi mlhavou představu, co kam asi přijde. Raději jsme montáž odložili na další den, protože jak se říká: „Ráno moudřejší večera.“
Nebylo. Následovalo dalších pár hodin přemýšlení a marných pokusů. Odpoledne dohledávám na internetu video, jak kout složit. Teoreticky to vypadalo jednoduše.
Další den vstupujeme do bytu s novou nadějí, že se dílo konečně začne dařit. Tato naděje skončila okamžikem, kdy jsme narazili na těsnění, které bylo na jedné straně vyříznuto, a my vůbec netušili proč. Znovu sledujeme video. Samozřejmě, klasika, tahle část chyběla. Vyrazili jsme pro radu do obchodu. Prodavač ochotně vysvětlil, kam těsnění umístit. Opět se s nadějí vrháme ke krabici.
Do té doby manželská komunikace fungovala bez problémů z jednoduchého důvodu, na manžela jsem viděla.
Ale zkuste si být ohluchlá a bavit se s někým, kdo má obličej prakticky na zemi a před ním ruce nebo vrtačku. Tuto etapu rekonstrukce bych popsala jako svůj nekonečný monolog: „Míro, tady jsem, mluv na mě!“ Poté vždy manžel natočil hlavu směrem ke mně, vydal pokyny, co jak kde mám držet. Dodnes mě překvapuje, že se mu při tom nezablokovala krční páteř.
Další část, která stojí za zmínku, je opačné postavení osob. Já, funící pololežmo u země, snažící se zasunout do sebe dva díly, obličej zrudlý námahou. V hlavě mi jedou nadávky, které se nedají publikovat, ale všichni je dobře znáte. Nade mnou manžel, přidržující vrchní díly. Neslyším ho. Spíš jen cítím, že něco říká.
Pokud si pamatuji podobné situace z dob, kdy jsem ještě slyšela, pravděpodobně šlo o rady typu:
„Takhle ne! Děláš to blbě! Musíš to trochu nadzvednout a natočit! Říkám ti, nadzvedni to! Natoč to! Sakra, otoč to!“
To je jedna z mála chvil, kdy se moje hluchota stává výhodou, která nás dokáže zachránit před hádkou. Nehrozí totiž moje naštvaná odpověď:
„Když jsi tak chytrej, tak si to udělej sám!“
Sprchový kout se nám povedlo za týden postavit. Hygiena se stala pro naše klouby opět příjemnou záležitostí. A díky mému ohluchnutí jsme v tichosti překonali i kritické okamžiky stavby. Tak mě napadá, že ticho je někdy v manželství ten nejlepší pomocník a ohluchnutí vlastně i výhoda.
