Článek
Před časem jsem někde na internetu narazila na větu: „Choď se smát na místa, kde jsi dřív plakal.“ Po přečtení mě jen napadlo, že si někdo hodil motivační moudro. Svým způsobem hezké, symbolické a jak už někdy tahle motta bývají, tak trochu i patetické.
Dvakrát ve svém životě jsem měla období, kdy jsem fungovala jako dokonale promazaný stroj. Vstala jsem. Šla do práce. Odpověděla na maily. Smála se. Komunikovala. Nakoupila. Navenek jsem působila jako vyrovnaný dospělý člověk, který má svůj život pevně v rukou. Uvnitř mě ale byla jen hromádka kostiček, které jsem se snažila poskládat, jako když se člověk snaží posbírat stavebnici, aby byla zas celá a sama sebou.
Plynul čas. Takový ten čas, co nedělá velká gesta. Jen tiše přeskupí váš svět i s lidmi v něm. Tak nenápadně, že si toho všimnete až zpětně.
A jednoho dne se to stane. Náhodou potkáte člověka ze své minulosti. Toho, který ty vaše vnitřní kostičky kdysi rozházel tak důkladně, že už jste skoro neměli sílu je znovu posbírat. A vlastně jste ani nevěděli, jestli je chcete znovu skládat. Už jste ani nechtěli žít.
Mozek je zvláštní orgán. Umí si lidi zapamatovat s takovou přesností, že i po letech poznáte lidi ze své dávné i nedávné minulosti podle stylu chůze, tónu hlasu nebo podle toho, jak nepříjemně se vám najednou sevře žaludek. U těch, kteří nás kdysi zranili, mozek spustí starý nouzový program.
Pozor. Nebezpečí. Aktivace stresu…
Cvak.
Chybové hlášení.
Restart…
A nic.
Mozek hledá v paměti, jak špatně jste se kdysi kvůli tomuhle člověku cítili. Sevřený žaludek. Napětí. Strach. A nenajde nic. Žádnou emoci, paniku ani bolest.
Najednou proti mně stojí nějaký dospělý člověk a mluví. Poslouchám ho a v hlavě mi běží vnitřní monolog. „Tohle je on? Kvůli tomuhle člověku jsem tehdy probrečela polštář?“ A pak myšlenka: „Super. Povedlo se mi uklidit kostky, které kdysi rozházel. Poskládat je úplně znovu. Sama. Bez něj.“
A tehdy si všimnu naprosto absurdní drobnosti… jeho bundy. Kousek, který se dá technicky vzato ještě považovat za oblečení, ale vypadá hodně historicky. Kdysi ten člověk zaplňoval skoro celý můj svět. Dnes v jeho přítomnosti přemýšlím, jestli si koupím chleba, nebo rohlíky. Rozloučili jsme se. Bez emocí, jako se člověk loučí se sousedem, se kterým právě prohodil pár vět o počasí. Jdu pomalu domů.
Vlastně se nestalo vůbec nic zvláštního ani velkého. A přesto se stalo všechno.
Náhoda tomu chtěla, že během posledních pár týdnů jsem potkala několik takových strašáků z mé bolestivé minulosti. Jednomu jsem popřála se širokým úsměvem dobrý den. A další? Ten měl tu hroznou, onošenou bundu. Možná v ní i spí. A ti ostatní? Vlastně nestojí za zmínku. Mé vnitřní kostky už mají svůj nový tvar. Jmenuje se lhostejnost.
Dnes je teplý letní den. Líně se pohupuji v zahradním křesle, bezmyšlenkovitě koukám, jak svítí slunce, kolem mě proletí motýl, za ním čmelák, v záhonu leze mravenec, na obloze se objeví letadlo. Najednou si vzpomenu na tu větu. „Choď se smát na místa, kde jsi dřív plakal.“ A napadá mě, že některá místa v našem životě nejsou zeměpisné souřadnice. Mohou to být lidé.
A možná právě tahle věta znamená, že jednoho dne potkáte člověka, kvůli kterému jste kdysi proplakali dlouhé noci, a necítíte nic. Ani tu starou palčivou bolest.
Svět se točil dál. Čas plynul. A já? Vlastně už si jen všimnu, že ten člověk má pořád tu divnou bundu.
