Článek
Někdo chodí pro klid duše do kostela, jiný do mešity. Já chodím do lesa. To je chrám, který nestavěl architekt. Varhany obstará vítr, vitráže jsou z listí, klenba větví. A ministranti? Ti tu pobíhají po čtyřech.
Les je zvláštní instituce. Vstoupíte do něj a najednou se chováte slušně. Nikdo vám to nepřikázal, žádná cedule s piktogramem stromu a nápisem „Ztište se, modlíme se“ tam nevisí. V tomhle chrámu vám nikdo nepodá zpěvník. U vchodu na vás nečeká svěcená voda, ale mokrá větev přes obličej. Takové přírodní „vítej, hříšníku“. Facka od Matky Přírody, abyste si uvědomili, kdo je tady doma a kdo je tu jen na návštěvě.
Les má svůj vlastní obřad i spoustu malých zázraků. Někde probíhá ranní mše mlhy, která se mezi stromy převaluje jako kouř z kadidla. Jinde se koná koncert sboru ptactva, který má rytmus lepší než kapela na vesnické pouti. A stejně jako v každém chrámu se i tady očekává ticho, pieta a pokora.
Což se ovšem dodržuje těžko ve chvíli, kdy vám za krk spadne pavouk velikosti menšího talíře. Následuje rituální tanec. Něco mezi pokusem setřást ze sebe neviditelný svetr a hodně volnou improvizací moderního tance. Jediným porotcem je shnilý pařez, který vás hodnotí výrazem „tohle jsem fakt vidět nechtěl“.
Samozřejmě při tom šlápnete na větev, která křupne tak hlasitě, že by probudila i Krakonoše v důchodu. Z houští dva metry od vás vystřelí srna. V tu chvíli zjistíte, že srna je i v běhu zosobněná elegance, zatímco vy vypadáte jako větrný mlýn s chybějícími lopatkami. Srna odchází s grácií primabaleríny, zatímco vy se snažíte poskládat končetiny zpět do provozního stavu.
A pokud vás nevystraší srna, nastupuje místní inkvizice, divočák. Funící váhový kolos, který vás sjede pohledem, jako byste mu právě přišli spočítat exekuci a zabavit oblíbené bahniště. Nejhorší je, že nevíte, co dělat. V tu chvíli zapomenete na všechna skautská moudra a v hlavě vám běží myšlenky: Utéct, zkamenět, vylézt na smrk, zavolat mámě? Divočák mezitím stojí a přemýšlí, jestli jste kořist… nebo jen blbec. Jeho pohled jako by říkal: „A papír na vstup do mého obýváku máš?“
Když si chcete sednout a vstřebat adrenalin, zjistíte, že na jediném volném pařezu má už dávno trvalé bydliště kolonie mravenců. Dostupný catering? Borůvky. Samoobsluha s ochrankou komárů, kteří na vás mají větší chuť než vy na ty borůvky. Možná objevíte i houbu, která vypadá jedle, ale rozhodnete se ji tam nechat, protože nejste typ člověka, který riskuje život kvůli smaženici.
A když se, po všech těchto zážitcích, dopotácíte na mýtinu, očekáváte rej divoženek nebo aspoň bludičku. Místo toho se ozve něco jako devátá symfonie: Beethoven, ale s motorovou pilou. Zpoza stromů vyjede traktor, mechanický predátor, který má o krajinotvorbě vlastní, poněkud radikální představu. Posvátná stezka se během chvíle změní v tankodrom a vy si uvědomíte, že jste sice přišli relaxovat, ale teď máte pocit, že jste se ocitli uprostřed rekonstrukce D1.
A přesto je les ideální místo na zpověď. Ne proto, že by vás soudil. Na to jsou lidi. Stromy jen stojí, poslouchají a občas vám na hlavu shodí šišku, když se příliš litujete. Takové jemné připomenutí, že navzdory všemu, co vás trápí, se svět točí dál.
A když najdete opravdu starý strom, můžete mu svěřit úplně všechno. On to nikomu neřekne. Maximálně to vykecá mechu.
Pak je tu ten největší zázrak: v hlavě se rozhostí krásné, měkké ticho, které se rozprostře duší jako mechorost.
A nejlepší na tom je, že vstupné máte zdarma. Stačí si odnést vlastní odpadky a nechat tam jen otisk podrážky a trochu úžasu.
