Článek
Každý, kdo někdy pobýval v místech bez tekoucí vody, kde se každá kapka musí donést v kanystru, zná jedno základní pravidlo, nádobí se myje až ve chvíli, kdy dřez i kuchyňská deska prakticky zmizí pod vrstvou nádobí.
U nás doma k téhle kritické hranici nemáme nikdy daleko. Ne proto, že bychom vlastnili tolik nádobí jako školní jídelna. Důvod je mnohem prostší. Celá naše kuchyňská linka včetně dřezu měří skromných 160 centimetrů. Když na ni položíte prkénko a větší hrnec, vyhlásíte tím v podstatě stav plné obsazenosti.
Je tady okamžik, kdy kuchyňská deska připomíná výstavu v technickém muzeu. Všude špinavé hrnky, hrnce, talíře, kastroly. Mezi tím vším zbývá jediné volné místo o velikosti asi 15×15 centimetrů. Přesně tam plánuji umístit malý elektrický rýžovar, který se právě pokouším vydolovat z nejspodnější části kredence.
Nutno podotknout, že rýžovar, stejně jako ostatní spotřebiče, je z důvodu nedostatku místa uklizený s milimetrovou přesností. Při každém vytahování lehce drhne o polici nad ním. A právě na ní je srovnané veškeré naše porcelánové bohatství. Mističky, misky, mísy, talířky, talíře.
Táhnu za rýžovar. Ve stejné vteřině, kdy se mi ho konečně povede vysoukat na světlo, se police nad ním nebezpečně nakloní. Možná jsem rýžovarem zavadila o kovový kolík, který ji drží. Možná už byl dávno uvolněný a celou konstrukci držel jen tenhle spotřebič. Tak či onak, kolík padá a porcelán se rozhodne v praxi ověřit gravitační zákony sira Isaaca Newtona.
Oči hlásí mozku poplach, ten okamžitě zapíná reflex a zvedá mou nohu směrem k padající polici.
Zkuste si ten obraz představit. Stojím v hlubokém předklonu na jedné noze. V obou rukou křečovitě svírám rýžovar, který nemám šanci odložit. Pustit ho na zem? Rozbije se. Přemístit na ten kousek volné plochy? Z téhle pozice možná někdy v příštím století, telepaticky. Druhou nohu mám zkroucenou v jakémsi anatomicky nemožném úhlu a podpírám jí hroutící se desku. Kdybych cvičila jógu, pojmenovala bych tuhle pozici plameňák po ropné havárii.
Kolem mě už leží pár střepů. Zbytek porcelánu v hrobovém tichu vyčkává, jak se situace vyvine. Pokud nohu položím, police se překlopí a všechno se bleskově přemístí na podlahu, kde definitivně změní svůj tvar.
Hamlet kdysi řešil dilema „být či nebýt“. Já v téhle pozici řeším mnohem přízemnější otázku. Mám spustit nohu a obětovat zbytek porcelánu? Nebo loktem posunout hromadu na lince a tím obětovat část špinavého nádobí, které jsem stejně za deset minut chtěla umýt?
Naštěstí nebylo třeba volat o pomoc. Hluk padajících kousků zafungoval jako spolehlivý poplašný systém. Ve dveřích se objevuje manžel. Přelétne pohledem střepy. Pak mě. Pak polici. Vidím, že se snaží pochopit, co vlastně vidí. Na okamžik nastane absolutní ticho.
Nakonec položí jedinou logickou otázku, která ho v téhle situaci mohla napadnout: „Prosím tě, co tady blbneš?“
Zhluboka se nadechnu. V tu chvíli mám chuť odpovědět způsobem, který z většiny obsahuje vulgarismy. V duchu napočítám do tří. Silou vůle pořád držím balanc na jedné noze a s ledovým klidem odpovím:
„Vidíš, ne? Ode dneška nádobí nemyjeme, budeme ho rovnou rozbíjet!“
Manžel stojí. Kouká. Mlčí.
„Mohl bys jít sem a pomoct mi chytit tu polici?“
Po těchto slovech se konečně odlepí od futra a zachrání polici. S obrovskou úlevou pokládám nohu, umisťuji rýžovar na naplánované místo a rovnám zbylý porcelán na stůl. Polici manžel během chvilky zajistí spadlým kolíkem.
Když pak o něco později uklízím umyté nádobí, zjišťuji, že máme v kredenci vlastně docela dost místa.
Stačí jen občas něco rozbít.
