Článek
Jedno přísloví říká, že ranní ptáče dál doskáče. Pokud jde o rozdělení do skupin podle času, kdy člověk vstává, pak jsem jednoznačně skřivan. Patřím mezi lidi, kteří nemají problém vstát dobrovolně v pět ráno, v šest už se procházet po lese a co neudělají ráno, odpoledne už nedoženou.
Naprosto jiná situace ovšem nastává ve chvíli, kdy musím vstát ve 3:30. To už není o ranním ptáčeti, to už je o přežití. Vlak do práce má pevný čas odjezdu, na nikoho se nečeká. A tady končí veškerá sranda.
Budíky pro ohluchlé nenabízejí žádné něžné probuzení. Žádné cvrlikání ptáčků. Žádné jemné pípání. To, co se děje v mé ložnici, připomíná spíš pokus o oživení pacienta po klinické smrti. Místo reproduktoru mám vibrační polštářek. Malá plastová věcička, kterou večer strčíte pod polštář, aby se v půl čtvrté ráno proměnila v těžkou techniku.
V praxi to znamená, že první vteřiny nevíte, jestli pod polštářem začala třetí světová, nebo se vám do postele nastěhovala parta dělníků od Metrostavu se sbíječkou.
Skutečná legrace nastává, když ten vibrační krám v noci „vycestuje“. Jeden prudší pohyb a věcička se ocitne kdekoli v prostoru postele nebo i mimo ni. V takovém případě, když se spustí vibrace, já si dál spokojeně sním o klidném ránu … zatímco soused o patro níž už sbíhá v trenýrkách po schodech a přemýšlí, jestli se ještě stihne vrátit pro doklady. Je totiž přesvědčený, že se právě pohnula tektonická deska a barák jde k zemi.
Naštěstí je ta vibrační bestie připojená k budíku kabelem. Takže i když se polštářek rozhodne emigrovat na podlahu, kde spustí zvukovou kulisu startujícího vrtulníku, mám záchranné lano. Stačí jít po drátu jako Ariadna z řeckých bájí a najít bleskově na budíku hlavní vypínač, než se začnou evakuovat partaje ze všech sedmi pater panelového domu. Zvuk mám samozřejmě pro jistotu vypnutý úplně. Kombinace vibrací a pípání by pravděpodobně způsobila evakuaci celé ulice.
Pokud nezabere vibrace, protože si člověk časem na ten ranní třes mozkem zvykne, má budík plán B. Světelnou signalizaci. Moje ložnice se během vteřiny promění v akční scénu z Kobry 11. Budík se divoce rozbliká jako stroboskop, který se mě pokouší přivolat zpátky z posmrtného života. Jako kdyby si řekl: „Hele, ještě to zkusíme, třeba se chytne.“
Představte si to. Spíte. Sníte o dovolené. O teplém písku. O moři. Najednou se pokoj promění v Discoland Sylvie, pověstnou diskotéku Ivana Jonáka z devadesátek. Jen bez rauše, bez flitrů, zato v mém oblíbeném, vytahaném pyžamu s medvídkem a výrazem člověka po otřesu mozku. Světlo mi právě vypaluje rohovku.
Asi nejpříjemnější součástí pracovního nasazení jsou dny, kdy člověk odfrčí za hranice všedních dnů – na dovolenou. Tam si budík s sebou samozřejmě neberu.
Představa, že na letištní kontrole vybaluji z kufru podivnou krabičku se svazkem drátů a vibračním diskem, mě upřímně děsí. Vysvětlovat v některém ze světových jazyků, že tenhle mechanický nesmysl není rozbuška k náloži, ale jen můj způsob, jak nezaspat snídani, by byl nejspíš vrcholný zážitek celé dovolené.
Dovolená vždycky uteče neuvěřitelnou rychlostí. Nastane poslední večer, kufry jsou sbalené, ráno nás čeká odjezd na letiště. Je to dlouhý večer plný loučení s mořem, s místní hospůdkou, jejím personálem i s teplým vzduchem. A pak prostě usnete. Veškerá zodpovědnost za mé ranní probuzení leží na silných mužných pažích i dobrém sluchu „živého budiče“. Mého manžela.
Je 4:30 ráno. Spím hlubokým spánkem neslyšících. Kdyby vedle mě přistál Boeing, který nám za pár hodin startuje směr Praha, ani bych nehnula brvou. V pokoji je tma, ticho a mír. Tedy zatím. Pro mého muže je to okamžik, kdy mu jde bezprostředně o život. Ví, že na mně je zbytečné z bezpečné vzdálenosti jednoduše zavolat. Můj mozek v režimu spánku automaticky předpokládá, že pokud se mě v téhle tmě i mém absolutním tichu něco dotkne, nepůjde o projev lásky, ale minimálně o útok mezinárodního teroristy. V blízkosti postele tedy řeší manžel hamletovské dilema: sáhnout, nebo nesáhnout? V jeho případě spíš: přežít, nebo nepřežít?
Vteřinu poté, co na mě manžel opatrně položí ruku, vystřelím z postele jako pružina. Manžel mě stihne zklidnit dřív, než v pudu sebezáchovy ublížím sobě, jemu a vzbudím tři patra hotelu.
Stojím na posteli v bojovém postoji, vlasy jako Medúza, tepovka na hranici exploze. Po prvotním šoku si dáme kafe a vyrážíme na letiště. Já s pocitem, že mě budila URNA, manžel s lehkým posttraumatickým syndromem a tichou otázkou, jestli tehdy u oltáře opravdu udělal správné rozhodnutí.
A co váš budík? Pořád si myslíte, že jeho pípání je ten nejhorší problém, který vás ráno může potkat?
