Článek
Před lety, na svatební cestě, jsem se zamilovala. Ne, do manžela, toho už jsem měla vyřešeného, ale do Lefkady.
Je to krásný ostrov s průzračným mořem, rybičkami, nádhernou přírodou, kýčovitými západy slunce i parádními výhledy. Třeba z náhorní plošiny Agios Donatos u bývalé základny NATO nebo z majáku.
Pro mě je ale Lefkada hlavně městečko Vassiliki, skvělý gyros u Yannise a výborná musaka u Delfína.
Jak se říká, lásce se neporučíš, takže za dva roky vyrážíme na letiště a směr Lefkada.
Stejné městečko, Delfín, Yannis i lodní taxi na pláž Agiofili. Všechno stále v provozu. Vypadá to, jako by se tady svět zastavil. Zůstal přesně takový, jak jsme ho před časem opustili. Jen ubytování jsme tentokrát zvolili na opačném konci městečka.
Miluju návraty, kdy si vás lidé pamatují i po čase a vítají jako staré známé.
První večer vyrážíme na uvítací kolečko. Zpocený Yannis u točny s gyrosem se na nás usmívá, jeho paní nás zve posedět. Od Delfína na nás mávají, takže po gyrosu zastávka u nich na jedno točené.
Překvapuje mě, že si nás pamatují. Velké pivo postaví obsluhující automaticky přede mě, malé patří manželovi. A stejně jako před dvěma lety se téhle dělbě piva směje.
Od Agiofili se právě vrací poslední lodní taxi. Kapitán nás zahlédne, mává a gestem ukazuje, že mi letos kormidlo zase klidně půjčí.
Vysmátí a přejedení se vracíme na pokoj. Z balkonu máme výhled na moře i na kopec, za kterým právě zapadlo slunce.
Každý návrat do Řecka zahajujeme večerní sklenkou ouza. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Sedíme, před sebou ouzo, vedle sklenici ledové vody. Mlčíme a kocháme se.
Je to přesně to ticho, které nepotřebuje žádná slova. Okamžik, kdy člověk prostě jen tak existuje a je mu dobře.
Za námi po zdi se courá několik ještěrek.
Najednou…
Plesk!
Na rameni ucítím něco jako několik koupelových přísavek, které na mě právě dopadly.
Otočím hlavu.
Ještěrka.
S naprostým klidem, abych toho malého tvora nevyplašila, se svezu ze židle do kleku na zem. Z tílka, které mám na sobě, udělám ještěrce improvizovaný most vedoucí z mého ramene na zem.
Přitom jí domlouvám:
„Cos dělala, holka zelená? Musíš se pořádně držet. Tak běž, dávej na sebe pozor, ať zase někde nespadneš a nezabiješ se.“
Ještě chvíli koukám za ještěrkou mizící do bezpečí. Zvednu se, usednu, otočím se na manžela.
Ten sedí bez hnutí.
Oči vykulené.
Vypadá jako člověk, který právě uviděl ducha.
Opatrně se ptám:
„Co ti je?“
S úžasem se ptá:
„Ty ses vůbec nelekla?“
„Já? Ani ne. Ale víš, jak se chudák musela leknout ona, když z té výšky padala? Měla štěstí, že nejsem lekavá.“
Manžel na mě chvíli mlčky koukal. Dodnes nevím, co se mu honilo hlavou. Možná intenzivně přemýšlel, co všechno mu ještě tajím. Asi čekal ječení, já místo toho stavěla ještěrce most a navíc jí stihla dát pár dobře míněných rad do života.
Pozvednu skleničky s ouzem. Jednu se slovy „Na zdraví“, podávám manželovi. „A na ještěrku.“
Teprve když si připijeme, začíná manžel zase reagovat. Jako by se probouzel ze sna. Pomalu se mu vrací obvyklý výraz i řeč.
„Já se divím, že jsi neskočila z balkonu dolů.“
Teď se udiveně tvářím já.
„Proč bych měla skákat? Vždyť to byla jen malá ještěrka.“
Na Lefkadu jsme se od té doby ještě několikrát vrátili. Ještěrku už jsme nepotkali.
A možná se dodnes někde mezi lefkadskými kameny vypráví příběh o bláznivé české turistce, která místo ječení postavila ještěrce most. Ale to už se asi nikdy nedozvím.
